Konečně vesmír, který vám rozbuší srdce. A tím nekončíme, říká ředitel planetária

Forbes Před 3 hodinami

Po dvou letech rekonstrukce se pražské planetárium stalo světovým unikátem. Díky nové projekční technologii nabízí ohromující, realistický pohled na vesmír i více prostoru. „Když se hvězdy hýbou, máte pocit, že se musíte chytnout. Někomu se dělá i špatně,“ popisuje novinku ředitel pražského planetária Jakub Rozehnal, který v rozhovoru pro Forbes prozradil detaily rekonstrukce, nové ambiciózní projekty i důvod, proč budou možná návštěvníci potřebovat pytlíčky.

Když životnost původního projekčního systému pražského planetária spěla ke konci, stáli jeho správci před zásadním rozhodnutím. Měli možnost jít cestou nejmenšího odporu – vyměnit zastaralou technologii za běžné digitální projektory, což by si ovšem vyžádalo i kompletní rekonstrukci kopule za sto milionů korun, a výsledek by přesto zůstal „jen“ standardní.

Místo toho ale zvolili cestu vizionářskou: rozhodli se pro revoluční LED technologii, která dokáže proměnit celou kopuli v obří obrazovku s dechberoucím obrazem. Inspirováni čínskou instalací a motivováni snem nabídnout divákům světový zážitek, udělali z pražského planetária technologický zázrak – když pomineme Los Angeles a Atlantu, kde se technologie používá k promítání prestižních sportovních zápasů, jediný svého druhu na světě.

Pražské planetárium se díky nové technologii zařadilo mezi špičku ve svém oboru. Kolik modernizace stála?

Původní rozpočet byl 250 milionů korun, ale už při schválení bylo jasné, že pokryje jen pořízení nové LED obrazovky. Nakonec to všechno vyšlo dvakrát draž a jde o největší rekonstrukci v historii planetária. Při té příležitosti jsme totiž vlítli na celý barák.

Vedle technologie jsme kompletně modernizovali vzduchotechniku s rekuperací tepla – teplo z provozu obrazovky budeme rekuperovat do chystaného vrtu a díky tomu nebudeme muset celý rok topit. Dále jsme upravili foyer, včetně nové LED stěny a poprvé pro návštěvníky zpřístupníme i suterén – obětovali jsme kvůli tomu některé technické zázemí.

Kdo rekonstrukci platil?

Financovalo ji město Praha, které projekt podpořilo i vzhledem k pětinásobné životnosti nové technologie. Spoustě lidem to možná přijde jako spousta peněz, ale vzhledem k životnosti a celkovému výsledku pokládáme investici za rozumnou. Jen pro porovnání, rekonstrukce nedalekého výstaviště vyšla na tři miliardy korun.

Bylo těžké Prahu přesvědčit?

Klíčové bylo ukázat, že planetárium má potenciál zvýšit během tří let návštěvnost o třicet procent. Pracujeme s oborem, který lidi přitahuje – vesmír fascinuje napříč generacemi. Navíc nemáme přímou konkurenci, jako mají třeba divadla, a máme velký mediální dosah.

Když se ve vesmíru objeví černá díra, jsme to my, kdo veřejnosti srozumitelně vysvětlí, co se děje – něco, co univerzity běžně nedělají. To všechno Prahu přesvědčilo, že investice má smysl.

Za jak dlouho očekáváte, že se vám investice vrátí?

Čistě na vstupném bychom investici mohli pokrýt za zhruba deset let, ale realita je složitější. Do toho je potřeba započítat i náklady na provoz a obsluhu, které se nikdy plně nezaplatí. Planetárium je veřejná služba – naším cílem není vydělávat, ale inspirovat a vzdělávat.

Jaká je současná návratnost?

Aktuálně se pohybujeme kolem čtyřiceti procent, což je v oblasti kultury nadstandardní výsledek – běžná návratnost se pohybuje mezi pěti až třiceti procenty. Lépe je na tom už jen Hudební divadlo Karlín, které těží ze silného žánrového potenciálu a dosahuje asi šedesáti procent.

Rádi bychom se časem dostali na podobné číslo – odpovídá to návratnosti špičkových planetárií na západní polokouli, která jsou navíc méně závislá na veřejném financování.

Co si od modernizace slibujete?

Po mém nástupu jsme změnili dramaturgii i přístup k tomu, jak o vesmíru mluvíme. Planetárium dřív žilo hlavně ze školních návštěv – devadesát procent návštěvníků tvořily školy, které měly návštěvu v osnovách a v Praze často i zdarma. Veřejnost si tak planetárium spojovala hlavně se školními výlety. To chceme změnit.

