Nejdiskutovanějším snímkem posledních dní je Frankenstein z dílny režiséra Guillerma del Tora. Film plně zapadá do jeho osobité i eklektické filmografie, která dokazuje, že roztodivná nelidská stvoření a monstra jsou mnohem lidštější než lidé.
Milovník klasického Hollywoodu, temného fantasy a tradiční filmařiny. Tvůrce, jehož hlavními sdělovacími prostředky jsou výtvarné možnosti mizanscény. Guillermo del Toro se ve své reinterpretaci frankensteinovské látky opět potápí do snových a hrůzostrašných světů, kde hledá naději v netradičních podobách humanismu.
Frankenstein ztělesňuje jeden z jeho nejambicióznějších a zároveň nejosobnějších projektů. Sám v několika rozhovorech zmiňoval, že literární předloha od Mary Shelley i filmové adaptace jeho život a tvorbu provázejí od dětství. Zhruba třicet let se film snažil u studií několikrát prosadit a povedlo se mu to až u streamingového giganta.
S Netflixem del Toro spolupracoval už na loutkovém Pinocchiovi zasazeném ve fašistické Itálii a antologickém seriálu Kabinet kuriozit Guillerma Del Tora.
Frankensteina představitelé společnosti zabezpečili rozpočtem okolo 120 milionů dolarů. Režisér dostal pravděpodobně plnou kreativní kontrolu, pro streamingový katalog jde o otázku prestiže, navíc před oscarovou sezonou.
Jakkoli v dnešní době přestřelených částek nejde o závratný rozpočet, stále jde po Pacific Rim – Útok na Zemi (190 milionů) o druhý nejdražší snímek tvůrce. Del Toro umí s rozpočtem chytře pracovat. Spoléhá na praktické efekty a bravurně pracuje s limity. „Bez ohledu na rozpočet se vždy snažím, aby mé filmy vypadaly dvakrát tak drahé,“ říká.
Režisér horor s příšerou přetavil do melodramatu o dědičné bolesti. Převrací společenská očekávání a úlohy, konstruuje ambivalentní příběh moderního Promethea.
Větví dialog s nejslavnější filmovou verzí o Frankensteinově monstru z roku 1931 od Jamese Whalea s Borisem Karloffem, který společně s více cynickým pokračováním Frankensteinova nevěsta řadí ke svým nejoblíbenějším filmům.
Zatímco první spadá do kategorie někdejších monster filmů z dílny Universal Pictures, del Toro pokračuje v léta cizelovaném rukopisu a vypráví pro něj typický příběh o proměnlivosti lidského i nelidského v uhrančivě stylizovaných kulisách a barvách, které odrážejí nitro sledovaných postav. Vždy totiž dokázal bravurně kombinovat humanismus s něčím fantaskním a temným.
Upíři i druhá světová válka
Zatímco Frankenstein je monstrózním projektem, v Mexiku narozený tvůrce si cestu dláždil komornějšími filmy. V jakýchkoli mantinelech však dokázal zručně přepínat mezi žánrovými náladami i pojetím reality.
Od mládí natáčel krátkometrážní experimenty na 8mm kameru, vystudoval filmovou tvorbu a roku 1988 vytvořil několik epizod hororového seriálu Hora Marcada.
Léta studoval možnosti speciálních efektů a masek. Celovečerní debut si připsal filmem Stroj času variujícím upírské zákonitosti, kde malý vynález ve zlatavém pouzdru zaručuje svému uživateli věčný život.
Vzápětí dostal nabídku z Hollywoodu, od Miramaxu a bratrů Weinsteinů, kde se autorským projektům vždy dařilo.
Natočil horor z prostředí newyorské kanalizace s názvem Mimic, ze spolupráce s produkcí ale nebyl nadšený. Ve španělsko-mexické produkci pak vytvořil Ďáblovu páteř na pozadí španělské občanské války v třicátých letech. Vyvinul si cit pro zpracování brakových námětů, které skrze stylistické aspekty a členité vyprávění povýšil na umělecká díla.
Mimo hollywoodské struktury natočil i jeho nejpřipomínanější film Faunův labyrint, kde splétá několik příběhů a motivů, přičemž jejich kompaktnosti dosahuje skrze repetici a asociaci. Propletl syrové válečné drama s fantasy pohádkou. Překvapivými cestami zachycuje dobové aspekty a právě svérázné pojetí historických kontur je pro něj taktéž příznačné.
Jeho filmy vycházejí z v jádru naivních námětů, směřují však k něčemu hluboce lidskému, což se skrývá pod hrůzu budícím nánosem. Etabloval se jako tvůrce hřmějících a krvavých komiksových blockbusterů Blade II a dvojicí Hellboyů nebo futuristickým spektáklem s mechanickými pažemi Pacific Rim – Útok na Zemi.
I ve filmech otevřených širokému spektru diváků si dokázal zachovat vlastní tvář a poetiku. Všechny jeho filmy polidšťují zdánlivě nelidské a skrze lidské postavy vyzdvihují ta nejtemnější zákoutí naší existence, brutalitu a násilí. Obludné a velké příšery, které mají symbolizovat strach a moc, se ocitají v kleštích lidského zla a paradoxně ztělesňují intimní křehkost.
Působil jako scenárista hobití trilogie, byť je rozhodně mnohem schopnější jako režisér. Napříč lety si dokázal vydobýt silnou integritu, začal se angažovat i jako producent projektů jiných tvůrců. Dnes je z něj svým způsobem instituce a značka, což podpořil jeho zisk Oscara za nepravděpodobnou romanci Tvář vody.
V ní vedle fantaskních motivů dekonstruoval mýtus americké zlaté éry vycházející z idylisticky prezentovaných padesátých let a prototyp spokojené americké rodinky. Na první pohled úspěšný muž jak vystřižený z plakátu je prohnilý rasista a odporný vykořisťovatel. Sociologické aspekty však plynule vycházejí z žánrové hry i výtvarného stylu.
Smrt vytváří hodnotu
Del Toro se navrací ke kořenům a elementárním otázkám lidské existence. Ptá se, co znamená smrt. Smrt jakožto nezištné spotřební datum je ultimátní nedokonalostí našeho bytí. Ale právě tato nedokonalost dělá naše životy hodnotnými. Umírání a smrtelnost mají v jeho filmografii poetickou i výsostně hodnotovou úlohu.
Smrt protagonistky Faunova labyrintu není fatalistickým výjevem, nýbrž něžným a transcendentálním obrazem. Nesmrtelnost zase rozkresluje jako hořké existenciální břímě. Tělesná schránka s duševní podstatou jsou v neustálém dialogu. A del Toro dává jasně najevo, že duše, schopnost myslet a oddat se imaginaci jsou tím nejcennějším, co jako lidstvo máme.
Není tak divu, že právě on je v posledních letech zarytým odpůrcem využívání umělé inteligence k tvorbě. Pokud strojovému učení přenecháme schopnost za nás myslet a tvořit, co nám vlastně zůstane? Del Toro je někdy možná trochu manýristickým a vyprávěčsky neučesaným básníkem, jeho fantaskní kulisy však vždy působí výsostně upřímně.
Jeho kreativní proces čerpá z množství uměleckých směrů. Fluidně propojuje gotiku, romantismus, baroko i různorodý folklor. Stejnou měrou demonstruje nezkaženou krásu, groteskno i výbušnou krutost. Textury objektů, svícení a barvy odrážejí emoce a vnitřní pochody postav. Sytě červené či zlatavé tóny ostře kontrastují s prochlazenou modří.
Obrazy zakonzervovávají soužití vášně a potlačování i života a smrti, mezi nimiž se postupně stírá hranice. Obrazové kompozice jsou symetrické, po vzoru klasických mistrů vedou naši pozornost. Kamera organicky proplouvá prostorem a je v dokonalé souhře s hereckou inscenací. Stejně tak ale dokáže zachytit drobné a mnohdy okázalé detaily kostýmů a prostředí.
Filmy jsou také značně haptické. Řemeslně vypulírované detaily roztodivných objektů dodávají fantaskní nátuře hmatatelnost a omamnou syrovost. Eskapistická mytologie je každým tahem silně protkaná s realistickou zemitostí.
Robustní dílo režiséra je v mnoha ohledech všední a neobyčejné zároveň. Vychází ze všem známých základů, samotná exekuce nás ale vždy dokáže překvapit. A někdy je to paradoxně svou bezprostředností a jednoduchostí, jež ale nesou zprvu nepředstavitelné a naší percepci reality vzdálené motivy či postavy.
The post Když jsou nestvůry zrcadlem lidskosti. Guillermo del Toro hledá krásu v temnotě appeared first on Forbes.
