Odvaha je spojována s muži. Týká se každého z nás, říká kurátorka Designbloku 

Na letošním Designbloku se téma odvahy pojí s ženskou tvorbou. Výstava v Uměleckoprůmyslovém museu kurátorky Michaely Kádnerové představuje výrazné umělkyně, jež dokazují, že odvaha není jen mužskou záležitostí. Od generace ke generaci, od různých uměleckých disciplín – všechny spojuje kuráž jít proti proudu, překonávat překážky a stát si za svou vizí.

Srdečný úsměv a energie na rozdávání. Můj první dojem z ženy, jež naproti mně v Café Neustadt usrkává horký čaj z keramického šálku. Černé oversize mikinové triko s kulatým výstřihem přes tričko s dlouhým rukávem, na nohou sneakersky z dílny designérky Elišky Horčíkové od španělského brandu Camper, přes rameno plyšová crossbody taška z holandského Studia Noos.

Foto Se svolením Michaely Kádnerové

Kurátorka sbírky designu Moravské galerie a členka kurátorské rady Designbloku Michaela Kádnerová má letos na starosti výstavu v Uměleckoprůmyslovém museu. A jak její název Odvaha: Ženy v architektuře, designu a užitém umění napovídá, půjde v ní výlučně o ženy-umělkyně. Kádnerová jich oslovila celkem dvacet. „Vážím si důvěry, které se mi od Jany Zielinski, kreativní ředitelky Designbloku, dostalo,“ podotýká.

Kurátorka se netají tím, že některé z vystavujících jsou její blízké přítelkyně – například šperkařka Eva Eisler, sklářka a keramička Karolína Kučerová nebo sklářka Kateřina Handlová. Jejich díla i díla mnohých dalších žen budou k vidění od osmého do jednatřicátého října.

Většina děl pochází z archivů umělkyň, jen několik vzniklo přímo pro výstavu jako fotografie Barbory Prášilové, objekt Evy Eisler, video architektky Lenky Míkové či dílo sklářské výtvarnice Vladimíry Klumparové.

V rozhovoru jsme si s Michaelou Kádnerovou povídaly o odvaze, ženách a umělecké práci. Dotkly jsme se i její osobní zkušenosti. „Byla bych ráda, kdyby výstava sloužila jako inspirace nejen ženám. Aby se jí muži necítili ohroženi,“ zve do Uměleckoprůmyslového musea kurátorka.

Jak výstava vznikla? Tématem letošního ročníku Designbloku je odvaha. Řekla jste si: To by byla odvaha udělat výstavu výhradně žen-umělkyň? 

Přesně tak. Ale ne, dělám si legraci. Mně to vlastně došlo až zpětně. Vždycky jsem si přála udělat výstavu pouze ženských autorek. A když jsem se od Jany Zielinski dozvěděla, že tématem letošního ročníku je odvaha, strašně se mi to líbilo. 

Usmyslela jsem si: Teď konečně bych mohla udělat to, o čem tak dlouho přemýšlím – výstavu žen. Kuráž se totiž většinou pojí s muži. S hrdinstvím. Ve skutečnosti se ale týká každého z nás. Všichni jsme to v životě měli nějak složité a někdy museli prokázat odvahu. Postavit se sami za sebe. 

Nejsem jediná, koho to napadlo: projekty vyzdvihující ženské autorky, třeba i ty polozapomenuté v oblasti architektury a designu existují, například Ženy v architektuře. Ale asi máte pravdu v tom, že udělat výstavu ženských umělkyň odvaha je. Ale takhle jsem na začátku vůbec neuvažovala. 

A jak jste uvažovala? 

Přála jsem si udělat výstavu žen, které obdivuju. Mnohé ve světě designu figurují coby dávno exponovaná jména. Jiné se právě v kontextu designu tak často neobjevují. Slyšet je o nich spíše na poli volné tvorby či specializovaných disciplín. Dát je dohromady mi připadalo zajímavé. Jakési setkání žen, u kterého bych ráda byla. Výstava je pak konstatováním, že jsou zde silné ženské autorky, které ve svých odborech prokazují odvahu.

Do výstavy jste kromě samotné tvorby jednotlivých žen, promítla i jejich přístupy, osobnosti. Jak? 

