Jak zachránit ohrožený rostlinný druh? Udělat z něj užitkové zboží. Přesně to navrhl ve své instalaci Paradox of Isoëtes český designér Adam Kvaček a způsobil tím menší pozdvižení nejen v českých designových kruzích. Kriticky ohroženou šídlatku – vodní rostlinu z doby ledové, která dodnes přežívá na několika utajených místech u šumavských jezer – přetavil v inspiraci pro výrobu jednorázových příborů s cílem upozornit na křehký a často rozbitý vztah člověka s přírodou.
Co mělo původně sloužit jen jako školní projekt, mu mezitím nenápadně rozjelo slibnou kariéru. Z klauzur na pražské UMPRUM putovala instalace rovnou na hvězdné přehlídky současného designu: Dutch Design Week v nizozemském Eindhovenu nebo Miami Design Week.
Loni se také objevil v Diploma Selection na pražském Designbloku. A už brzy ho uvidíte na Forbes Stage v rámci ostravského svátku architektury Pulse.
„Nechci dělat jen běžné produkty. Spíš mě zajímá, jak skrze objekt komunikovat určitou myšlenku,“ říká Adam Kvaček. Tento přístup v jeho podání často otevírá diskuze o tom, jaký vztah si člověk k přírodě – a k sobě samému – vlastně buduje. A z čerstvého absolventa pražské UMPRUM dělá jedno z nejvýraznějších jmen současné české scény.
Mezi herbáři a zkamenělinami doslova vyrůstal. Rodinné prostředí formovala paleobotanika, vědecká disciplína zkoumající dávnou přírodní historii. Ve stopách dědečka a otce sice nešel, ale důkladný výzkum a kritika současného designového i konzumního světa dnes tvoří základ jeho projektů.
Místo inspirace renomovanými designéry mluví Adam Kvaček o letech strávených ve skautu. „Naučilo mě to vnímat krajinu, pohybovat se v ní a chápat ji jako něco, co není samozřejmé,“ říká.
Řemeslnou průpravu pak získal na Střední uměleckoprůmyslové škole na pražském Žižkově. „Tam jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je dělat věci rukama, pracovat se dřevem a porozumět materiálu v detailu.“
Při studiu na UMPRUM pomáhal jako kustod v pražském CAMPu, mimo to spolupracoval třeba s Janem Plecháčem, designerským duem Herrmann & Coufal nebo expertem na udržitelný design a současným kreativním ředitelem značky Fabini, Huy Phamem.
V rámci mezinárodních stáží si pak vyzkoušel spolupráci s ikonami italského designu, jako jsou Formafantasma, Parasite 2.0 nebo britským studiem Forensic Architecture, pro které loni vytvořil scénografii výstavy v Galerii Josefa Fragnera.
Právě jejich přístup staví na propojení produktového designu a architektury s důkladným výzkumem, který sahá hluboko pod povrch a dotýká se historických, kulturních i ekonomických souvislostí každého projektu.
Zatímco v zahraničí je tento přístup běžnou praxí, v Česku podle Adama Kvačka pořád vládne spíš tradiční trajektorie.
„Zakládat vlastní studio? To teď úplně neplánuju. Nechci pokračovat tím klasickým českým modelem: dokončíš školu, založíš studio, navrhuješ produkty a interiéry,“ říká. „Často chybí zkušenost s jinými přístupy nebo širší perspektiva. Mám pocit, že to pak vede k navrhování produktů pro svět, který jich už má beztak nekonečně moc.“
A tak se kromě navrhování klasických produktů, jako jsou židle nebo brýle, věnuje hlavně výzkumným projektům. Výstupem často není funkční věc, ale artefakt, který nese princip, myšlenku a jemnou provokaci.
Že je tento přístup relevantní, dokazuje i neobvykle mezinárodní úspěch jeho diplomové práce. V ní Adam Kvaček představil scénář, kde se ohrožené druhy zachraňují jediným způsobem, kterému lidstvo opravdu rozumí: jejich zpracováním na konzumní produkty.
Na projektu spolupracoval s Národním muzeem, Botanickou zahradou v pražské Troji nebo Fairchild Tropical Botanic Garden v Miami. Výsledkem je poetická i vědecky podložená reflexe vztahu člověka a přírody. Hlásá, že člověk se staví do role dominantního druhu – určuje, co v přírodě smí existovat, jak bude vypadat a k čemu bude sloužit.
Jako příklad uvádí Kvaček běžně zažité koncepty ochrany přírody – chráněné krajinné oblasti nebo botanické zahrady.
Smrkové lesy nevnímá jako místa pro romantické procházky ani kulisy pohádek o lese Řáholci, ale optikou monokultur určených ke spotřebě dřeva. Chráněné krajinné oblasti vidí spíš jako uměle vytvořené rezervace pro turistiku než jako funkční, systematickou záchranu přírody.
A botanické zahrady jako produkt koloniální doby, který dnes slouží jako živoucí archiv užitkových plodin a genetického materiálu – pro případ, že by se někdy ukázalo, že právě z některého druhu půjde vyrobit lék na nemoci současné i budoucí.
„Moje pointa je, že všechno tohle člověk dělá sám pro sebe,“ říká Kvaček. „Ať už jde o ochranu ohrožených druhů, zakládání monokultur nebo budování skleníků – vždycky je v tom vlastní zájem.“
Šídlatka, prehistorická vodní rostlina, se v jeho instalaci mění v ironický objekt antropocénu – jednorázovou vidličku.
Co se na první pohled zdá jako funkční objekt, ve skutečnosti paroduje rádoby ekologické trendy. „Chtěl jsem navrhnout příbor, který se při použití začne rozpadat pod rukama. Je to vtip, ale zároveň i sdělení,“ vysvětluje. Základní otázka – proč vlastně pořád potřebujeme jednorázové příbory – podle něj ale zůstává nevyřčená.
„Aby bylo jasno, ten příbor není skutečně ze šídlatky,“ dodává Kvaček. „Je z materiálu, který jí je blízký složením i strukturou. Ale tohle je přesně ten paradox: nelze vytvořit artefakt z rostliny, která by kvůli tomu vyhynula.“
Foto se svolením Adama Kvačka
Foto se svolením Adama Kvačka
Foto se svolením Adama Kvačka
Jestli se myšlenka záchrany ohrožených druhů pro lidskou potřebu zdá absurdní, stačí se podívat do historie. Adam Kvaček připomíná příběhy pand nebo bílých nosorožců, které by bez masivního lidského zásahu pravděpodobně nepřežily. A třeba takové ginkgo biloba – dnes oblíbená přísada potravinových doplňků na podporu paměti – bylo kdysi rostlinou na pokraji vyhynutí.
Podle Kvačka ale současná doba nahrává spíš rychlým, jednoduchým odpovědím. „Potřebujeme některé věci promýšlet hlouběji, systémově. A design může být právě tím prostorem, kde se to děje,“ říká.
Design se sice v českém veřejném prostoru etabloval – což je dobře – ale s rostoucím zájmem přichází i tendence redukovat roli designérů na celebrity, které přinášejí esteticky hodnotná, ale nepříliš hluboká řešení.
„Já vnímám design hlavně jako způsob, jak se ptát. Jak rozbíjet jednoduché odpovědi. A hlavně, jak naslouchat jiným oborům, propojovat a zviditelňovat to, co by jinak zůstalo ve stínu,“ říká Adam Kvaček.
Veřejnou roli designérů ale vidí pozitivně. „Tím lépe, pokud ji využijí k otevření důležitých témat,“ dodává.
Zároveň podotýká, že neexistuje jediný správný způsob, jak dělat design. „Někdo je skvělý v navrhování oblíbených produktů, někdo v tvorbě krásných interiérů. Já jsem si jen uvědomil, že mě nejvíc naplňuje přesah, interdisciplinarita a kontext. A v tom se cítím být nejsilnější,“ dodává Kvaček.
The post Paradox šídlatky. Designér Kvaček navrhuje jednorázové příbory z ohroženého druhu appeared first on Forbes.
