Jeho životní cesta je fascinujícím propojením vědy, víry a lidské odpovědnosti. Jaroslav Maxmilián Kašparů je psychiatrem, soudním znalcem, pedagogem a řeckokatolickým knězem, který se věnuje nejen duševnímu zdraví, ale také hluboké reflexi lidských hodnot.
V roce 2012 vstoupil do České knihy rekordů jako držitel nejvyššího počtu vysokoškolských titulů, což odráží jeho nezměrnou touhu po poznání. Nyní se stal členem Forbes výběru 7 nad 70.
Jaroslav Maxmilián Kašparů vidí současnou společnost jako rybník, ve kterém se mnozí ocitli „břichem nahoru“. Je prosycena tlakem na výkon, úspěch a také povrchností.
„Musíme odolávat a být rybami, které neplavou po povrchu, ale v hlubinách. Protože všechny poklady v moři jsou v hlubinách. Žádný poklad neplave po hladině,“ říká.
Varuje před „programováním“ dětí a mladých, kteří často trpí komplexem méněcennosti. „Dříve rodiče vychovávali dítě k tomu, aby bylo slušné. Dnes k tomu, aby bylo úspěšné. Ale úspěšnost a slušnost nejsou vždycky šroub a matice,“ myslí si Kašparů.
A přestože je jeho život plný akademických titulů, hlubokých analýz a duchovní práce, nikdy neztratil jednoduchost a lidskost. V rozhovoru pro Forbes otevírá témata, jako je osamělost, ztráta smyslu, honba za úspěchem, tlaky technologií a mediální obrazy, které podle něj deformují realitu.
O současné době často zaznívá, že je turbulentní a chaotická. Souhlasíte?
Ani v minulosti to nikdy nebylo ideální. Vždycky byly nějaké problémy. Chaos nejvíc škodí lidské psychice a má negativní vliv na prožívání. A my žijeme ve velkém chaosu, v chaosu hodnot a nehodnot.
Jak se to projevuje?
Přestali jsme v chaosu rozlišovat šest věcí. Rozdíl mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Když se to smíchá a nemá pevné zakotvení, tak to vede k tomu, že člověk neví, na čem je a tím trpí.
Jako psychiatr vidím, že toto je jeden z důvodů, proč například máme problémy v mezilidských vztazích. Tento chaos považuji za nejvýraznější prvek, co v současné době a v naší společnosti panuje.
Říkal jste chaos hodnot a nehodnot. Co si mám představit pod tou nehodnotou?
Hodnota je to, co je přirozené. A nehodnota je to, co je nepřirozené. Nepoužívám moc slovo normální. Protože normální je od slova norma. A norma se dá posunout. Může se stát, že dojdeme k tomu, že se s normou někdy bude dát hnout. Ovšem s přirozeností se hnout nedá. Když dám rybu do klece a ptáka do akvária, zahynou oba, protože toto prostředí je pro ně nepřirozené.
Jde o to, vrátit se k tomu, co je přirozené. Přirozená je láska, odpovědnost, charakter. Občas mi někdo na přednášce dává žádost, abych tyto věci vysvětlil. Očekávají, že z jednoho rukávu vysypu moudro lékařské a z druhého moudro kněžské. Ale já žádná moudra nesypu.
Říkám, že je to nesmírně jednoduché, umět se představit, pozdravit, poděkovat, omluvit, poprosit. Pokud se k těmto pěti věcem vrátíme, vrátíme se k přirozenosti.
Mluvíte o přirozenosti, může být odpovědí na chaos řád? Je mnoho těch, kteří ho nabízejí – koučové, trenéři jógy, různí průvodci.
Jsou i profesionálové, kteří na tom chtějí zbohatnout a snaží se nám vtisknout nějaký řád. Mám pocit, že těch možností je najednou tolik, že se v tom řádu, po kterém asi intuitivně toužíme, přesto ztrácíme. Už staří Řekové říkali: „Zachovej řád a řád zachová tebe“. To platí stále.
V jakém slova smyslu?
Dnes se vyrojila spousta „dobrodinců“, kteří se snaží nabídnout nějaké řešení. Je toho tolik, že je znovu v těch jejich nabídkách chaos.
Jak se tedy dostat ven z chaosu?
Měli bychom opustit vody, které jsou špinavé. Já to přirovnávám k historce o rybníku, kde umíraly ryby. Rybáři pozvali odborníka a ten jim říkal, že tam musejí nasypat chemii. Sypali a ryby stále umíraly.