Chceme ukázat, že možnosti planetária jsou dnes mnohem širší než před dvaceti lety. Staré projekce nabízely jen statický pohled na hvězdy. Dnes máme technologii, která nás vezme do minulosti i budoucnosti, umožní proletět se vesmírem, ponořit se do oceánu nebo prozkoumat lidské tělo.

Naším cílem je udělat z planetária průsečík kultury, vědy a zábavy. Zatím hledáme nejlepší cesty, jak toho dosáhnout – jednáme s umělci a otevíráme prostor novým nápadům. Pokud má někdo chuť experimentovat, jsme otevření spolupráci. Takové možnosti zatím nikdo v Česku nenabízí a my se nebojíme je zkoušet.

Jak velká výzva modernizace planetária vlastně byla?

Byla to mimořádně náročná akce. Instalovali jsme dvanáct tisíc LED panelů a sto dvacet různých konstrukčních profilů. Všechno muselo být extrémně přesné – i sebemenší nepřesnost by znamenala viditelné mezery mezi panely. Proto jsme kladli velký důraz už na výběrové řízení.

Účastnila se ho dvě konsorcia RSA – francouzsko-japonská Konica Minolta a COSM, což je přímo tým, který tuto technologii vyvinul. Sestavili jsme mezinárodní komisi, která hodnotila nejen kvalitu obrazu, ale i celkové technické zpracování. Výběrové řízení nakonec vyhrála americká firma, která splnila naše vysoké požadavky na kvalitu.

Původně se mělo otevírat už loni. Proč se to protáhlo?

Ano, zavíralo se v půlce června 2023 a otevírat se mělo na podzim 2024. Nakonec se to protáhlo kvůli výběrovému řízení, které se táhlo rok a protože nebyl znám vítěz řízení a druhá firma se neustále odvolávala. Ale ta kvalita, které jsme dosáhli, za to stála.

Zůstane planetárium navzdory investici stále finančně dostupné pro většinu lidí?

Samozřejmě se budeme snažit, aby zůstalo dostupné běžným lidem. Řekli jsme si, že budeme nabízet lepší obsah než kina, ale budeme dostupnější než pražská kina. Cenový strop jsme stanovili na 290 korun za dospělého a 220 korun za děti.

Zdražili jste tedy o sto korun…

Ano. Je ale potřeba vzít v úvahu inflaci, která během let, kdy bylo planetárium zavřené, výrazně vzrostla. Navíc i současná cena vstupenky je stále dotovaná hlavním městem Praha částkou 200 korun. Myslím si, že v rámci kulturního sektoru máme jednu z vůbec nejnižších dotací na vstupenku.

Planetárium se znovuotevře 14. června. Jak to bude probíhat a co si od prvního víkendu slibujete?

Spojíme to s Pražskou muzejní nocí. Na první víkend, kdy otevřeme, máme připravený speciální program – ten den nemůžeme držet klasické hodinové programy, takže na otevření bude symbolické vstupné kolem stovky a návštěvníci budou svědky patnáctiminutové demonstrace, co systém umí. Pochopitelně se budou moci vyfotit i v Sixtinské kapli, která je od originálu těžko odlišitelná. Očekáváme, že za víkend planetárium navštíví deset tisíc lidí.

A ročně?

Odhaduji, že dosáhneme zhruba dvou set tisíc návštěvníků ročně. Věřím ovšem, že nové planetárium má potenciál přitáhnout až tři sta tisíc návštěvníků ročně, což by nás zařadilo mezi nejnavštěvovanější planetária v Evropě. Klíčové ale je, aby se lidé vraceli – to je podle mě skutečný důkaz, že jsme na správné cestě.

Co podle vás nejvíc ohromí veřejnost?

Ta realističnost. Už jsme měli několik návštěv od zřizovatelů, kteří na projekt přispěli, a reakce byly naprosto nadšené. Pamatuji si, jak pan předseda výboru pro kulturu Wolf s nadšením říkal zastupitelům, aby se přišli podívat, protože to je mnohem lepší, než jak to vypadá na fotkách. Co se týče samotného promítání, zatím vede promítání Sixtinská kaple – a musím přiznat, že na ni trochu žárlím.

Jsou s novou technologií spojené i nějaké výzvy?

Když je planetárium na špici technologií, musí být na špičce i v obsahu. Z filmů, které jsme dosud promítali, jsme si nechali jen tři nebo čtyři nejlepší. Ty je třeba přizpůsobit pro nové rozlišení 8K a hlubší barevnou škálu, která obsahuje až 45 milionů obrazových bodů. To klade vysoké nároky nejen na samotné filmy, ale i na jejich úpravy.

Na co se nejvíc těšíte vy?

Těším se, až se v červnu vyspím. Máme necelé dva měsíce před otevřením a nervozita stoupá. Co se týče plánovaného vstupu do suterénu, ten bohužel nestihneme kvůli zdržení se stavebním povolením, o kterém se čtyři měsíce dohadovala Praha 7 s velkou Prahou. Takže to vypadá na podzim. Navíc musíme porazit i jeden strom.

Změní se nějak program planetária? Jaké nové formáty plánujete?

Nakoupili jsme licence na nové pořady, ale také si některé filmy vyrábíme sami. Spolupracujeme například s českým studiem Krutart, s nímž jsme koprodukovali film o křečkovi Elonovi – druhý díl už bude pravděpodobně mít jiný název (smích). Tento film se dokonce promítal na Novém Zélandu, což pro nás byl skvělý úspěch.

Dále se zaměřujeme na film o evoluci a dinosaurech. Formát programu zůstává podobný – po patnácti minutách živé prohlídky oblohy následuje dvaceti- až čtyřicetiminutový film. S promítáním však souvisí i jedno malé upozornění.

Povídejte…

I otrlým planetárnickým kolegům se při promítání dělalo špatně. Iluze, kterou nová kopule umí vytvořit, je opravdu dokonalá. Když tam stojíte a hvězdy se pohnou, máte reálný pocit, že se potřebujete chytnout. Z toho důvodu tam budou mít návštěvníci nachystané i pytlíčky. Už jsou ve výrobě a návštěvníci je najdou na speciálním stojanu.

Na koho bude nové planetárium cílit?

Primárně se budeme zaměřovat na rodiny s dětmi, ale díky širokým možnostem nového planetária plánujeme programy i pro mládež a dospělé. Nabídneme jim jedinečné filmy, které jinde neuvidí. Naše projekční technologie vytváří dojem 3D zážitku, aniž by bylo potřeba používat 3D brýle – něco, co žádná jiná projekční místnost nenabízí. Tímto chceme oslovit široké spektrum návštěvníků, kteří hledají neobvyklý a inovativní zážitek.

Na které filmy byste nalákal?

Naším největším lákadlem je bezesporu film Voyager, který vypráví příběh slavné sondy, jež v 70. letech poprvé navštívila vnější planety naší sluneční soustavy. Tento film je kompletně animovaný a nabízí dechberoucí vizuální scény, které diváky doslova vtáhnou do vesmíru. Kromě toho jsme nakoupili dva nové filmy z japonské produkce, které se zaměřují na vesmír a hvězdnou oblohu. Jeden z nich plánujeme představit na podzim jako vlajkovou loď naší nové nabídky.

Nezapomněli jsme ani na naše nejmladší návštěvníky – na podzim totiž uvedeme světovou premiéru prvního loutkového filmu o vesmíru s Hurvínkem, který jsme během pandemie vytvořili ve spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Natáčení bylo velkou výzvou, protože když točíte na 360stupňový objektiv, všechno je vidět, a kameramany i loutkovodiče jsme museli šikovně maskovat.

A ještě jedna perlička: Když v roce 2022 startovala družice Planetum-1 do vesmíru, stali jsme se prvním planetáriem na světě, které vyslalo svou vlastní družici, na jejíž palubě seděla malá skleněná figurka Hurvínka.

Mělo by být planetárium místem, kde se učí třeba i učitelé?

Ano, to je hlavní filozofie našeho projektu – zaměřujeme se především na středoškolské učitele. Chceme je inspirovat a motivovat, aby nadšení z kosmického sektoru přenášeli na své studenty. A musím říct, že se nám to daří. Například do astronomického kurzu, který naše planetárium a hvězdárna pořádají již padesát let a jímž jsem prošel i já, každoročně přijde 250 účastníků. To je opravdu velké číslo.

Založil jste i astroškoličku…

Ano, kolegové tomu říkají kroužek pro Verču, mou dceru. (smích) Ale musím říct, že po něm je obrovský zájem. Školička je beznadějně plná. Máme asi dvacet dětí ve věku od šesti let, které se setkávají jednou za dva týdny na hvězdárně.

Klademe důraz na pochopení základních přírodních principů a to, jak fungují v různých oblastech – astronomii, fyzice, chemii a biologii. Vše ukazujeme na pokusech, které si děti mohou vyzkoušet. Mám také v plánu projekt na výběrový kroužek pro velmi nadané děti, ale k jeho přípravě se dostanu až na podzim.

Jaké plány, vize a strategie máte pro planetárium do budoucna?

Jsem člověk, který neustále hledá nové výzvy. Po dlouhém úsilí a návštěvách magistrátu, abychom získali souhlas na rekonstrukci, jsme nakonec uspěli. S tímto projektem mám pocit, že je to pro mě uzavřeno, ale teď přemýšlím, co dál.

A co vás napadá?

Myslím, že Praze opravdu chybí moderní science centrum. Všechna velká krajská města, od Plzně po Ostravu, takové centrum mají, a je škoda, že pražské děti musejí cestovat tak daleko. Chtěl bych, aby to bylo naopak. Teď ale řešíme, jak to pojmout.

Má to být samostatná velká budova, jako například brněnská VIDA! nebo liberecká IQ Landia, nebo by se to mohlo zaměřit tematicky, třeba na vědy o neživé přírodě? Už máme připravenou studii, která nás posune dál v tom, jak tento projekt konkrétně realizovat.

Mým cílem je, aby byl projekt dokončen do dvou let. Praha o něco takového skutečně projevila zájem. V tuto chvíli začneme jednat s dalšími investory, protože je jasné, že celkové financování nebude jen na městě. Očekáváme, že náklady přesáhnou miliardu. Možná by do toho mohly vstoupit i univerzity, protože konkurence mezi nimi v Praze je čím dál patrnější, a mohly by mít zájem o takovýto inovativní projekt.

Chystáte nějaké další investice?

Ano, týkají se hvězdáren, které provozujeme. Štefánikova hvězdárna je letos na vrcholu návštěvnosti, s šedesáti tisíci návštěvníky, což je patnáctkrát více, než byla její původní kapacita. Tento nárůst přináší nároky na prostor, proto letos začínáme stavbu nové budovy.

Zrekonstruovali jsme také hlavní dalekohled, který slouží už sto let, a přizpůsobili jsme ho podmínkám městského světelného znečištění. Vyvinuli jsme proto elektrický dalekohled, který umožňuje pozorování oblohy na obrazovce s ultravysokým rozlišením i barevnými snímky – do velkých dalekohledů jde totiž málo světla, proto nám ukazují věci černobíle. Myslím, že podobný dalekohled nikde nemají.

Existuje ještě něco, co byste chtěl uskutečnit, ale zatím na to chybějí prostředky?

Ano. Rádi bychom se víc zaměřili na hvězdárnu v Ďáblicích, která vznikla v 50. letech na tehdejší periferii Prahy – část stavby dokonce tvoří panely ze stavby prvního panelového domu v ČSSR. Dlouho sloužila hlavně kroužkům nadšenců, až v 80. letech k ní přibyl kinosál a sociální zázemí.

Během covidu jsme ale zjistili, že Ďáblice jsou oblíbeným výletním cílem pro rodiny s dětmi, a tomu bychom chtěli hvězdárnu přizpůsobit. Plánujeme získat okolní pozemky, vybudovat tematické hřiště, malé občerstvení a také naučnou stezku z Ďáblické hvězdárny do planetária – přes sedm kilometrů dlouhou trasu, která vede přírodou.

Finančně to nebude náročné, počítáme se stovkami tisíc korun. Největší výzvou je ale administrativa – třeba jen povolení na jednu informační ceduli musí schvalovat deset různých institucí.

Sledujete, co se děje ve světových planetáriích? Máte mezi nimi nějakou inspiraci?

Snažil jsem se z každého planetária na světě „ukrást“ to nejlepší. V technologiích máme dnes bezkonkurenční úroveň, ale pokud jde o obsah, formu podání a celkové fungování planetária, tam je pořád kde se inspirovat. I proto plánujeme dál jezdit na mezinárodní festivaly, abychom si udrželi náskok a byli stále mezi nejlepšími.

Čím a kdy vás poprvé uchvátila astronomie a astrofyzika?

Od malička jsem miloval chemii. Táta je chemik a na chatě jsme spolu dělali nejrůznější pokusy. Chemii jsem se učil dobrovolně a nikdo nepochyboval, že půjdu v jeho stopách.

Všechno změnil druhý ročník gymnázia, kdy jsem na nástěnce zahlédl inzerát z planetária: nabízeli dvouletý kurz astronomie s možností stát se po absolvování průvodcem na Štefánikově hvězdárně. Fascinovala mě představa, že budu moci „kázat moudra“ – což mě vždy bavilo – a ještě za to dostanu zaplaceno.

Na hvězdárnu jsem nastoupil v roce 1993 jako studentský demonstrátor a o prázdninách jsem za osm korun na hodinu prováděl návštěvníky. To mě nasměrovalo k dalšímu studiu, i když to nebyla cesta úplně jednoduchá.

Jak to?

Vzal jsem si toho hodně – Matfyz i chemii – a nakonec jsem nedokončil ani jedno. Studia jsem přerušil a zakotvil na hvězdárně. Od roku 1996 jsem jejím zaměstnancem.

Nakonec jste ale dostudoval…

Ano, dálkově jsem při práci dokončil Matfyz. Bylo to v době, kdy se měnilo vedení podniku a já se stal novým šéfem hvězdárny.

Co musí mít člověk, který chce ve vaší organizaci dlouhodobě zůstat?

Musí mít rád nejen astronomii, ale hlavně lidi – protože to celé děláme pro veřejnost. Najít někoho takového, kdo bude ochotný pracovat za tabulkový plat, je ale běh na dlouhou trať. Lidé k nám často nastoupí hned po škole, ale když si po pár letech chtějí založit rodinu a potřebují si pořídit bydlení, často odcházejí.

Máte s tím osobní zkušenost?

Samozřejmě. Já i moji kolegové jsme si museli přivydělávat – mám dvě až tři další práce. Kolem roku 2000, když jsem zakládal rodinu, jsem kromě práce na hvězdárně programoval, překládal naučnou literaturu, a dokonce jsem pracoval jako ohňostrůjce – mám průkaz na zacházení s pyrotechnikou.

Co vás nejvíc fascinuje na hvězdách a vesmíru – i dnes, po tolika letech?

Fascinuje mě, že jsme schopni o hvězdách zjistit tolik informací, aniž bychom se k nim kdy mohli přiblížit. Všechno, co o nich víme, pochází z pečlivého studia jejich záření. Světlo, které k nám letí tisíce let, je vlastně jediným poslem. A přesto díky němu rozumíme procesům, které se odehrávají na místech, kam se nikdy nedostaneme.

Fascinuje mě také, že ve vesmíru platí stejné fyzikální zákony jako na Zemi. To znamená, že z jeho chování dokážeme vyčíst nejen minulost, ale jednou, až budeme mít správné nástroje a znalosti, možná i jeho budoucnost. Vesmír toho o sobě vypráví strašně moc – a nevyhnutelně člověka vede k otázkám: Jaký má to všechno smysl? Jaké je postavení člověka ve vesmíru? Jsme v něm sami? Zatím jsme nikoho jiného neobjevili, ale to vůbec nemusí nic znamenat.

Pak i ten paradox: je neuvěřitelně rozlehlý, a přitom se řídí zákonitostmi, které vycházejí z mikrosvěta, z vnitřní struktury hmoty. Vesmír krásně propojuje velkou astronomii – studium hvězd a galaxií – a mikrofyziku, která zkoumá ty nejmenší součásti reality. A to spojení mě nepřestává udivovat.

Který z objevů posledních let vás nejvíce nadchnul?

Nejvíc mě nadchly objevy planet, které obíhají kolem cizích hvězd. Ukázalo se, že drtivá většina hvězd má své vlastní oběžnice, což dřív nebylo vůbec jisté. A tím roste pravděpodobnost, že některé z těchto planet leží v takzvané obyvatelné zóně, tedy v oblasti, kde by mohly panovat podmínky vhodné pro život.

Bude nesmírně vzrušující zjistit – až k tomu budeme mít dostatečně citlivé technologie –, jestli na takových planetách opravdu existují známky života. Pokud ano, byl by to zřejmě největší objev v dějinách lidstva.

Jsme tedy podle vás ve vesmíru sami?

Rád říkám, že to není otázka víry, ale poznání. Odpověď prostě neznáme. Myslím, že obě možnosti jsou otevřené – možná jsme ve vesmíru sami, možná ne. Osobně to vnímám tak půl na půl.

The post Konečně vesmír, který vám rozbuší srdce. A tím nekončíme, říká ředitel planetária appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek