Čampavátský lidožrout má opět hlad. Udeří v průměru jednou za tři týdny a koho si vybere, s tím je amen. Na svědomí má už 436 obětí a po útocích mizí do džungle jako nepolapitelný přízrak, lovy na něj ztroskotávají. Až přijde Jim Corbett a tygřici dostane. Pro muže, od jehož narození dnes uplynulo 150 let, šlo o první, ale zdaleka ne poslední úlovek šelmy s chutí na lidské maso.
Jim Corbett se narodil a většinu života strávil v Indii. Jeho velkolepý příběh se odehrál v koloniálních dobách, kdy nad britským impériem – k němuž dobrodruh národností příslušel – slunce nezapadalo. A stejně jako se tato doba vzpírá jednoznačným výkladům, vzpírá se jim také Corbettův osud.
I jeho životopisec Martin Booth napsal: „Jim Corbett v sobě neustále řešil konflikt mezi upřímnou láskou k přírodě a touhou využívat ji pro sebe, jako například při organizacích lovů šelem.“
Svého prvního lidožrouta zastřelil Corbett jako dvaatřicetiletý v roce 1907, posledního v jedenasedmdesáti po druhé světové válce. Corbett byl výjimečným lovcem, proto si ho historie bude pamatovat. Ale nejen proto. Jeho jméno nese nejstarší přírodní park v Indii, o jehož vznik se v roce 1936 svým vlivem zasloužil.
A že byl lovec? Postupně si stále víc považoval trofejí, které si místo střelnou zbraní zajistil fotoaparátem. Byl vášnivým fotografem a tvrdil, že povedená fotografie uchovává mnohem přesnější podobu divokého zvířete, než vycpané a brzy opelichané tělo. Navíc pořízení fotky bylo podle něj náročnější, ve srovnání se střelbou vyžadovalo podstatně větší blízkost.
Foto Jim Corbett, Wikimedia Commons, Volné dílo
Fotografie z těsné blízkosti ale vznikaly i během Corbettovy lovecké dráhy. Například hlava uloveného Čampavátského lidožrouta s děsivě rozevřenou čelistí. Nebo snímek nehybného Lidožrouta z Talla Des – za bezvládným tygrem sedí chlapec s baculatým obličejem, vnuk jeho poslední oběti.
Foto Jim Corbett – Huckelridge, Dane (2019), No Beast So Fierce, Wikimedia Commons, volné dílo
Corbett se postaral též o Panarského lidožrouta, v jehož žaludku skončilo přes 400 mužů a žen. Zlikvidoval i levharta z Rudraprayagu (minimálně 126 obětí), kulky z jeho zbraní našly lidožrouty z Čuky či z Thaku, rovněž Starého mládence z Poválgharu, dominantního a přes tři metry dlouhého tygra, u něhož sice nebylo zabíjení lidí prokázáno, ale vzbuzoval hrůzu vesničanů a žral jim dobytek.
Protože se nikdy nepovyšoval nad domorodé obyvatele krajů, kam výdobytky civilizace pronikaly jen zvolna, byl mezi nimi bílý sáhib s pěstěným knírem velmi oblíben. Jeho lovecké úspěchy, které Indové mnohdy brali jako ochranu sebe a svých blízkých, vynesly Corbettovi víc než slávu. Byl místními považován za Sádhua, tedy za svatého.
Foto: neznámý autor, Wikimedia Commons, volné dílo
Muž s hodností plukovníka Britské indické armády stopoval a lovil nebezpečné tygry a leopardy převážně na žádost vlád Sjednocených provincií, z nichž se dnes vyvinuly jednotlivé indické státy.
Pravdou je, že vlády Corbetta o pomoc nikterak úpěnlivě prosit nemusely. Ten na tyto apely slyšel velmi ochotně, až nedočkavě. Lov byl pro něj vášní, pro kterou byl ochoten obětovat mnohé.
Z lovce kořistí
Když číhal na leoparda z Rudraprayagu – a letos na podzim uplyne od začátku této číhané rovných sto let – prožil deset frustrujících a vypjatých týdnů, v nichž míval šelmu na dosah, avšak ani jedna z příležitostí neklapla. Přesto Corbett nemohl mluvit o smůle – mohl naopak blahořečit štěstí, jež při něm stálo okamžiku, kdy se vinou zašmodrchaných okolností role obrátily a z lovce se stal lovený.
