Energetika si v posledních letech stále častěji ukrajuje významný prostor v médiích a veřejné diskusi – zdá se, že jí dnes rozumí každý stejně jako politice nebo fotbalu. Od počátku války na Ukrajině jsme si uvědomili, že levná elektřina je minulostí. Energetika je všechno, jen ne nuda – a stává se jedním z hlavních investičních témat příští dekády, píše v komentáři energetický analytik J&T investiční společnosti Martin Seyček.
Ceny elektřiny, plynu a ropy kolísají pod vlivem geopolitických otřesů a uprostřed toho všeho probíhá transformace energetiky – dříve poklidného odvětví, které dlouho postrádalo pozornost investorů. Dnes je vše jinak.
Dlouho jsme v souvislosti s energetikou slyšeli především o vysokých cenách nebo dekarbonizaci. Jenže změny, které se dnes odehrávají, jsou mnohem hlubší. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) poroste globální poptávka po elektřině do roku 2030 tempem kolem tří procent ročně – kumulativně tedy o přibližně dvacet procent za šest let.
Významný nárůst spotřeby elektřiny je očekáván nejen v Indii a Číně, kde jsme na něj zvyklí, ale nově i v rozvinutých ekonomikách, kde posledních deset let spotřeba elektřiny rostla jen velmi pomalu (případ USA), nebo dokonce klesala (Evropa).
Analytici investičních bank se předhánějí v tom, kdo přesněji odhadne budoucí nároky umělé inteligence na spotřebu elektřiny. Velké technologické firmy uzavírají dvacetileté smlouvy na odběr elektřiny a nejraději by datová centra budovaly přímo vedle elektráren.
Není to ale jen umělá inteligence, která určuje růst spotřeby elektřiny. Významnou měrou se na trendu podílí rozvoj „non-AI“ datových center (trend přesunu dat do cloudu, streamovací platformy), elektrifikace průmyslu, vytápění, dopravy a stále vyšší nároky na chlazení budov díky extrémním teplotám.
Vzhledem k růstu poptávky a dekarbonizaci se až osmdesát procent nových zdrojů staví jako bezemisní – převážně solární a větrné. Tyto zdroje se dnes dají nejrychleji postavit a zároveň jsou nejlevnější (na základě indikátoru LCOE/MWh, který uvažuje jak investiční, tak provozní náklady). Vysoká penetrace zvláště solárních zdrojů v některých regionech nicméně přináší záporné ceny elektřiny, kdy výrobce elektřiny musí dokonce platit za to, že „pouští“ elektřinu do sítě.
Naopak pokud nefouká a nesvítí, uhelné elektrárny musejí jet naplno. To naznačuje, že budeme potřebovat dvě infrastruktury – jednu pro přívětivé počasí a druhou pro situace, kdy příroda nespolupracuje. Vedle baterií tedy nutně přijdou i investice do stabilních zdrojů – plynu a jádra. Například nová vládní koalice v Německu slibuje vybudovat až 20 GW nových plynových elektráren do roku 2030 – zhruba ekvivalent deseti Temelínů.
Zcela zásadní je také rozvoj přenosových a distribučních elektrických sítí – propojení míst výroby a spotřeby, budování přeshraničních a podmořských vedení. Například sever Německa nebo Velké Británie má ideální podmínky pro výrobu z větru, zatímco spotřeba se soustředí na jih.
Krumpáče a lopaty
A jaké to přinese ceny energií? Ceny budou pravděpodobně vyšší než v dlouhodobé minulosti a určitě více volatilní (díky geopolitice a počasí), zároveň budou potřeba dostatečně vysoké ceny, aby se předešlo situaci z předchozích dekád, kdy se díky nízkým cenám elektřiny nevyplácelo výrobcům elektřiny investovat.
Dovedeme si ale představit i důvody pro případný pokles cen energií: příliv dalšího zkapalněného plynu z USA, případný (i kdyby jen částečný) návrat ruského potrubního plynu do Evropy a potenciální státní zásahy do cen energií včetně úprav fungování emisních povolenek. Nedávno jsme byli svědkem toho, jak Trumpovy celní hry (a sekundárně zvýšená těžba společenství OPEC) dokázaly srazit ceny ropy až k úrovni šedesáti dolarů za barel.
V J&T investiční společnosti primárně nesázíme na vysoké ceny energií. Raději volíme investiční cestu „krumpáčů a lopat“, kdy investujeme do výrobců infrastruktury na výrobu a uchování elektrické energie (solární panely, větrné, plynové a parní turbíny, transformátory, elektrické kabely, baterie, chytré měřiče spotřeby elektřiny a tak podobně).
Vysoká poptávka po těchto zařízeních spojená s omezenými výrobními kapacitami znamená, že například na plynové turbíny nebo elektrické transformátory jsou čekací doby tři až čtyři roky. I zde ale každá sázka nemusí znamenat investiční jackpot. Valuace mnoha výrobců elektrických zařízení je relativně vysoká.
Navíc řada energetických odvětví a regionů je ohrožena čínskou konkurencí – ta například kompletně zničila sektor výroby solárních panelů a způsobila, že 98 procent solárních panelů v Evropě je čínské výroby. Stane se to samé i s větrnými turbínami?
Evropa stojí před otázkou, jestli jít cestou levnější čínské konkurence, nebo spíše cestou jako Spojené státy, které intenzivně podporují domácí výrobu všech zařízení na výrobu elektrické energie (ať již pomocí cel, nebo daňových úlev) i za cenu vyšších pořizovacích nákladů pro místní výrobce elektřiny.
Atraktivní jsou i investice do vlastníků přenosových a distribučních elektrických sítí – ti budou masivně investovat, přičemž jejich výnosy jsou regulované a relativně stabilní. Nabízejí tak zajímavou kombinaci dividendy a růstu, zejména v prostředí klesajících úrokových sazeb.
Zajímáme se i o firmy, kterým energetické společnosti outsourcují výstavbu a údržbu elektráren, sítí, plynovodů a ropovodů. A nezavíráme oči ani před fosilními zdroji včetně ropy a uhlí. Bedlivě sledujeme i technologie jako vodík, zachytávání uhlíku nebo malé modulární reaktory (SMR) – v těchto sektorech doporučujeme spíše trpělivost, než se technologie osvědčí a nastaví se vhodné investiční prostředí.
The post Největší příběh v energetice není samotná cena. Někdo musí dodat kabely a turbíny appeared first on Forbes.