Všem jsem položila čtyři stejné otázky. Jejich odpovědi jsou součástí výstavy. Jako kdybyste s nimi vedli rozhovor. Otázky jsou stejné proto, aby vynikla jinakost, ale i to, co mají společného. Takový pokus, o kterém vlastně ještě nevím, jak dopadne. Za výstavou ale nestojí žádná manifestační myšlenka, přestože se mě samy autorky ptaly, zda se jedná o feministickou expozici. Jestli má výstava demonstrativní charakter. Odpovídala jsem, že to s tím vůbec nesouvisí.

Nesouvisí? 

Víte, pro mě – a koneckonců ani pro oslovené umělkyně – není feminismus domácí hřiště. Tím ho nijak neznevažuji, jen konstatuji, že to pro mě není téma. Vystavující umělkyně jsou vnitřně svobodné ženy, které nepotřebují, aby za ně bojoval někdo jiný. Svou svobodu si vybojovaly samy a uhájily si ji. Nebo ji v sobě prostě měly odjakživa. Rvou se samy za sebe, pokud je to potřeba. A dokazují to svou prací.

Položila jste jim čtyři otázky. Na co jste se ptala?

Zajímalo mě, kdy ženy, kterých si vážím a které jsou mi drahé, potřebovaly odvahu a kdy se spolehly na štěstí. 

Co jste se dozvěděla? 

Zajímavé je, že zatímco některé pečlivě vážily slova, jiné byly osobní, svěřily se. Ale právě v té jinakosti je paradoxně možné vystopovat společnou linku. Ptám se jich vlastně za návštěvníky. A to nutně nemusejí být ženy. A já doufám, že to nebudou jen ženy.

Mým cílem bylo vzbudit v příchozím pocit, že si s umělkyněmi popovídal a z rozhovoru si cosi odnesl. Chtěla jsem vytvořit určité pojítko, které by umožnilo vnímat i samotné autorky objektů. Díky jejich odpovědím snad v díle, na které se zrovna díváte, uvidíte i něco trochu jiného. Věřím, že dojde k onomu setkání.

Vystavující umělkyně jsou vnitřně svobodné ženy, které nepotřebují, aby za ně bojoval někdo jiný.

Mluvila jste o jednotící lince. Co umělkyně z různých oborů i generací spojuje? 

Jednoznačně vášeň a obrovská energie pro věci, o nichž jsou přesvědčeny. Všechny jdou za tím, čemu věří, nepouštějí to. I kdyby jen proto, aby se samy přesvědčily, že tudy cesta nevede. 

V umělecké práci, kde dílo vychází z vás, kdy jste jeho součástí a jste vidět, potřebujete odvahu neustále. Dílo je něco jako vaše dítě. A pak se najde někdo, komu se prostě nebude líbit. A řekne vám to. Čelit takové kritice vyžaduje sebejistotu, odvahu to ustát, aby vás to neodradilo pokračovat.

Tohle jim je rozhodně všem společné. Jde o ženy, které si nenechají radit, protože někdy i dobře míněné rady zastaví možný růst, možné zkoušení – byť možná slepých – uliček. Směr nemusí být vždy správný, důležitá je vize.

Co by se stalo, kdyby se řídily cizí radou? 

V momentě, kdy poslechneme, a třeba právě i z nedostatku odvahy, dobře míněné rady jiných, dojdeme možná k nějakému cíli, ale po cestě neobjevíme cosi pro nás cenného. Prostě ta cesta skončí jenom proto, že jsme si dovolili pustit se vlastního snu. A to je škoda. Umělkyně na výstavě jsou naopak ty, které si jdou za svým a jen tak se nepouštějí. To však neznamená, že nechybují. Z chyb se učí. Alespoň takový je můj dojem.

To byl klíč výběru: vytrvalost, odhodlání, vnitřní síla? 

Nejen to. Když jsem sestavovala dvacítku autorek – a zcela jistě tam nejsou všechny, které by si to bývaly zasloužily, bohužel tolik by se jich do výstavy nevešlo – bylo pro mě důležité, aby to byly ženy, které opravdu stojí samy za svým dílem. To znamená: nepracují v týmu a podobně. 

Na výstavě jsou přítomny tři generace. Od dam, které za sebou mají obrovskou kariéru, dosáhly velkých věcí, přes autorky, které jsou na právě teď na absolutním vrcholu kariéry, po ženy stojící teprve na prahu uměleckého života. Já jsem pak vybírala dvojice, dvě zástupkyně stejného oboru, jejichž díla spolu buď souvisejí, nebo naopak kontrastují. Většinou je dělí generace. 

Jak spolu díla napříč generacemi komunikují?  

Například keramická výtvarnice Šárka Radová má na výstavě coby matka bustu, portrét své dcery. Udělala ji před více než třiceti lety. A před pár dny coby babička dokončila portrét své vnučky. Mezi nimi vzniká jakýsi dialog napříč časem. 

I proto jsem se rozhodla oslovit tři generace umělkyň. V jejich tvorbě lze nalézt obdobná témata zpracovaná podobným způsobem. Ta díla od sebe ale dělí hodně let.

Našla jste nějakou generační výpověď?

Těžko říct. Asi citlivost autorek mladé generace. Zdůrazňuji: citlivost, ne přecitlivělost. Obecně bych s generačními soudy byla opatrná. Mladý člověk vidí svět trošku jinak. Jiným způsobem s ním komunikuje, jsou pro něj důležité odlišné věci. Přesto: dovolit si být citlivý a svou citlivost komunikovat je pro dnešní mladší generaci typické.

Jak se citlivost projevuje v tvorbě?

Tématy i způsobem – a já bych ho nazvala upřímným – jak je komunikují. Na mysl mi teď přišla třeba sklářka Kateřina Handlová (umělecká šéfka sklárny Rückl, pozn. red.), aktuálně vystavující v Jurkovičově vile v Brně. Do užitého skla vnáší umělecké téma. Tedy něco, co je u užitého předmětu, který se navíc vyrábí sériově, neobvyklé. 

Ona se přitom dotýká BDSM estetiky, erotiky ve skle. Zároveň přináší motivy charakteristické pro módu. Kombinuje sklo s netradičními materiály: kůží, kožešinou nebo kovem. Má to hloubku, příběh.

Tak třeba takhle se to projevuje – mladší umělkyně se nebojí do užitého umění vnášet vlastní témata. Přitom skleněné objekty jsou zároveň docela nákladné na to, abyste si je pořídili. Je to risk. Pro mě je strašně cenné jít takovou odvážnou cestou. 

S jakými překážkami se musejí umělkyně nejčastěji vypořádat? Kde potřebují nejvíce odvahy? 

Slavné citáty hlásají, že odvaha je rozhodnutí. Já si to ale vůbec nemyslím. Naopak věřím, že strach je skvělej a potřebujeme ho, aby nás chránil před zbytečným rizikem. Odvaha je spíš touha. Bez ní člověk přešlapuje na místě, neustále přemítá, kam se vydat.

V jedné písničce od Vypsaný fixy se zpívá: „Hrdinové nekecaj a jdou do tmy. Hrdinové nekecaj a jdou tam, kam nechce nikdo.“ A to je ono. Bez odvahy můžete být sice nadaná, kreativní a skvělá, ale budete se muset poohlédnout v jiném oboru, kde své nadání uplatníte. Ve výtvarném provozu se to bez vnitřní síly prostě neobejde. 

A „vaše“ umělkyně jsou takovými hrdinkami? 

Jasně. Dokazují to ve svých dílech i odpovědích. Odvahu totiž potřebuje každý z nás. Někdy už jen k tomu, abych šla na zkoušku, jindy mě čeká setkání s něčím nepříjemným… A někdy zkrátka potřebuji odvahu k tomu, abych vystavila věc, která je třeba nějak kontroverzní. 

Například fotografka Barbara Prášilová pro výstavu vytvořila své asi vůbec nejodvážnější dílo. Gabina Fárová zase v devadesátých letech fotila akty tetovaných vězňů ve věznici se zvýšenou ostrahou ve Valticích, kde seděli jenom vrazi. A ona tam s nimi sama fotila akty. Obnažená těla odsouzených vrahů. K tomu potřebovala pořádnou odvahu. 

Objevila jste při práci na výstavě v souvislosti s odvahou něco i o své osobní vnitřní svobodě? 

Zcela jistě jsem narazila na hranice vlastní odvahy. A narážím na ně neustále, což je neskutečně poučné.  Nejsem veřejná osoba, tudíž jsem pořád nucena vystupovat z komfortní zóny. 

„Výtvarné obory jsou stále spíše mužskou doménou,“ píšete v anotaci výstavy… 

Některé z nich ano.

Které?

Třeba grafický design je pořád spíše mužskou doménou. Vystavující Zuzana Lednická je výjimečně silnou autorkou. Když se v Česku řekne grafický design, tak bez ohledu na gender, zazní jméno Lednická vždycky.

