Oceněný český pavilon se vrátí z Expa v Japonsku domů. Jak tomu bylo v historii?

Forbes Před 1 týdnem

Letošní Světová výstava v japonské Ósace po půl roce skončila a Česká republika si z ní odváží cenné vavříny.

Český pavilon spirálovitého tvaru ze dřeva a skla zvolili návštěvníci Expa jako ten nejlepší a kromě toho na samém závěru získal i Stříbrnou cenu Mezinárodního úřadu pro výstavnictví za architekturu v kategorii malých a středně velkých pavilonů.

Přestože nejen na japonskou veřejnost silně zapůsobil, protože kromě zmiňovaných cen získal ještě dvě další, v Ósace zůstat nemůže. Pravidla mluví jasně. Jednotlivé státy musejí své pavilony rozebrat a vrátit pozemek do původního stavu.

Z toho českého teď odváží cennosti, expozici a vybavení, demontáž budovy přijde na řadu v zimních měsících. „Vše probíhá podle harmonogramu japonských organizátorů. Přestože Světová výstava skončila, máme před sebou ještě velké množství práce,“ poznamenává Jana Kohoutová, mluvčí Expo 2025.

Některé země, stejně jako Česko, přesunou stavby z výstavy zpět do vlasti, kde pro ně najdou další využití. Ostatně, pro většinu z nich je Expo příležitostí, jak ukázat odvážné architektonické vize a ikonické stavby, které mohou sloužit i dál.

A bylo tomu tak od prvopočátků. Vzpomeňme třeba na slavnou Eiffelovu věž v Paříži. Ta byla postavena u příležitosti stého výročí od Velké francouzské revoluce a poprvé byla představena veřejnosti na Světové výstavě, která se v Paříži konala v roce 1889.

Pařížany původně nenáviděná stavba tu měla zůstat jen dvacet let. Zachránilo ji, že sloužila jako meteorologická stanice a později i coby rozhlasový a televizní vysílač. Zůstala, dnes jsou na ni Francouzi hrdí a ročně přiláká do jejich hlavního města miliony turistů.

Podobným symbolem je i Atomium v Bruselu. Více než sto metrů vysokou stavbu ukotvenou k zemi třemi masivními sloupy navrhl pro Expo v roce 1958 André Waterkeyn. Projektována byla jako symbol mezinárodní výstavy a tím byl předurčen i její osud.

Neměl trvat déle než Expo. Jenže devět velkých koulí uspořádaných do tvaru krychle a spojených dvaceti chodbami si získaly srdce návštěvníků i samotných Belgičanů. To zajistilo konstrukci z kombinace oceli a hliníku trvalé místo mezi památkami hlavního města.

Ne všechny významné pavilony ale zůstaly na svém původním místě. Už v minulosti se některé z nich stěhovaly, a to dokonce i daleko přes oceán. Za jakousi první vlaštovku přesunů Expo staveb lze považovat Křišťálový palác.

Pro světový veletrh v Londýně v roce 1851 jej navrhl architekt Joseph Paxton. Obří pavilon z litinových pilířů a skla, který se stal symbolem průmyslové éry, po skončení výstavy rozebrali a znovu sestavili o tři roky později na Sydenham Hill na jihu Londýna.

Tam ho čekal druhý život – sloužil jako kulturní a vzdělávací centrum, do něhož přitahoval miliony návštěvníků. Než ho v roce 1939 zcela zničil tragický požár. Nicméně právě Křišťálový palác se stal inspirací pro pozdější Expo architekturu.

Celá budova byla vyrobena z prefabrikovaných dílů, jejich montáž tak byla jednoduchá a snadno rozebratelná. Ostatně návrh byl založen na principu stavby skleníku. Architekt se při něm inspiroval listy leknínu Viktorie královské, které díky své žebrovité struktuře dokážou unést i člověka.

V roce 1889 zazářil na již zmiňované Světové výstavě v Paříži také chilský pavilon, který navrhl francouzský architekt Henri Picq. Kovovou konstrukci ze železa, oceli a zinku kombinovanou s vitrážemi a sádrovými a cementovými dekoracemi po skončení demontovali a převezli lodí do Chile.

O pět let později ji znovu postavili v parku Quinta Normal v Santiagu. Tady nejprve hostila Národní výstavu těžby a metalurgie a později sloužila různým institucím.

Od roku 1992 v ní sídlí dětské muzeum umění Museo Artequin. Pavilon, který odráží vliv klasické architektury, ale nese i prvky secese, hlavně v ornamentech, je známý také jako Pabellón París. V roce 1986 ho chilská vláda prohlásila za národní památku.

