Jarní optimismus, který panoval mezi německými podnikateli, je dávno pryč. Ukazuje se, že potíže německé ekonomiky jsou tak hluboké, že ani dosavadní opatření nové spolkové vlády nedokázala s tamním hospodářstvím pořádně pohnout. Po dvou letech recese se může největší evropská ekonomika těšit přinejlepším ze stagnace.
Hrubý domácí produkt pořád zůstává na úrovni jako před pandemií koronaviru, firemní investice dokonce klesly na podobnou hodnotu jako před deseti lety. Stav německé ekonomiky jednoduše není dobrý. Přitom na jejím vývoji do velké míry závisí to, jak se daří firmám v Česku. Víc než třetina německých podniků plánuje v příštím roce propouštět, další směřují nové investice do zahraničí.
„Sešlo se několik problémů najednou a otočit negativní trend potřebuje opravdu silný zásah a reformy,“ říká jeden z nejznámějších německých ekonomů Michael Hüther. Vystoupil na zahajovací konferenci prvního ročníku Berlínského týdne svobody, kde zdůraznil, že tržní ekonomika není jen o zisku, ale o křehké rovnováze mezi svobodou jednotlivce a odpovědností vůči společnosti.
Svobodný trh ovšem podle něj může dobře fungovat, jen pokud je stát silný a má jasně definovaná pravidla hry. V exkluzivním rozhovoru pro Forbes dlouholetý ředitel Institutu pro německé hospodářství (IW) vysvětluje, proč se tamní ekonomice nedaří postavit na nohy i co by mohlo pomoct celé Evropě.
Foto Berlin Freedom Conference
Proč se pořád nedaří postavit německou ekonomiku na nohy? V čem je hlavní problém?
Je pravda, že jsme od začátku pandemie nenašli cestu zpět ke stabilnímu růstu. Důvod je prostý, německý průmyslový model, který tvoří jádro naší ekonomiky, je pod enormním tlakem. Od roku 1990 jsme úspěšně využívali mezinárodní trhy, vybavovali je našimi stroji a zařízeními. Dnes je to jinak. Globalizace se zpomalila. Navíc přišel Donald Trump se svou celní politikou. To je první problém.
A druhý?
Ten se týká vysoké míry strategické nejistoty ve firmách. Jde hlavně o dekarbonizaci. Jak ji provést, když ani politika v tom není jasná? Mnoho investic proto visí ve vzduchu. A mezitím vidíme, že jiní, třeba čínští výrobci automobilů, jsou úspěšnější než my. K tomu všemu je tu ještě třetí faktor, stárnutí společnosti, které na nás teď, šedesát let po rozšíření hormonální antikoncepce, plně dopadá.
Kombinace těchto faktorů vedla ke dvěma letům recese a nyní ke stagnaci.
Jaká konkrétní opatření by měla vláda udělat, aby opravdu nastartovala ekonomiku?
Vláda některé kroky už udělala, rozjela investice, odpisy, snížení daní pro podniky od roku 2028. Ale nefunguje to dostatečně, protože je to příliš slabé ve srovnání se zátěžemi, které podniky mají. Důležité jsou také investice do stavebnictví.
Od roku 2022 máme kromě průmyslové recese i stavební. Podpora vlastního bydlení by se měla obnovit. Ale i tak se pro příští rok počítá s růstem ekonomiky asi jedno procento, ale to není nic. Potřebovali bychom dvě až 2,5 procenta.
Co je pro to tedy potřeba udělat?
Pokud chceme situaci změnit, musíme mnohem více investovat, musíme být flexibilnější, a to i v organizaci trhu práce. Místo toho jde ministryně práce spíš opačným směrem. A nesmíme si nic nalhávat. Čistě demograficky podmíněně máme růstový potenciál jen půlprocentního bodu ročně. Před pandemií to bylo 1,5 procenta. To je hořká pravda.
Jak nyní vypadá nálada ve firmách v Německu? Po loňských volbách to vypadalo nadějně, trvá to ještě?
Je pravda, že krátce po volbách byla nálada trochu lepší, ale rychle se to otočilo. Nikdo nevidí, že by se dělo to, co očekával. Očekávání byla vysoká. Ale teď? I dobré přístupy si současná vláda ničí špatným managementem.
Nálada není dobrá i proto, že kancléř považuje ekonomická témata za méně důležitá než zahraniční politiku. Ale tady je důležité také říct, že zahraniční politická pozice bude slabá, pokud budeme ekonomicky slabí.
Kde vidíte potenciál německé ekonomiky? Má ještě šanci například v konkurenci s Čínou?
Podle žebříčku světové konkurenceschopnosti IMD jsme se vyhoupli z 24. na 19. místo. Spojené státy jsou na 13. pozici – ani ony už nejsou první. Ale potřebovali bychom víc odvahy a znovu takovou politickou strukturální změnu, jakou provedl Gerhard Schröder s Agendou 2010.
To, co současná vláda zkouší v modernizaci státu a omezování byrokracie, považuji za slibnější než předchozí pokusy. Jenže vyčistit byrokracii, odstranit nesmysly a zbytečné povinnosti je mamutí úkol. To vyžaduje odvahu.
Jakou roli by mohl v podpoře ekonomiky hrát společný evropský kapitálový trh?
To je klíčová otázka. Mezinárodní investoři dnes nemají takovou chuť investovat do Spojených států. To, co tam Trump provádí, je přesný opak spolehlivých investičních podmínek. Kapitálová unie, investiční unie, energetická unie, to jsou tři témata, která lze velmi konkrétně realizovat. Ale nevidím nikoho, kdo by na tom skutečně pracoval.
Jakou roli hraje energetická politika, jak se díváte na odklon od jaderné energie?
Posledních šest jaderných elektráren bych nechal běžet dál, když začala energetická krize. Ale to se nestalo a nové už nebudou. I kdybychom začali teď, trvalo by to hrozně dlouho.
Myslím, že je správné někdy akceptovat systémové rozhodnutí, které bylo učiněno. A to zní soustředit se na obnovitelné zdroje. Musíme se ale soustředit i na síť, úložiště, vodík. Problém je, že vláda nechává zbytečně mnoho věcí nejasných a to brzdí investice.
Jak vidíte evropskou ekonomiku v konkurenci s Čínou, například když se podíváme na čipovou krizi?
Potřebujeme zajistit určitou průmyslově-politickou odolnost a část výroby mít tady. To ale není jednoduché definovat. Před třiceti lety jsme se rozhodli umístit v Drážďanech mikroelektroniku. Je to velmi úspěšné, ale stojí to peníze. Celosvětově jsou tyto investiční lokality vždy podporovány subvencemi.
Má tedy Čína Evropu v hrsti?
Čína má sama velké problémy. Neměli bychom před tím zavírat oči. Má slabou konjunkturu, velký problém se stárnutím populace, problémy s efektivitou na kapitálovém trhu. Také chyby v oblasti nemovitostí a obrovské nadkapacity. V podstatě měl Karel Marx pravdu, jen na špatném místě. Krize nadvýroby nastala u komunistů.
The post Musíme mnohem víc investovat, jinak se nerozjedeme, říká uznávaný ekonom appeared first on Forbes.
