Na začátku příběhu rodinného Lihovaru Poněšice byl dědův sen. Ten přerostl ve špičkově řízenou destilerku. Dnes jeho vizi posouvá vnuk Viktor. I ten staví na technice, poctivosti a chuti plánovat pět kroků dopředu.
Rok 2002. V jihočeské chalupě, která kdysi bývala maštalí a výměnkem, se rodí firma, jež nevznikla z tabulky, ale ze zvláštního klidu po probuzení. „Děda se jednou ráno zvedl a řekl: Založím lihovar,“ vzpomíná dnes rodina. Nebyl to únik před nudou důchodu, spíš přirozené pokračování života člověka, který byl vždy „činorodý“. Jeho životem byl i sport, včely, zahrada – a technika.
V roce 2003, ve stejném roce, kdy se narodil Viktor Ledajaks, dnešní třetí generace, se v Poněšicích vyjel první kotel jablkovice. Z hobby se stala disciplína. Zakladatel, původem „ajťák“ z telekomunikací a elektrotechnik, si nové řemeslo nedobudoval jen kurzy a praxí po lihovarech. Vymyslel procesu vlastní mozek: destilaci, ředění i logistiku začal automatizovat s přesností člověka, který nenávidí zbytečný krok navíc.
Když se technologie potká s řemeslem
Poněšice jsou malý lihovar, ale technologicky přerostly svou velikost. V roce 2020 vyměnily nerez za plně měděnou destilační kolonu a kvalita skočila o ligu výš. Vůně a chuť destilátů získaly kulatost, kterou prostě nerez nedá. Kdo se tu zastaví na exkurzi, uvidí víc než „kotle a trubky“. Uvidí logiku.
Kvas je král
Poněšice zpracují ročně zhruba 200 až 250 tun ovoce a vyrobí okolo 6 000 absolutních litrů. Na lahve to dělá přibližně 30 000 kusů ročně – malé číslo proti velkým značkám, ale v jejich kategorii silný střed. Tajemství není v heroické kapacitě, ale v surovině a načasování.
Od jabloně k mrkvi: odvaha v portfoliu
Poněšice ctí klasiku – švestka, hruška, jablko –, ale nikdy se nebály „divočin“. Mrkvovice? Ano, vznikla v roce, kdy ovoce pomrzlo. Dnes je z ní rarita, kterou v Česku dělá jen hrstka odvážných, někdy nikdo. Jeřabinka, rybízovice z černého rybízu, spolupráce s pekárnou na zkvašeném žitném chlebu. A pak je tu nový pól značky: gin. Do roku 2021 převažovaly pálenky a likéry. Vstup Viktorovy generace přinesl dynamiku, která dává smysl i ekonomicky – gin se dá vyrobit rychleji, snese experiment a skvěle funguje jako nosič příběhů.
Vnuk přebírá: kuchařské zkušenosti v lihovaru
Viktor si do lihovaru přinesl zkušenosti kuchaře a duši cestovatele. Studoval hotelovku v Rakousku, vařil ve Švýcarsku i v Německu. Naučil se vnímat chuť jako kompozici, ne jako přímku. Když míchá gin, přemýšlí jako šéfkuchař: co je základ, co kontrast, co fatální drobek, který všechno zvedne. Viktor dnes vede výrobu, vymýšlí produkty a komunikuje tak přirozeně, jak se to jeho generace naučila.
Rodina jako provozní systém
Poněšice nejsou romantický skanzen. Naopak – jsou to malé, přísně řízené potraviny se vším, co k tomu patří: celní dohled, papíry, evidence, audity. Klára – dcera zakladatele – táhne administrativu, objednávky a prodej. „Kdybych dnes věděla, kolik papírů k tomu patří, rozmyslela bych si to,“ říká s úsměvem. A hned dodá, že jinak je to voňavá práce, která dává svobodu něco skutečného vyrábět. Tým je malý, kromě rodiny pomáhají dva místní brigádníci z vesnice, která má – bez nadsázky – asi 37 obyvatel.
Proč by vás měl zajímat zrovna tenhle lihovar?
V Česku máme tendenci posuzovat lihovary přes slivovici. Poněšice ukazují, že hodnota se rodí v detailech: v tom, že dvě destilační patra stačí, když je kvas bez cukru a včas; v tom, že voda je čistá jako rovnice; v tom, že design umí říct „nejsme masovka“ jedním pohledem. A taky v tom, že když se jednou v zimě urodí mrkev místo ovoce, nevznikne výmluva, ale nová kapitola.
Pět kroků dopředu
V Poněšicích se často říká, že zakladatel myslel pět kroků dopředu. Dnes je to vidět i na jeho dětech a vnukovi. Jeden krok je respekt k řemeslu, druhý k technice, třetí k designu a mladistvému marketingu, čtvrtý k zákazníkovi. A ten pátý? Ten patří budoucnosti.
The post Nápad na založení lihovaru přišel ve snu. Na dědovo řemeslo dnes navazuje i vnuk appeared first on Forbes.
