Božena Jirků stála těsně po revoluci u českých začátků Nadace Charty 77 a jejího Konta Bariéry. Letos, po jednadvaceti letech vedení nadace, udělala zásadní krok a předala její řízení Jolaně Voldánové. Žádný zasloužený filantropický důchod se však nekoná. Božena Jirků pořád pomáhá těm, kdo to potřebují.
„Zuzanko, posaďte se sem ke mně, na tuhle židli. Normálně na ní sice sedává Jolanka, ale ta je teď na týden pryč…,“ vítá mě s velkým laskavým úsměvem Božena Jirků ve své kanceláři v sídle Nadace Charty 77.
Tedy už ne tak úplně ve své – od letošního června se o místnost s výhledem do uliček Starého Města začala dělit s novou šéfkou nadace, kterou je právě zmíněná „Jolanka“, zkušená televizní moderátorka Jolana Voldánová.
Právě jí Božena Jirků po jednadvaceti letech svěřila do rukou exekutivní vedení celé nadace i jejího největšího a nejznámějšího projektu, veřejné sbírky Konto Bariéry. Mně nabídnutá židle poblíž její vlastní není výraz neúcty k nové ředitelce, ale spíš drobná úleva pro dámu, kterou po prodělané operaci kyčlí zatím pořád ještě trápí potíže s chozením, jež ji, jak říká, otravují a trochu ji zpomalily.
Platí to ovšem jen po fyzické stránce, jinak je Božena Jirků ve svých 76 letech stejně dynamická jako dřív. Když začne hovořit, rychlý proud jejího vyprávění se dá jen těžko zastavit. A byla by to i škoda. Žena, kterou v roce 1990 oslovil profesor František Janouch, český disident žijící ve Švédsku, aby mu pomohla v osvobozeném Československu budovat jeho Nadaci Charty 77, má za víc než třicet let jejího fungování v paměti spoustu příběhů.
A to nejen lidí, jimž pomohla, ale i desítek politiků, byznysmenů, umělců a dalších osobností českého veřejného prostoru, s nimiž je v čilém kontaktu. Proto stojí za to jí naslouchat. Jirků, která byla 28. října jednou z osobností oceněných státním vyznamenáním prezidenta republiky, se sice v půlce června vzdala výkonného řízení jedné z největších českých charitativních organizací, která za loňský rok rozdělila přes 63 milionů korun, rozhodně se od ní ale úplně neodpoutala.
Stala se předsedkyní její správní rady a také „přítelem na telefonu“ pro novou šéfku i další kolegy z nadace. „Rozhodně už toho nedělám tolik co dřív,“ přesvědčuje, když se za ní na chvíli zastaví jedna ze zaměstnankyň. A pak dodá: „Jen když je to potřeba, píšu e-maily klidně o půlnoci. Kolegyně ze mě někdy šílejí, ale pomáhat musíme pořád!“

Paní Jirků, pro Nadaci Charty 77 pracujete přes třicet let, 21 let jste ji vedla. To je úctyhodně dlouhá doba, ale taky určitě náročné rozhodnutí se vedení vzdát. Jak se cítíte?
Já se cítím báječně! Můj muž, se kterým jsme 52 let, mi na to říkal, no potěš, Božena teď bude pořád doma. (smích) Ale jednak rozhodně nejsem pořád doma a pak říkám: Vy byste posílali svoji maminku v 76 do práce? A řekněme si to upřímně, nadace je těžká práce, není to žádná brnkačka.
Myslíte organizačně, nebo i emocionálně? Přece jen se na denní bázi setkáváte se spoustou lidského trápení a bolesti…
Mám na mysli obojí. Dagmar Havlová (druhá manželka Václava Havla, pozn. red.) se mě občas ptá, jestli mě to neničí. A já odpovídám, že vůbec ne, mě to posiluje. Pro měje to všechno motivace, potřeba najít pomoc. To je naše práce: prověřit a najít pomoc. Nemáme organizovat hromadu akcí. Byť teď v prosinci budeme mít už šestnáctý ročník naší charitativní aukce nazvané Umění, které pomáhá. Naposledy jsme vybrali sedm milionů korun, jsem zvědavá, jak to dopadne letos…
Nástupce za sebe jste hledala dlouho. Už loni se zdálo, že je to na spadnutí, ale nakonec se to rozhodnutí zase odložilo. Proč?
Měli jsme nástupkyni, u níž jsem si myslela, že je jistá, ale správní rada pořád hledala novou Boženku. A to prostě nejde. Nakonec jsme tu správnou volbu našli v Jolaně Voldánové.
S čím jste jí vedení nadace předávala? Jak se vůbec předává třicet let intenzivní práce?
My jsme na to dokonce natočili i spot, kde si předáváme náš symbolický nadační červený nos. Ale jinak jsem Jolaně jen popřála hodně úspěchu a štědrých sponzorů. Proběhla celonadační rada a to bylo všechno.
To je naše práce: prověřit a najít pomoc.
Právě do čela správní rady nadace jste se přesunula. Jak velká vlastně je?
Momentálně je nás ve správní radě devět, ale mohlo by nás být až třináct. A aktuálně hledáme, kým bychom ji doplnili. Hledáme lidi z různých profesí a různých částí republiky, kteří alespoň trochu rozumějí problematice kolem handicapovaných. Lékaře, právníky… nesporné osobnosti.
A kolik lidí aktuálně pracuje pro nadaci?
Aktuálně má nadace patnáct zaměstnanců. Ale je kolem ní i spousta rad, desítky lidí a odborníků v čestných funkcích.
Se svou nástupkyní teď sedíte ve stejné kanceláři, doslova dva kroky od sebe. Řešíte spolu hodně věcí?