Přišel nový odborník, specialista super-ulti-kontra-multi-extra-unikátní, a ten říkal, že musejí sypat jinou chemii. Sypali jinou chemii a ryby umíraly dál. Až přišel starý sedlák, který měl selský rozum a ten říkal: „Chlapi, nesypte tam nic, vypusťte vodu, vybagrujte bahno a rybám se tam povede dobře.“
A tohle si uvědomím vždycky, když mi do ordinace přijdou lidi, kteří chtějí chemii: „Nasypte do mě chemii, aby mi bylo dobře.“
To není správné?
Já říkám, že chemie je až to poslední. Pojďme hledat příčinu. A tu příčinu najdeme v chaosu, který mají doma, v neshodách, které mezi nimi panují.
Snažím se spíš řešit původ problému než jeho následky. Jak říkal můj oblíbený profesor Cyril Höschl, psychiatři se dělí na duchaře a práškaře. Ti, co práškují, tak práškují hned, ještě vás nevyslechli.
Když si půjčím příklad toho rybníka, mám pocit, že rybník, ve kterém se česká společnost nachází, je často prosycený nebo zakalený tlakem na úspěch a výkon. Sám jste jednou řekl, že se vychovává k úspěchu a ne ke cti. Jak v takovém prostředí plavat?
V rybníku naší společnosti plaveme už břichem nahoru. To skýtá další úskalí, mrtvá ryba plave po proudu. Kdežto živá ryba je schopna plavat i proti proudu. Nesmíme se stát chcípáky a mrtvými rybami, protože pak nás ten proud zanese tam, kam chce. Musíme odolávat a být rybami, které neplavou po povrchu, ale v hlubinách.
Další problém, který vidím v této společnosti, je, že jsme opustili hlubinu. Žijeme nesmírně povrchně. Zpovrchněli jsme ve vztazích. To je hrůza. Zpovrchněli jsme ve vzdělání. My jsme zpovrchněli i v humoru. To mi strašně moc vadí, u nás vymřeli komici. Máme jenom baviče. Komik je inteligentní, kdežto bavič je vulgární.
Jde o to, abychom byli živí, nebyli chcípáci, byli schopní plavat proti proudu, abychom neplavali s proudem a abychom dokázali plavat nejen proti proudu, ale taky na hlubinu. Protože všechny poklady v moři jsou v hlubinách. Žádný poklad neplave po hladině.
Přičítáte to honbě za úspěchem, že se z nás stali tak trochu chcípáci a plaveme břichem nahoru?
Ano, jde o to, jaký má člověk smysl života a jaký má cíl. To už nám nastavují rodiče. Dříve rodiče vychovávali dítě k tomu, aby bylo slušné. Dnes k tomu, aby bylo úspěšné. Ale úspěšnost a slušnost nejsou vždycky šroub a matice. Ono se k úspěchu dá dojít i neslušnou cestou.
Člověk je svým způsobem trochu jako počítač. A rodiče, situace, doba a škola nás jako počítač naprogramují. Já už jsem teda dost starý, já se naprogramovat nenechám. Je mi ale líto mladých lidí, protože jsou naprogramovaní určitým směrem.
Jakým směrem?
Tím směrem, který kdosi potřebuje. Tlak ale nesmí být násilný a nesmí být dlouhotrvající, protože potom dojde k únavě materiálu. Ano, jestliže dáte mezi dvě zdi traverzu, je rovná, ale po určité době se prověsí. A takhle je to i s člověkem.
Podporuji, aby mladí lidi měli zájem studovat, cestovat, vzdělávat se, aby rostli, aby nezakrněli. Ale na druhé straně, pokud se z toho stane fanatismus, pokud člověk nemá jiný cíl než ten, který je sobecký, a to je velké slovo, které v současnosti rezonuje ve společnosti, tak potom se stává obětí vlastní cesty, po které se vydal.
Často zaznívá věta „dát dítěti komparativní výhodu do života“, jako je třeba dvojjazyčnost nebo nějaké extra kroužky či lepší školy.
Takto tlak přikládáme dítěti už celkem odmalička. Proto jsem říkal, že nás rodiče programují. Já v tom trošku vidím i to, že někteří rodiče toho nedosáhli sami, tak chtějí, aby toho dosáhly jejich děti. Což také nemusí být špatně, ale nesmí se to dělat formou nátlaku.
Jan Amos Komenský měl pravdu, když říkal, že výchova má být hrou. Říkal, že škola má být hrou, ale i výchova má být hrou.
Dáte mi příklad?
Jako dětský psychiatr miluju pohádky. Pohádky ukazují dobro a rozdíl mezi dobrem a zlem. Láska zvítězí, dobro zvítězí a poctivost zvítězí. Pohádky od Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena byly výchovné. Maminka to četla dítěti a dítě mohlo s maminkou o pohádce komunikovat.
Dnes matka posadí dítě před televizi a pohádka je často nesmyslná. Dítěti to nic nedá, matce to dá chvíli času, kdy se dítě něčím zabaví, ale zase jsme u té plytkosti a povrchnosti. Dřív pohádky měly hloubku. Nejsem staromilec, ale vraťme se k tomu, co bylo osvědčené.
Na druhou stranu vy jste člověk s nejvyšším počtem vysokoškolských titulů v republice. Co tedy bylo vaším motorem? Předpokládám, že touha po úspěchu nebo tlak na výkon to nebyl.
Jsem dobrý příklad pro špatné studenty. Nebyl jsem dobrý student. A všichni se divili, že chci studovat na vysoké škole. Ani jeden z mých profesorů mi neřekl: „Ty na to máš.“
Všichni říkali, že na to nemám. Přesto jsem se na lékařskou fakultu do Prahy přihlásil. Tam se mi ze začátku také dvakrát nevedlo, ale dostal jsem se do společenství lidí, kteří mě podporovali.
O jaké společenství šlo?
Bylo to společenství mých pražských přátel. Viděl jsem, jak se studuje, jakým způsobem si látku zapamatovat a začal jsem se ve studiu zlepšovat. A když se vám něco daří, tak vás to i těší. A když vás to těší, tak se vám to daří.
Co bylo potom?
Pak u mě nastal životní zlom. Měl jsem před svatbou. Se spolužačkou jsme spolu chodili dva roky, ale ke sňatku nedošlo. Asi tři neděle před svatbou se to zrušilo. Už jsme měli rozeslaná svatební oznámení, ušité šaty, objednanou restauraci. Všechno bylo a ono k tomu nedošlo, protože já jsem si zamiloval během studia obor psychiatrie.
Museli jsme projít neurologií, gynekologií, chirurgií, vším, co každý student. S psychiatrií ovšem moje snoubenka zásadně nesouhlasila. A řekla mi doslova: „Ty bys neměl dělat psychiatrii, ty bys měl být v Bohnicích zavřený a vůbec nemáš na to, abys studoval dál.“
Jaké to bylo tohle od ní slyšet?
Víte, to bylo tak strašné ponížení a taková urážka, nikdy jsem nic tak bolavého nezažil. Tohle vám řekne člověk, se kterým máte vstoupit do manželství. Tenkrát jsem byl opravdu úplně zdrcený a navštívil jsem svého nejlepšího kamaráda, Tomáše Halíka. Tomáš mě vzal kolem ramen a řekl: „Hele, dokaž, že nemá pravdu.“
Tuším, že to pro vás bylo zásadní.
Tato věta vedla k tomu, že jsem se skutečně pustil do dalšího studia a pak už se z toho stala droga. Dokázal jsem jí to přes docenturu a přes těch šest doktorátů a stále jsem si říkal: „Tady máš důkaz, holka, že jsi se mýlila.“
Tady mi Tomáš velmi silně pomohl. To bylo obrovské. Na jedné straně velká bolest, na straně druhé velká vzpruha.
Už vám ten počet titulů stačí, nebo ještě na něčem pracujete?
Už mi to stačí. Chodil jsem do školy šedesát let. Když mi bylo šest let, tak jsem nastoupil do základní školy, do první třídy, a po šedesáti letech jsem to uzavřel. Šedesát roků jsem chodil do školy a to stačí. Studuju tedy ještě dál, ale už ne ve škole oficiálně, abych dělal zkoušky. Který lékař a který kněz nestuduje celý život.
Povídal jste o profesorech, kteří vám říkali, že na to nemáte. Bavili jsme se i o rodičích, kteří chtějí pro své ratolesti a po svých ratolestech to nejlepší. Co je tedy ideální cesta? Jak kultivovat člověka k vnitřnímu naplnění?
Každý člověk je nějak talentovaný a je potřeba umět chytit ten talent. Když se některý tatínek domnívá, že jeho kluk musí být reprezentant ve fotbale a musí hrát za Barcelonu nebo hokejista a musí hrát za Detroit, tak to dítě strašným způsobem týrá.
Vím, o čem mluvím. Nemám hudební sluch a moje maminka trvala na tom, že musím být klavírista. Víte, co já jsem si užil a moje učitelka hudby se mnou? Schovával jsem se, utíkal, záškolačil.
Buď jsem trpěl od učitelky, která mně nadávala, že jsem necvičil, nebo mi nadávala maminka zase proto, že jsem nechtěl tu muziku dělat. Rodiče by měli u dítěte objevovat talent a pak ho k tomu talentu vést. A ne aby se síly tříštily na tom, na co to dítě nemá.
Tlak na výkon v dnešní době číhá odevšad. Například z obálky časopisu, kde je vzorem úspěšný podnikatel.
Kdybych teď měl udělat statistiku, čím trpí nejvíc mladých lidí, tak jsou to komplexy méněcennosti, které jim někdo vytvořil. První komplex méněcennosti vám vytvářejí rodiče, druhý vytváří škola. I u mě to tak bylo, ono vlastně to moje vzdělání byla trochu pomsta. Pomsta učitelům ze střední školy a pomsta mé nevěstě.
Dále se pocity méněcennosti vytvářejí v manželství, kdy muž své ženě vyrábí komplexy, nebo naopak. Ale může to podporovat i třeba titulní stránka časopisu, kdy vás nutí dělat to, abyste dosáhli toho, co tam je na tom obrázku.
Tohle je i jedna z příčin mentální anorexie. V odborné veřejnosti se ví, že časopisy s vychrtlými modelkami podporují tuto psychiatrickou diagnózu.
Když jste zmiňoval, že mladá generace trpí pocitem méněcennosti, co vidíte o generaci výš?
Spousta lidí dneska žije „single“, protože buď nemají na to, aby komunikovali s někým druhým, nebo nechtějí vstupovat do svazků, které jsou závazné. Případně nechtějí mít děti.
V češtině existují dvě podobná slova. Stavy a vztahy. Jestliže já mám dobré vztahy, tak zažívám dobré stavy. A jestliže mám dobré stavy, vytvářím dobré vztahy. A jakmile se tohle otočí do minusu, tak potom to je velký vztahový problém.
Vnímám kolem sebe i poměrně dost osamělosti.
Rozlišujme ale mezi samotou a osaměním. Samota je dobrá. Já do ní často vstupuji. Abych si dal klid od toho rybníka, tak zalezu někam pod břeh a tam zakouším samotu, která skutečně dokáže člověka obohatit. Tak, jako je samota životodárná, je osamění zabíjející. A osamělých lidí je spousta.
Proč je jich spousta, když jsme díky technologiím pořád v kontaktu s druhými lidmi?
Právě proto, že spolu neumíme normálně komunikovat. Když jsem si chtěl namluvit holku, tak jsem si ji namluvil. Dneska si kluk holky vyesemeskuje. Pak jdou na rande a místo aby se někde objímali, hledí do telefonu. Dnes už se nenosí přinést kytku nebo odrecitovat báseň. Kdyby jí přinesl kytku, bude mít pocit, že se jí podbízí.
Spousta lidí má telefon jako únik, třeba po cestě v metru. Proč tolik vyhledáváme únik?
Z nudy i návyku. Když jsem byl kluk, tak byla závislost na tabáku, alkoholu a kartách. Dneska jsou karty nahrazeny výherními bednami. Já tomu říkám proherní automaty. A místo alkoholu a tabáku máme drogy. A ještě k tomu přibyla závislost na pornografii, závislost na mobilech a závislost na některých lidech.
Závislostí máme víc a to je ten únik od reality, kdy skrz telefon vstoupím na chvíli do jiného světa. Do světa, který jsem si vytvořil a je mi tam dobře.
A potom se z toho světa nechce ven.
Vystoupím z metra a najednou vidím chaos na ulici. Virtuální svět mě uklidňoval a naplňoval a svět mimo něj dává nějakou bolest a problém. Další věc, kterou v tom úniku hledáme, je smysl.
Proč hledáme smysl externě?
Jsme příliš zmaterializovaní. Dneska se nenosí duchovní hodnoty. Nenosí se už ani moc kulturní hodnoty. Vážná literatura se neprodává, prodávají se kapesní červené knihovny.
Mám známého knihkupce a ten mi říká, že třeba poezii už vůbec neobjednává. Postupem času jsme ztratili, a mně to chybí u mladých lidí, smysl pro poezii, pro jemno, pro nadstavbu nad to přirozené.
Smysl často není naplněn a znovu jsme u té frustrace mladých lidí. Mít smysl znamená mít důvod proč. A kdo ví proč, ví také jak, psal už Nietzsche.
Jestliže nemám smysl, tak to je taky jeden z důvodů, proč je Česká republika v Evropě na druhém místě, po Maďarech, v počtu sebevražd mladých lidí mezi třináctým a dvacátým rokem. Protože nemají důvod proč žít a pak do toho přijde ještě nějaká bolest.
Někdy mně je těch lidí tak líto, že bych tam nad nimi brečel. Pozvali mě na dětské oddělení k jedné čtrnáctileté dívce, která páchala sebevraždu. V rámci psychiatrického vyšetření jsem se jí zeptal, proč to udělala. A ona mi řekla, protože jí autobus přejel jezevčíka. Když jsem s ní potom mluvil, přišel jsem na to, že jezevčík byl jediný tvor, který ji měl rád.
Nenašla doma lásku, nenašla lásku u nějakého chlapce, nenašla lásku u přátel a žila ve společnosti naprosto osamělá. Jezevčík byl jediný živý tvor, který jí projevoval lásku. Takže já jsem se jí z jedné strany ani moc nedivil.
Zmínil jste, že člověk by měl žít vnitřními hodnotami. Jak teda poznat, že žijeme vnitřními hodnotami a ne jenom názory jiných?
Musíme sejít na hlubinu obsahu. Známe slova jako oběť, láska, cit, ale neznáme, teda my ještě jako starší generace ano, smysl jejich obsahu. Stačí nám někdy strašně málo, abychom měli dojem, že jsme našli všechno. A ona to není pravda. Člověk musí stále hledat.
Člověk, který si neklade otázky, a myslím, že to říkal Einstein, jako by nežil. Měl jsem profesora filozofie, který říkal, že jenom blbec má vždycky jasno. Inteligentní člověk má otázky. A ty otázky začínají zevnitř.
Jenže to je někdy to nejtěžší a nejbolavější.
Je to svým způsobem utrpení. V Bibli je psáno, že oheň šlechtí železo a utrpení člověka. A my se často utrpení vyhýbáme. Já to třeba vidím u pohřbů. Když pochovávám člověka jako kněz, vidím, že ti lidé chtějí prášky, aby to přežili, aby nebrečeli a jak budou vypadat, když budou brečet.
Vyhýbáme se tomu, že bychom si skutečně měli zaplakat. Měli bychom emoce nepotlačovat a říct si, že to patří k životu. Když je člověk prožije, tak ho to emocionálně zkvalitní.
Co byste mladé generaci přál?
Jít na hlubinu, nenechat se strhnout proudem, být svobodný vůči tomu, co by mě zotročovalo. Říká se, že je tady svoboda. Ale jaká je to svoboda? Svoboda cestování, svoboda říct svůj názor. Já rozlišuju dvě svobody. Svoboda od něčeho a svoboda k něčemu. A být osvobozen od něčeho znamená, že jedna armáda nás osvobodila od druhé.
Ale my bychom také měli být svobodní ke konání něčeho. A to dává životu radost a smysl. Když matka Tereza dostala Nobelovu cenu míru, přišel za ní americký novinář, aby byl první, kdo s ní udělá rozhovor.
Ona řekla: „Nemám čas na rozhovor, pojďte a podíváte se, co dělám.“ Večer jí řekl: „Teda, sestro, to, co vy děláte, to bych nedělal ani za tisíc dolarů na hodinu. A vy to děláte zadarmo.“ Ona mu na to odpověděla, že by to taky za peníze nedělala. Našla v tom smysl a současně byla osvobozena ke konání těchto věcí.
Já bych doporučoval hledat smysl, neplavat s proudem, nezevšednět, nezpovrchnět a hledat svobodu k něčemu a taky radovat se z drobností. Člověk byl stvořen k tomu, aby byl šťastný, tak hledejme štěstí.
The post Nesmíme se stát chcípáky a mrtvými rybami, říká psychiatr Kašparů ze 7 nad 70 appeared first on Forbes.