Podobný osud, i když se smutnějším koncem, měl ze stejné pařížské výstavy i argentinský pavilon architekta Alberta Ballu. Ten navrhl konstrukci ze šroubovaných nosníků, sloupů a železných plošin, na kterou byl připevněn zbytek obkladových a dekoračních materiálů, vše prefabrikované a smontované, aby to šlo snadno rozebrat.

Budova vynikala barevnou fasádou, kde architekt navrhl keramiku, vitráže i zlacené sochy a hlavně třicet metrů vysokou kupoli. Návrat pavilonu do vlasti po skončení výstavy výslovně požadovala argentinská vláda.

Byl tedy rozložen a po moři dopraven do země, kde jej znovu sestavili v parku Plaza San Martín. Několik let v něm sice sídlilo Muzeum výtvarných umění, nicméně osud, který ho po letech slávy stihl, byl nelítostný. V letech 1932 až 1934 pavilon rozebrali a prodali do šrotu.

Lepší budoucnost, i když zpočátku nechtěná, čekala belgický pavilon, který pro Expo v roce 1939 v New Yorku navrhli architekti Victor Bourgeois a Léon Stynen pod vedením slavného Henryho van de Veldeho.

Prefabrikovaná, modernistická budova byla postavena ze štuku a skla a pyšnila se pětačtyřicet metrů vysokou věží z belgické šedé břidlice, které korunovala zvonkohra s šestatřiceti bronzovými zvony odlitými v Belgii.

Kvůli okupaci Belgie se nemohla přemístit zpět domů, a tak ji země darovala univerzitě v Richmondu ve Spojených státech. V roce 1941 tedy pavilon v New Yorku rozebrali a znovu postavili v kampusu, kde stojí dodnes.

Zpátky domů z Expa v roce 1967, které proběhlo v kanadském Montrealu, se naopak vrátil sovětský pavilon. Monumentální stavba patřila tehdy k nejnavštěvovanějším. Pavilon totiž vystavoval originální kosmickou loď, v níž Jurij Gagarin jako první člověk obletěl Zemi. Zavítalo do něj přes dvanáct milionů lidí.

Gigantická stavba se zkosenou střechou spočívala na dvou enormních podporách ve tvaru písmene V, které byly vnímány přes skleněný rastr všech průčelí.

Naplněn byl řadou udivujících exponátů, laserů, raket a vesmírných korábů a na druhé straně lidovým uměním. Když Expo skončilo, celý pavilon demontovali a přes moře dopravili do Moskvy, kde ho znovu sestavili ve výstavním areálu poblíž stanice metra.

Ani čeští architekti ale nezaostávali. K nejvýznamnějším stavbám tuzemské historie patří československý pavilon na Expu 1958 v Bruselu, oceněný hlavní cenou – Zlatou hvězdou.

Stavba tvořená několika budovami byla navržená do prostředí parku se vzácnými dřevinami. Za návrhem stála trojice architektů František Cubr, Zdeněk Pokorný a Josef Hrubý.

Návštěvníkům umožnila zůstat v kontaktu s přírodou a zároveň obdivovat architektonicky propracované budovy, v nichž se střídaly velké prosklené a plné plochy. Oceněný pavilon byl po skončení výstavy rozebrán a převezen do Prahy.

Jeho hlavní výstavní hala vyrostla na Výstavišti, zatímco slavná restaurace Expo 58 našla nový domov na Letné. Po nedávné rekonstrukci navíc znovu ožívá i jako galerie a kulturní prostor. Výstavní halu bohužel zničil roku 1991 požár.

Na tradici v Bruselu navázal letos i český národní pavilon na Expo 2025 v Ósace. Dřevěnou spirálovitou stavbu navrhlo studio Apropos Architects.

Symbolizuje plynutí času a energie a odkazuje na staletou českou sklářskou tradici. Zároveň využívá moderní CLT dřevěnou technologii. Navíc byl jedinou dřevostavbou svého druhu bez ocelové nosné konstrukce v celém Japonsku.

Po skončení výstavy by měl být pavilon přenesen zpět do Česka a může sloužit kulturním či vzdělávacím účelům. Jednání o jeho budoucnosti podle Jany Kohoutové momentálně probíhají. Zájem o něj už projevila například primátorka Hradce Králové Pavlína Springerová.

Právě cirkulární architektura, kdy stavby dostávají druhý život, je jedna z myšlenek Světové výstavy. Už v roce 2000 portugalští architekti Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura navrhli pro Expo v Hannoveru modulární pavilon z oceli, betonu a korku.

Po výstavě byl rozebrán a převezen do Portugalska, kde byl znovu postaven v Coimbře. Dnes se v něm pořádají výstavy, koncerty i další akce a stal se dokonce jakýmsi symbolem cirkulární architektury.

The post Oceněný český pavilon se vrátí z Expa v Japonsku domů. Jak tomu bylo v historii? appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek