Před konferencí Lepší Česko se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny a byznysmenkami v zemi.
Jan Konvalinka je biochemik, který stojí v čele Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky. Priorita Česka by podle něj měla být věda a vzdělání, navzdory programovým prohlášením však naše školství ve světě zaostává.
Budoucí priorita naší země je ve vědě a vzdělání. Všichni se na tom shodnou, píše se o tom v novinách, stojí to v programových prohlášeních všech vlád za posledních dvacet let, a ještě jsem nepotkal ministra, který by při těchto slovech chápavě nepokyvoval na souhlas. Takže je to všem jasné a není třeba se o tom příliš rozepisovat.
Přesto máme problém. Naše vysoké školy se propadají nebo maximálně stagnují ve všech relevantních žebříčcích kvality. Naše střední a základní školy nevynikají v žebříčcích přírodovědných, matematických ani jazykových dovedností. U Vltavy žádné Silicon Valley nestojí (a to u Svratky je pořád příliš malé), a když je třeba sáhnout k rozpočtovým škrtům, vysoké školy a Akademie věd přijdou na řadu mezi prvními, priority nepriority.
Tahle země nevzkvétá. Česko zažívá pesimistickou etapu. Důvěra ve vládu je nejníž za poslední dekády a spotřebitelské i podnikatelské indikátory jsou chmurnější než před čtyřmi, pěti lety.
Jak naši zemi rozhýbat, aby se v ní žilo lépe a obstála ve světové konkurenci? Jak vzdělávat děti, abychom je připravili na budoucnost? A kde se opřít o technologie, ve kterých jsme na špici, aby hrály v náš prospěch? Zkrátka a dobře – jak na lepší Česko?
Na tyto otázky budeme i letos hledat odpovědi na stejnojmenné konferenci. 19. října v prostorách Císařských lázní v Karlových Varech povedeme o budoucnosti Česka diskuzi spolu s mozky nejvýznamnějších osobností z byznysu, vědy, politiky i kultury.
Buďte u toho s námi. Registrujte se a přijeďte za námi do Karlových Varů.
Co s tím? V první řadě je nezbytné si přiznat, že máme problém. Naše věda a vysokoškolské vzdělávání nevzkvétají. Třicet let po revoluci stále většina našich vysokých škol nemůže konkurovat západoevropskému standardu. Ano, máme obory, katedry, možná některé ústavy, které se evropské špičce blíží, ale stále to jsou bohužel spíše výjimky, které se prosadily navzdory systému, ne díky němu.
Utěšujeme se, že podle nejrůznějších ukazatelů je naše země stejně jako naše nejlepší univerzity na špičce v bývalém sovětském bloku. Je nejvyšší čas, aby nám to přestalo stačit. Možná opravdu nemůžeme mít hned zítra v Praze Harvard ani Cambridge, ale neexistuje jediný důvod, proč bychom se nemohli sebevědomě srovnávat s Heidelberkem nebo Lovaní. A tam, kde jim nestačíme, přestat vynalézat kolo a poučit se z jejich cesty k excelenci. Máme na to.
Jak to udělat? Především je třeba se zbavit omezeného provincialismu. Všemi prostředky a za každou cenu je třeba podporovat příchod nových špičkových lidí se zahraniční zkušeností na naše vysoké školy a věděcké ústavy. Podporovat zakládání nových vědeckých skupin a tam, kde je to jen trochu možné, tlačit angličtinu jako hlavní komunikační prostředek.
Potřebujeme nejlepší talenty z celého světa (nebo alespoň ze střední a východní Evropy a Balkánu). Pevně doufám, že nemusím vysvětlovat, proč. Abychom získali cizí studenty a postdoky, potřebujeme i zahraniční vedoucí laboratoří, ústavů a skupin, je to autokatalytický proces.
K tomu jsou zapotřebí peníze, ale hlavně institucionální podpora: prostor, jazyková vybavenost – anglicky musí umět nejen vedoucí katedry, ale i „paní na studijním“ a lidi ve skladu. Angličtina se musí stát samozřejmým komunikačním nástrojem, anglicky musí být i orientační šipky na chodbách a bezpečnostní předpisy, anglicky se musí jednat na schůzi katedry nebo ústavu.
Je protivné žádat legislativní změnu, tu chce totiž každý jako řešení jakéhokoli společenského problému, ale bez novely vysokoškolského zákona a zákona o veřejných výzkumných institucích se nepohneme.
Rektoři musí dostat pravomoci řídit své univerzity, ředitelé akademických ústavů pravomoci řídit své ústavy, a to vše musí být spojeno s odpovědností. Současné orgie alibismu, kdy v čele universit stojí hodnostáři v šarlatu, kteří nerozhodují o rozpočtu své školy a jsou voleni akademickými senáty bez odpovědnosti, musí přestat.
Musíme rozvázat ruce ředitelů, děkanům a rektorům, aby mohli přijímat riskantní rozhodnutí. Naše legislativa je totiž vymyšlena s předpokladem (možná v 90. letech pochopitelným), že první, co chce takový vedoucí pracovník udělat, je zašmelit svůj ústav developerovi a za stržený peníz odjet na soukromý ostrov do Karibiku. To se ale neděje.
Nedějí se ani jiné, mnohem důležitější věci: vzniká velmi málo spinofů a startupů, na účtech vysokých škol přitom leží neproduktivně miliardové prostředky, na které se nedá sáhnout.
Mnohem důležitější změny, které potřebujeme, však nejsou legislativní, ale kulturní. Potřebujeme si přiznat, že nejsme tak dobří, jak bychom měli a mohli být, a musím nám to opravdu začít vadit. Třicet čtyři let po sametové revoluci je k tomu nejvyšší čas.
