Ne, tady se byznysový odpočinek rozhodně neplánuje. Ani v 79 letech se Vlastislav Bříza nechystá opustit řízení holdingu Koh-i-noor, rozkročeného do několika oblastí. Vlastně je to spíš naopak.
Jeho impérium se ještě rozšiřuje. Naposledy o trofejní palác na Václavském náměstí za víc než miliardu korun. Pro Vlastislava Břízu nebyl nákup výjimečné budovy v centru Prahy premiérou. Už od roku 2016 jeho holding drží Myšák Gallery ve Vodičkově ulici, odkud je to na roh Václavského náměstí a Štěpánské nanejvýš pět minut pomalé chůze. A právě tam stojí velkolepá nárožní stavba známá jako Šupichovy domy.
Když s jejím novým majitelem stojíme v nejvyšším patře, je vidět, že je s nákupem spokojený. „Kolik takových výhledů v Česku je,“ říká s radostí, zatímco z výšky shlížíme na šrumec, který se odehrává na náměstí pod námi. Přesnou částku, na kolik takový výhled přeneseně vyšel, nám říct nechce. Nejblíž se dostaneme k tomu, že to stálo „nějakou stovku milionů nad miliardu“.
Že by to byla investice, jež se nevyplatí, si šéf holdingu, který loni skončil s tržbami ve výši 4,7 miliardy korun a ziskovostí EBITDA kolem 850 milionů korun, vůbec nepřipouští. Jako příklad uvádí Myšák Gallery.
„Kdybychom se ho rozhodli prodat, dostaneme dvakrát tolik, než kolik jsme za něj před osmi lety dali. Samozřejmě, že když jsme ho kupovali, přišel mi předražený, ale teď všichni vidíme, jaká je realita. Že je předražený, jsem říkal, i když jsem se dohadoval o ceně paláce na Václaváku, ale takový je byznys. Ten dům teď třeba pět let bude mít podobnou hodnotu, ale dlouhodobě to poroste. Václavák je jenom jeden a víc domů už tu nikdo nepostaví,“ uvažuje pragmaticky Vlastislav Bříza.
Jaké s palácem na Václavském náměstí máte plány?
Je to strašně jednoduché. Ten dům je zrekonstruovaný a já jsem si sám všechno prošel. Jsou tam nové kotle, topení… Další roky to nebude potřebovat žádnou investici nad rámec údržby. To byl třeba problém Lucerny, která se mi strašně líbila, ale do té by bylo potřeba nalít minimálně další dvě miliardy. My máme všechno opravené. Prostory jsou navíc dlouhodobě pronajaté kvalitními nájemníky. Takže dál se bude pronajímat a my jako firma do něj přesuneme naše sídlo.
Co rozhodlo o jeho koupi?
Takový dům je zárukou stability. Když se rozhodujete, jestli koupíte fabriku, je vám jasné, do jakého rizika jdete. Nejsou lidi, často je to předražené. Tady to riziko není. I tak jsem s tím bojoval tři měsíce. Hodně mě přesvědčoval syn, který mi dával za příklad Myšáka.
Nebyl to jediný důvod, ale velký vliv měly u Myšáka garáže, kterých tam jsou čtyři patra. Dokonalá synergie – několik pater kancelářských ploch na Václavském náměstí a k tomu ještě prostorné garáže ve Vodičkové. A pak se na to taky koukám tak, že mám čtyři vnoučata.
Dávat jim fabriku je složité, protože nevíte, jestli je to vůbec bude bavit. Dům v centru Prahy je na tohle mnohem jednodušší. Ještě další dvě tři generace snad budou upřímně říkat, že ten děda měl rozum, jak to dobře vymyslel.
Foto Michael Tomeš
Je to váš poslední podobný nákup na Václavském náměstí?
Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že spíš nic dalšího takového už nepřijde. Problém je taky v tom, že i kdyby člověk nakupovat chtěl, na Václaváku už vám dneska nikdo skoro nic neprodá. To už musí být, aby se někdo něčeho takového zbavoval.
Co role developera? To je v poslední době poměrně oblíbený způsob, jak investovat volné peníze. Nechystáte se něco stavět?
Asi bych nekoupil dům na Václavském náměstí, kdyby mi v Českých Budějovicích, kde jsem chtěl postavit něco podobného jako je V Tower v Praze na Pankráci, neoznámili, že to nemůže mít víc jak osm pater. Tak jsem se naštval a koupil tohle.
V Budějovicích máme pozemky kilometr od hlavního náměstí, kde může přibýt celá nová čtvrť, takže ano, časem tam něco vznikne. Jen se to posouvá, protože hotové peníze jsme teď dali jinam.
A pak je obrovská otázka, kterou už budou muset řešit moji nástupci, co bude s budějovickým areálem firmy, kde dnes vyrábím tužky a pastelky. Jestli to prodají, nebo jestli to budou řešit jinak.
Stavební development tedy další nohou vašeho byznysu nebude?
Vzhledem k tomu, jak rozsáhlé pozemky tady v centru Budějovic máme a stavět tam chceme, tak se do budoucna může development stát další nohou našeho byznysu, jen to nebude teď hned.
A nakupování investičních bytů vás neláká?
No, nejsem si jistý, že investiční byty budou za dvacet let úplně to nejlepší. Teď se budu dívat hodně dopředu, což už se netýká přímo mě, ale současná porodnost je opravdu kritická a dětí se rodí velmi málo. My už to teď vidíme na propadu prodeje tužek, který je dramatický.
Foto Michael Tomeš
Výroba tužek a pastelek je z pohledu veřejnosti pořád ta nejviditelnější část vašeho byznysu. Jak se jí tedy daří?
Pokud jde o tužky, situace není příznivá. Hlavně jsme přišli o Rusko a Ukrajinu, což jsou trhy, kde je dvě stě milionů lidí. Taky jsme odepsali fabriku v Rusku, protože čtyři roky nevíme, co se tam děje, neděje, tudíž to půjde do ztráty.
Jaká byla její hodnota?
Z akciového pohledu někde mezi dvaceti a čtyřiceti miliony korun, ale tržní samozřejmě mnohem vyšší. To by mohlo být přes sto milionů. Není to ale jediný problém spojený s Ruskem. Vozili jsme odtamtud dřevo, které teď kupujeme od Číňanů. Kde ho berou oni, to vám asi nemusím vysvětlovat.
Husákových dětí bylo ročně 200 tisíc a dneska jsme rádi za 80 tisíc. Navíc, co si budeme povídat. Já mám čtyři vnoučata a žadné po mně nikdy nechtělo pastelky, protože jsou víc s počítačem a mobilem.
V pastelkách nás navíc předběhla Čína. Byl jsem jeden z prvních, kdo tam z Čechů někdy v roce 2000 přišel. A byl jsem taky první, kdo odtamtud z fabriky po asi osmnácti letech odešel, protože už nemělo cenu tam vyrábět. Naučili se to sami a začali to vozit do celého světa.
Nejsme ale jediní. To, co se stalo v našem byznysu, teď přijde v autech. Když jsme tam před pětadvaceti lety sháněli auto, byl to obrovský problém. Když už něco bylo k mání, byla to jen auta z Evropy nebo Japonska. A co tam vyrábí dnes? Nad tím jen kroutím hlavou. Jestli se tomu Evropa nebude rychle bránit, budeme se hodně divit. My už dopady čínského automotive začínáme vnímat v naší strojírenské divizi.
Tužky už dávno nejsou váš hlavní byznys. Jaký podíl dnes tvoří?
Stačí se podívat jen na počet pracovníků. Z celkových 1 900 zaměstnanců jich jsou ve výrobě tužek čtyři stovky. Byla přitom doba, kdy jich bylo patnáct set. Šlo to radikálně dolů. Problém je, že my v těch obrovských výrobních prostorách máme podstatně méně produkce, ale fixní náklady rostou. Budeme to muset řešit.
Nedávno jste zmiňoval, že budete muset snižovat i počty firemních prodejen…
Kdybyste se mě před třemi lety zeptali, řeknu, že část Koh-i-Noor Hardtmuth Trade se sítí o stovce našich obchodů je neprůstřelná. Teď můžu přiznat, že jestli jsem se někdy v životě nejvíc ve strategii spletl, tak to bylo ve směřování maloobchodu.
Lidi během tří let do prodejen přestali chodit a místo toho chodí do obchodních center, kde si nakoupí, kde si dají něco k jídlu…Výsledek je ten, že některé naše obchody pomalu končí, takže nám nezbyde nic jiného, než jich v horizontu nejbližších let až čtyřicet zavřít, protože jsme se dostali do ztráty.
Bolí to?
Bolí to ekonomicky a bolí to i osobně z toho pohledu, že jsem se spletl, protože v životě se mi to naštěstí moc často nestalo.
Co větší orientace na online?
Eshop samozřejmě musí být, bez toho to nejde, ale v onlinu to dnes funguje tak, že když někdo potřebuje kružítko a vybírá si mezi naším eshopem a Temu, tak si klikne na Temu, kde je to podstatně levnější. Já vůbec nerozumím cenám, za které to Číňané můžou prodávat.
Co by Evropa měla udělat, aby se Číně ubránila?
