V Česku odstartoval projekt Rekino, který si klade za cíl připomínat historii zaniklých regionálních kin. Jeho zakladatelka Marie Barešová navazuje kreativní dialog s místními a vyzdvihuje místní tradici.
Opuštěné kulturní domy, chátrající architektonicky cenné budovy, ale i tělocvičny nebo svébytné hospody – na těchto místech dříve bývala kina, která se postupně transformovala v jiné objekty, případně zcela zanikla. Neziskový projekt Rekino, pod vedením Marie Barešové, se jim snaží vdechnout nový život a připomenout tradici.
Foto Petr Zewlakk Vrabec
Starým kinům se profesně věnujete už dlouho. Kde se to ve vás vzalo?
Prvotní impulz určitě pramení z mé práce v Národním filmovém archivu, kde působím jako kurátorka. K určitému staromilství ale tíhnu obecně. Mám strašně ráda kina a vzhledem k tomu, kolik se jich začalo ztrácet a zavírat, jsem si říkala, že by bylo dobré jejich historii v jednotlivých krajích zachovat.
V Národním filmovém archivu jsme tak spustili výzkumný projekt, který se věnuje bývalému Východočeskému kraji. U něj je i osobní motivace, protože odtamtud pocházím.
Zároveň například v Hradci Králové se dochovala spousta archiválií, což není pravidlem. Zaostřila jsem na období 1945 až 1990 jednak kvůli tomu, že chci dělat rozhovory s pamětníky, a jednak proto, že je celá etapa zarámovaná zestátněnou kinematografií.
Foto Martin Dubský
Vaše práce se tedy skládá především z procházení archiválií a rozhovorů s pamětníky. Jak posléze pracujete s výpověďmi? Musí být náročné vše pospojovat a především se v množství orálních pramenů orientovat.
Výzkum byl zaměřený hlavně na bývalé zaměstnance kin. Fanoušky a návštěvníky jsem nebrala v potaz, to by se metodologie posunula úplně jinam. U zaměstnanců jsou pak velké rozdíly v tom, kdo byl na jaké pozici.
Třeba promítači jsou zaměření na technickou stránku a vlastně si ani nepamatují, jaké filmy tehdy promítali. Je to zajímavé, vedla jsem s nimi přes třicet rozhovorů a většinou si nevzpomenou ani na oblíbený film. Zajímají je mašiny a redukují film na technickou stránku. Profese promítače byla takřka čistě mužská, to je důležité zmínit, setkala jsem se jen s jednou promítačkou.
Druhým okruhem jsou pak vedoucí, ti mají větší přehled o fungování kina, pamatují si ekonomické souvislosti, vazby na okresní výbory i politické orgány.
Pak jsem sbírala výpovědi šatnářek či uvaděček, úsměvné setkání bylo s vedoucím bufetu, bylo mu tenkrát okolo 95 let, ten mi zase vykládal o občerstvení. U každého však hledám souvislosti s obdobím před rokem 1989 a režimem, osobní výpovědi pak vytvářejí plastický obraz doby s přesahem k celospolečenským aspektům.
Regionální kina fungují na úplně jiné bázi než ta ve velkých městech, především Praze. Dalo by se srovnat, co všechno se změnilo, především stran diváckých návyků? Dramaturgie regionálních kin je specifická…
Rozdílů je samozřejmě hrozně moc. Stále je ale důležité zdůraznit, že kin máme v Česku mnoho. Stálých kin máme několik set, plus máme ještě značný počet letních kin a projekcí. I když si tak můžeme stýskat po tom, že tisíce kin zavřely, s přepočtem na hlavu jde stále o vysoké číslo.
Největší rozdíly pramení z konce státního monopolu roku 1990, kina byla dříve pod výrazným politickým a ideologickým vlivem. Byly jasně dané kvóty na to, jaké filmy a především z jakých zemí se mohou distribuovat.
Čtyřicet procent filmů tehdy pocházelo z východního bloku a spřátelených zemí, zbytek tvořil takzvaný Západ a ostatní státy. To bylo stručně geografické zastoupení určené centralizovanou distribucí. Kina tak přebírala filmy až sekundárně.
Navzdory kontrole nasazovali někteří vedoucí kin odvážné kusy, ale manipulační prostor byl omezený. Přístup se trochu rozvolnil v šedesátých letech a také s nástupem filmových klubů, jež v té době začínaly. Ty přebíraly filmy z paralelního distribučního okruhu. Když se diváci rozhodovali, na co chodit, jednoznačně preferovali ty takzvané západní filmy.
Foto NFA
Na rumunské a sovětské filmy se chodilo velmi málo, což se píše i v archivních zprávách. Byl to svým způsobem typ protestu. Existovaly také směrnice na to, od kolika prodaných vstupenek se film bude promítat. Sovětské nebo třeba vietnamské filmy se tak kolikrát nepromítaly, protože nikdo nepřišel. Výjimkou byli třeba fanoušci válečného filmu, motivace byly v tomto ohledu fanouškovské.
Dnes máme desítky distributorů a trh je volný.
Stále to ale není tak, že by se k nám dostávaly libovolné tituly z celého světa. Dominantní jsou stoprocentně USA, jež pokrývají mainstreamovou produkci, když to zjednoduším. Jeden monopol tak de facto vystřídal druhý.
Distribuce není zcela demokratizovaná, zase jsme u dominance jednoho státu, což má spoustu důvodů. Jasnou kontinuitu však představuje vysoká oblíbenost domácích filmů. Což až na výjimky neplatí takřka nikde jinde. U nás je tomu tak ale už od první republiky.
Foto Martin Dubský
Pokud se zaměříme na kino jako budovu, zaznamenala jste v posledních letech trend v regionech, kdy se místní snaží zaniklá kina resuscitovat? Napadá mě třeba liberecké kino Varšava, jehož renovace skutečně začínala jako především nadšenecký projekt. Je to trend, nebo jde spíše o snahy jednotlivců?
Jsou to spíše jednotlivé případy, ale jak jsem zmiňovala, ta síť kin je bohatá, tudíž nejde o velkou díru na trhu. Ale prostor je obrovský. Iniciativy jdoucí zezdola budou přibývat, komunitní aktivity u nás s každým rokem sílí. Spolkové aktivity se tři dekády od revoluce začínají resuscitovat, je to na dobré cestě.
Kino Varšava je skvělý případ. Je to parta nadšenců, která začínala takřka bez peněz, zaslouží si ohromný respekt. Dnes jde o soběstačnou instituci a budova kina prochází kompletní renovací.
Je zajímavé, že ačkoli u nás máme spoustu kin, tak ta klasická, ne multiplexová, v krajských městech často chybějí. Třeba Zlín ani Pardubice klasické kino nemají. Oproti tomu v menších obcích lidé preferují lokální kina, především kvůli ekonomickému faktoru, nemusejí platit za cestu a cena vstupného je řádově nižší.
Co se s opuštěnými kiny děje? Chátrají, stalo se z nich něco jiného? Určitě bylo několik z nich součástí většího celku.
Zkusím to zobecnit. Přibližně čtyřicet procent kin bylo před rokem 1939 provozováno tělovýchovnými jednotami. Poté byla místa znárodněná, funkci tělocvičny si ale zachovala. Orlovny a sokolovny jsou většinou zachované.
V tomto případě nejde o chátrající budovy, často jde na lokální úrovni o významné památky, primárně funkcionalistického střihu. Dobrou pozici mají i místa, kde se kino kombinovalo s divadlem, což je přesně případ zmiňovaných východních Čech.
Co se týče těch vyloženě opuštěných budov, po revoluci bylo velké procento kin ovlivněno restitucemi. Spousta domů se vracela původním vlastníkům, což je samozřejmě správně. Desítky procent kin sídlily v hospodách s kulturním sálem.
Foto NFA
V rámci restitucí a návratu do soukromého vlastnictví kina plošně zanikala, protože samotný provoz byl nerentabilní. Do roku 1990 byla kina dotovaná a prodělečná a udržovala se částečně z ideologických důvodů jako prvek indoktrinace ve venkovských oblastech. Dnes obce jen velmi těžko hledají finance na renovaci kulturních prostor, často se setkám s tím, že kina byla díky velkému prostoru přetvořena na sklady.
To nás přivádí k projektu Rekino, který jste nedávno s kolegy a kolegyněmi spustila. O co vlastně jde?
Když jsem začala dělat zmíněný výzkum pod Národním filmovým archivem, plně jsem si uvědomila, kolik bývalých projekčních míst zůstalo prázdných a plně nevyužitých. Napadlo mě tedy vymyslet tuto „volnočasovou“ aktivitu, která by se zabývala jednorázovým oživením zaniklých promítacích míst.
Foto NFA
Záměrem je nabídnout kulturní program, samozřejmě především filmové projekce, ale chceme připomenout i historii kin, což podtrhujeme i tím, že se snažíme promítat z filmových kopií, pokud to jde. Spousta kin má paradoxně zachované původní promítací stroje.
Oslovujeme místní spolky, zastupitelstva a snažíme se s nimi navázat plnohodnotné partnerství, abychom dosáhli kulturního přesahu. Akce má být pro místní, nechceme z ní dělat turistickou atrakci. Ve spolupráci s místními pak získáváme z osobních archivů dobové vstupenky, plakáty, brožury a zkrátka jakékoli zachovalé materiály vztahující se k historii kina.
Na pilotní akci, která proběhla v Hradci Králové, jsme měli i malou výstavku. Cíle projektu jsou tak vícečetné, otázka znovuobnovení provozu kina je až sekundární. To není naším záměrem.
Od oslovených zatím máme samé pozitivní reakce a stran místních obyvatel i zastupitelstev cítíme velký zájem. Pokud bychom sklidili negativní reakce, tak se tam necpeme. Do veřejného prostoru vstupujeme s největší pokorou a úctou k lokalitě. Chceme s ní navázat dialog.
Foto Martin Dubský
Soudě podle vašich slov má celá akce až takovou chimérickou povahu. Na jeden večer se otevřou pomyslné dveře do historie a pak zase zmizí.
Ano, tak to často bude. Klíčové je ale zapojení komunity, aktivizace místních. Jde nám především o zachovalé prostory, kde je super kino na jeden večer připomenout, ale pravidelný provoz by neměl smysl. Chystáme se teď v létě, 19. července, do Českého Šternberka, kde je dvě stě stálých rezidentů, jde o výletní místo. Tam se dá uvažovat nad tím, že by obdobná akce byla každý rok.
Dukla v Pardubicích pak má obrovský sál o pěti stech místech. Pravidelný provoz takhle velkého prostoru je nesmyslný. U těchto míst si myslím, že vzpomínková akce má velký smysl. Sály v malých městech mají na znovuoživení obecně mnohem větší šanci. To je oproti velkým městským kinům zcela jiná situace.
Do projektu jste se pustila na vlastní pěst. Jaké to je, rozjíždět něco vlastního a úplně od nuly, navíc bez předchozí tradice, Rekino je v celkovém kontextu unikátní.
Příprava byla náročná. Nad něčím podobným jsem ale přemýšlela hrozně dlouho, sbírala jsem různé poznámky a nápady. V jednu chvíli jsem si řekla, že je potřeba to zkusit a opustit pouze teoretický rámec.
Hlavně jsem k sobě sehnala spoustu nadšených lidí, kteří chtějí Rekino tvořit se mnou. Třeba moje kamarádka Jolana Danková je mi velkou oporou, velký fanoušek českých kin Craig Binding je zase hlavním tvůrcem našeho podcastu. Sama bych to dělat nemohla.
Proto jsme postupně založili vlastní spolek a akce se budou profilovat pod jeho hlavičkou. Musí jít o týmovou spolupráci, včetně lidí, kteří třeba členy spolku nebudou. Mám skvělou grafičku Marii Michopulu, která vymyslela nádherně barevný vizuál, spoustu lidí z kultury mi radilo, na úkor volného času.
Po první akci v Hradci Králové jsem navíc nabitá optimismem, přišlo 150 lidí a panovala neuvěřitelně příjemná atmosféra. Trochu jsem se bála, aby to nesklouzlo do smutné nostalgie po starých kinech, a i když lidé pochopitelně vzpomínali, šlo o pozitivní a společný zážitek.
Jsem moc šťastná a těším se, jak to půjde dál. Chceme vyzkoušet nejrůznější lokality a typy kin, stran historie a architektury, abychom viděli, jak na to různě velké obce a komunity reagují. Zajímají nás regiony, kde je malá kulturní nabídka a můžeme dané místo oživit celkově.
V centru Brna či Prahy to vzhledem k velkému množství kulturních akcí nemá smysl. Opečovávat menší místa mi přijde důležitější a záslužnější.
Foto NFA
Sbírat a rešeršovat musí zabrat spoustu času, jak dlouho samotné přípravy trvají?
Začínáme plánovat tři až čtyři měsíce před konáním akce. Záleží, jaké jsou dostupné materiály. Díky tomu, že děláme vše ve volném čase, tak nemůžeme pracovat intenzivně a úlohy si postupně dávkujeme. Máme přibližný časový harmonogram, kterého se držíme, aby vše bylo rozumné, v našich silách i časových kapacitách.
Při konkrétním plánování oslovujeme my, už se nám ale ozývají různí lidé i instituce, kteří o lokálním kině vědí a chtějí jej v místě, odkud pocházejí, oživit. Třeba proto, že je zajímá historie samotného objektu nebo jim zkrátka naše iniciativa dává smysl. Od té doby, co jsme projekt oznámili, sbíráme množství bezprostředních reakcí a jsem za to moc ráda.
Jakým způsobem je projekt financovaný? I když jde o „volnočasovou“ aktivitu, předpokládám, že peníze jsou potřeba.
Zatím možnosti ohledáváme, zkoušíme a zatím úspěšně dostáváme nejrůznější malé granty a dotace. Grantové žádosti mě naštěstí baví tvořit. Jde o specifický žánr, do kterého jsem se nadchla. Takže to pro mě není bariéra. Jednotlivé dotace jsou zatím v nižších řádech desítek tisíc, potřebujeme nejdřív získat respekt a institucionální kredibilitu.
Takže co se týče honorářů, musíme se držet hodně při zemi, aby byl projekt udržitelný. Také chceme být ekologicky zodpovědní, takže nechceme cestovat autem či zbytečně produkovat odpad, snažíme se tedy i o tento rozměr. Určitě by nám hodně pomohlo získat nějaké partnery. Oslovujeme podniky v místech konání akcí, ale samozřejmě by bylo skvělé, kdybychom získali i nějaké sponzory.
Platí se na akce Rekina vstupné?
To je dobrá otázka, řešili jsme to intenzivně, diskuse byla docela bouřlivá. Přemýšleli jsme, jak se k tomu postavit, a konzultovali jsme s lidmi mimo náš tým, názory byly různorodé. Nakonec jsme se rozhodli, že během pilotního ročníku budeme dávat vstupné dobrovolné, i z určité skromnosti, protože teprve začínáme.
Zajímalo mě, jak k tomu budou návštěvníci přistupovat, zda jsou připravení za takovou akci platit. A mám radost, jelikož většina přicházejících lidí se nás rovnou ptala, kde mohou přispět, případně kolik stojí vstupné. To je pro mě důležitý signál v tom, že nepřišla skupina, jež si řekla – super, je tady něco zadarmo, ale naopak motivovaní lidé, kterým přišlo přispět naprosto normální a v pořádku.
Foto Martin Dubský
To se ale samozřejmě bude lišit od demografie nebo sociodemografického složení daného obyvatelstva. Což je za mě také v pořádku. Bavíme se o různých variantách, například že bychom zpoplatnili jen večerní film, ale zdarma bychom nechali expozici nebo animační dílnu pro děti.
Chceme oslovovat lidi všech věkových skupin. Od dětí po seniory, což je obecně extrémně marginalizovaná skupina. Neradi bychom tak před ně stavěli finanční bariéry. Zároveň ale nechceme srážet kulturní statut tím, že bude vše zadarmo. Vše bereme v potaz a jsme v tomto ohledu opatrní. A pochopitelně jsme nekomerční projekt.
Po letošním pilotním ročníku budeme mít prostor evaluovat a rozhodnout se, jak postupovat dál.
The post Oživování zaniklých kin ve prospěch místních. Projekt Rekino je český unikát appeared first on Forbes.