Posledních pár let je rozhodně znát, že výrazných autorek se silnou vizí přibývá. Objevila se třeba celá řada architektek. Nebylo tomu tak vždycky. Součástí výstavy je i dílo architekty Báry Škorpilové. Začínala v devadesátých letech. K architektuře se dostala skrz design a na pomezí obou disciplín se pohybuje dodnes. Její architektonické projekty jsou stále plné autorského designu. 

Stejně tak, kdybyste hledala průmyslovou designérku, a tím myslím opravdu průmyslovou, tu, co navrhuje nástroje, narazíte snad jen na dopravní prostředky Anny Marešové. Mnohé designérky jsou ukryté za značkou, pro kterou tvoří. Namátkou: Eliška Horčíková pro Camper nebo Mária Čulenová pro Lasvit.

Dívala jsem se i na statistiky. Na designové obory se hlásí velké množství uchazeček. Po absolutoriu se oborům naplno věnuje jen málo z nich. A tak pořád převažují designéři-muži, přestože jich nestuduje tolik. 

Foto Se svolením Elišky Horčíkové

Se svolením Anny Marešové

Foto Se svolením Barbory Škorpilové

Foto Se svolením: Elišky Horčíkové | Anny Marešové | Barbory Škorpilové

Proč to tak je? 

Těžko říct. Sama mám ženskou zkušenost, která se ve výstavě promítá. Řada z autorek je matkami. To je vždy takové vakuum v kariéře. A rozhodně nežehrám, jak se mají matky špatně. Jsem máma tří dětí. Na jednu stranu jsem se svými dětmi samozřejmě chtěla být, zároveň mi ale nestačilo být máma na plný úvazek.

Potřebovala jsem se utvrzovat, že tam někde jsem pořád ještě i já sama. Vyhledávala jsem vlastní naplnění, abych věděla, kdo jsem, až mě děti nebudou tolik potřebovat. Abych si na to dokázala vzpomenout.

Velmi trefně to napsala spisovatelka Marie Majerová – že se přece jako žena nemůžete jen rozplynout v páře nad hrncem hovězího. Ale není to samo sebou a právě umělkyně může mateřství zabrzdit. Že po něm už nejsou schopné samy na sebe navázat. Ta zkušenost je posune někam jinam. Nebo prostě nemají dostatek odvahy. 

Tu ale nepotřebují jen umělkyně-mámy…

To je samozřejmě pravda. Už po absolutoriu je velmi těžké se uplatnit. A to v jakémkoli kreativním oboru, kde se vás neujme nějaký podnik, který by vás zaměstnal. Člověk pak musí mnohonásobně improvizovat. Jít za hranici. Často i vlastních fyzických možností. A musí riskovat. Ale to všechno souvisí s energií, touhou jít stále kupředu.

Americká spisovatelka Rebecca Solnit v jedné ze svých esejí připodobnila ženský úspěch k objemné desce, s níž se úspěšné ženy dennodenně pohybují. Deskou pořád do někoho vrážejí, za což se musí omlouvat. Jde o metaforu znázorňující, že u žen se úspěch zkrátka nenosí. Narazila jste v odpovědích na něco podobného? 

Nemyslím si, že by za proražení v oboru musely být nutně vystavené nějakému lynči, že kvůli úspěchu třeba nejsou dobré matky. Naopak: mnohé z nich v rozhovorech zmiňují, že jednou z nejcennějších věcí – kromě toho, že jsou tím, kým jsou – jsou pro ně především jejich děti.

Opakovaně vyzdvihovaly skutečnost, že se dokážou živit tím, co je naplňuje, a zároveň jsou matkami, které chtějí vidět svoje děti šťastné. Podle mě žijeme ve společnosti, kde je normální, že matky pracují. Nelze být pořád doma. Ani ekonomicky.

A pak jsou tu samozřejmě i autorky, které děti nemají. To je něco, s čím se musíte poprat. S tím rozhodnutím, s tím, že to říkáte ostatním, se samotnou skutečností, že je prostě z jakéhokoli důvodu nemáte.

Je vystavování na Designbloku v něčem specifické? 

To určitě je. Festival má obrovskou audienci. V krátké době osloví obrovské množství lidí. V Česku nemá obdobu. 

The post Odvaha je spojována s muži. Týká se každého z nás, říká kurátorka Designbloku  appeared first on Forbes.