Tak Evropa je rigidní. Je tady spousta zákonů a nařízení a každý si přidává další a další. Ze začátku to šlo lineárně, ale teď mám pocit, že už to jde exponenciálně. Těžko říct, co s tím dělat, ale jasné je, že jestli to takhle půjde dál, skončíme jako Římská říše.
Foto Michael Tomeš
Co vás vlastně pořád drží v byznysu?
Práce šlechtí člověka, takže chci být vyšlechtěný (smích).
Vy jste se poměrně aktivně vrhnul do zemědělství. Máte zemědělská družstva Vodňany a Dobruška. Co vás k tomu táhne?
Jako kluk jsem vyrůstal u dědy a myslel jsem si, že budu zvěrolékař. Jenže děda umřel, když mi bylo třináct, tak jsem se na to rezignoval a šel jsem radši úplně jinou cestou. Když ale vidím, jaká je situace ve světě, zemědělství mi dává o to větší smysl.
A proč jsem do toho šel? Pořád tvrdím, že je potřeba dívat se dvacet let dopředu. A můj děda vždycky říkal, že půda se nikdy nemá prodávat, protože nás živila za první i druhé světové války. My teď obhospodařujeme přes tisíc hektarů polí a pastvin, máme patnáct set krav, kachny, padesát tisíc kuřat… Kdyby se cokoliv stalo v globálním světě, já jsem soběstačný. Je to jako pojistka. A zároveň se tím vracím do mládí.
Nazouváte gumáky?
Jednou za dva týdny přijedu do Vodňan, obuji gumáky, a když vidím, že krávy mají kaštany, tak tam ty lidi seřvu.
Krávy mají kaštany? Co to znamená?
No, že se válí v hnoji a nejsou čisté, jak by měly. Tohle já hlídám a zaměstnanci jsou z toho lehce v šoku, protože jsou překvapení, že tomu rozumím. Jestli jsem o mých hotelech, na kterých pořád prodělávám, říkal, že je to libůstka, tak zemědělství je libůstka, o které něco vím.
Co je na zemědělství byznysově nejzajímavější? Hodnota půdy?
Nejzajímavější je budoucnost, o které jsem mluvil. Může se stát, že se přeruší globální vazby a v tu ránu já budu připravený. A když jste zmínil půdu. Před dvaceti lety jsem nakoupil půdu za deset, dvanáct korun za hektar. Dneska stojí čtyřicet. To byl jeden z mých nejlepších byznysů.
Přikupujete dál?
Když půdu můžeme nakoupit, tak ano, ale ona už začíná být předražená. Než za ni dát čtyřicet korun za hektar, je lepší ji propachtovat. Na druhou stranu si nemyslím, že její cena ještě nějak výrazně poroste.
Jednotlivé divize holdingu jste svěřil vašim synům a synovci. Směřování holdingu jde pořád za vámi. Jak aktivně firmu řídíte?
Ze čtyř našich divizí aktivně řídím už jen Koh-i-Noor Hardtmuth a v hotelové divizi se víc osobně angažuju v šumavském hotelu Sportohotel Olympia. Syn Vlastislav má na starosti energetickou divizi, strategické projekty a nemovitosti, David má na starost Gamma Group, což je hlavně vývoj a výroba plastů pro zdravotnictví a veterinu. O tom už nevím skoro nic. Koh-i-Noor Machinery pak vede synovec Robert, který je ryzí technik.
Jednou týdně máme společnou poradu, abych věděl, co se kde děje, a k tomu denně ve své kanceláři vidím aktuální výsledky celého našeho holdingu v aplikaci na tabletu. To kontroluji pokaždé v devět hodin ráno. Kdyby mi to neposlali, tak bych je zabil (směje se).
Kromě toho mám přístup do asi tří stovek kamer, takže vidím, co a kde ve firmě běží. Můžu být třeba v Chorvatsku, ale otevřu si kameru ze skladu v Budějovicích a vidím, kolik tam máme zboží. Mám tedy čísla, mám vizuální kontrolu, případně můžu komukoliv ve firmě zavolat. Lodivod musí být jen jeden.
Už víte, jak firmu mezi nástupce rozdělíte?
Nevím, to se budou muset dohodnout oni.
Vy to rozhodovat nechcete?
No, zatím ne. Proč? Víte, já mám na to svoji teorii, která říká, že jestli jsem je slušně vychoval, tak se zvládnou dohodnout sami. A když se nedohodnou a pohádají se, hlavně ať pak nechodí na můj hrob a tam ať nepláčou.
The post Nedohodnete se? Pak mi nechoďte plakat na hrob, vzkazuje dědicům miliardář Bříza appeared first on Forbes.