Plukovník přežil, ale přežil i levhart, což nositeli pušky nedalo spát. Následujícího roku se tak do lidožroutova teritoria vrátil a strávil další marné týdny v souboji se zvířetem, které až obdivuhodně unikalo sebedůmyslnějším nástrahám.
Corbett se odmítal vzdát. Tamější obyvatelé mu zoufale přáli, protože šelma je sužovala už osm let a oni se báli chodit do hinduistických svatyní; touha jejich protektora po úspěchu se měnila v posedlost. Kvůli ní dokonce o tři měsíce odložil obchodní cestu do východní Afriky, kde zdařile investoval do kávy.
Byznys šel kvůli posedlosti stranou, ale takhle to nemohlo jít donekonečna. Africká záležitost se stávala naléhavější a naléhavější, takže nic naplat, bylo třeba loveckou sezonu ukončit, zbýval z ní poslední večer. A právě v tento večer Corbett šelmu dostal!
Vypadá to jako románová pointa, však také Corbett své zážitky ve vlastnoručně napsaných knihách barvitě a velmi povedeně vylíčil; bestsellerem se stali zejména Lidožrouti z Kumaonu, jež v několika vydáních vyšli i v češtině.
Jim vypadal jako kříženec šamana a špičkového detektiva.
Hluboké znalosti přírody byly u Corbetta využity i jinak. Za druhé světové války – přičemž se v britské uniformně účastnil i té první – byl nesmírně platný při průzkumu džungle v Barmě. Vojáci přežívali díky jeho schopnostem určit jedlé rostliny a jedovaté hady, dělat pasti na drobná zvířata ke snědku; stopař však především dokázal odhalit, kdy a kolik nepřátel se v pralese vyskytovalo.
„Jim vypadal jako kříženec šamana a špičkového detektiva,“ vzpomínal jeden z vojáků, jenž byl na misi v džungli přítomen.
Na cestách do východní Afriky si Corbett nemohl nepovšimnout kontrastu mezi nedotčenou přírodou hostitelského kontinentu a vydrancovanými porosty v Indii. To jej dovedlo k myšlence ochrany přírody.
Kulovnici stále víc a víc odkládal a bral do ruky fotoaparát. A i když zabíjel lidožravce, zdůrazňoval, že se člověku nebezpečným stali, poněvadž kvůli handicapům – tygřice z Čampavátu měla například zlomené horní i dolní špičáky – ztratili schopnost lovit přirozenou kořist.
Jim Corbett začal psát do novin, aby odsoudil nadměrné lovy a bezohledné odlesňování. Neúnavným úsilím si doslova vydupal zřízení prvního přírodního parku v Indii. Ten byl v roce 1957, dva roky po jeho smrti, pojmenován po něm.
Corbett paradoxně nedožil v Indii. Dožil v Keni, kam se uchýlil, protože ho znepokojovala horečnatá atmosféra rodné země poté, co v roce 1947 získala nezávislost, přestala být britskou državou.
Ve svém novém domově se stal svědkem pozoruhodné události: v únoru 1952 byl v Keni po boku princezny Alžběty, když ji zastihla zpráva, že zemřel její otec a panovník Spojeného království Jiří VI.
„Poprvé ve světových dějinách vylezla mladá dívka na strom jako princezna – což popsala jako svůj nejnapínavější zážitek – a slezla z něj jako královna,“ zapsal Corbett poeticky do návštěvnické knihy hotelu, z něhož se Alžběta vydala na zpáteční cestu do Anglie, na cestu k převzetí vlády.
Corbett už není, ani Alžběta ne. Koloniální svět nenávratně zmizel. Tygr indočínský ale stále běhá po jihovýchodní Asii. Jde o poddruh tygra, latinsky Panthera tigris corbetti. V názvu překrásného zvířete tak zní jméno muže, který stopoval šelmy a sám na této zemi zanechal stopu. A to výraznou.
The post Lovil lidožravé šelmy, viděl královnu na stromě. Podivuhodný život Jima Corbetta appeared first on Forbes.
