K nejzajímavějším premiérám druhé poloviny července patří film Perla, který míří do českých kin po uvedeních na festivalech v Rotterdamu a Karlových Varech. Drama z období normalizace zaostřuje na mateřství a od snímků tematizujících stejnou dobu se výrazně odlišuje. Autorka Alexandra Makarová cílevědomě natočila otázky kladoucí melodrama, jež vychází z hluboce osobních příběhů.
Rodina, křehkost lidských vztahů, hutná atmosféra, úderná stylistika, boření předsudků a všudypřítomná ambivalence. To jsou hlavní znaky tvorby rakousko-slovenské režisérky Alexandry Makarové. Její celovečerní debut Rozbi moje srdce na předměstském půdorysu z romské komunity varioval Romea a Julii, přičemž se v něm mísil cit pro imaginaci i sociální drama.
Její nejnovější film Perla pokračuje v obdobných šlépějích. Na pozadí politické atmosféry osmdesátých let v Československu sleduje disidentku, malířku a svobodnou matku Perlu, jež žije ve Vídni. V popředí stojí její bolavé vztahy, rozpolcenost mezi minulostí a současností, problematika návratu domů a především mateřství, jež skýtá bolest, sobectví i svéráznou lásku.
V Česku a na Slovensku je filmů z období normalizace přetlak. Přemýšlela jste nad tím, zda už nejde o třeba příliš vytěžené téma?
Ani sekundu. Myslím si, že to je film z jiné perspektivy. Perla se chce vrátit zpět a nemůže. Toto dilema všech uprchlíků je aktuální i dnes. Kořeny se zkrátka nedají vytrhnout. Otázka identity – kdo jsem, a když odejdu, zda mě to změní – byla pro mě klíčová a porovnávání s dalšími filmy jsem neřešila.
Ale nedá se říct, že tohle byla moje první myšlenka, se kterou jsem film šla točit. Když máme po projekcích různorodé diskuse, stále se dozvídám nové věci, především o sobě.
Scénář vychází ze silně osobního příběhu, řešila jste v sobě balanc mezi tím, že na jednu stranu jste dcerou a vnučkou a na stranu druhou tvůrkyní? Musela jste si stanovit nějaké hranice?
Ne, od začátku jsem chtěla být ke svým postavám upřímná. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli filmem někomu ublížím. Mám velký respekt před svými protagonistkami. Dlouho jsem se bavila se svou matkou a babičkou, ve filmu je tak i velká část pocitů z mého dětství. Ženské elementy naší rodiny jsou pro film klíčové.
V těchto věcech jsem možná naivně romantická, ale do tvorby jdu přesně tak, jak to cítím. Nechci jako autorka vůči svým postavám lhát. Nad těmito věcmi přemýšlím až ve chvíli, kdy je film hotový.
Berete pak teda výsledek jako určitou formu terapie?
Abych řekla pravdu, tak asi ano, i když nebylo mým záměrem, že bych šla dělat film, abych si vyřešila osobní problémy. Ale nejosobnější věci bývají těmi nejzajímavějšími, protože v nich je obrovský bazén emocí. Já mám se svou matkou stále ještě velmi komplikovaný vztah.
Takže mě osobně velmi zajímalo rozmýšlet nad tím, jak se žena jako Perla, která miluje svou dceru, rozhodne konat proti její budoucnosti. Chtěla jsem přijít zkrátka na to proč a zkoumat lásku, která tam i přes bolestivá rozhodnutí stále je.
A co se týče castingu, nezatěžovalo vás vědomí reálných předobrazů? Dokázala jste se odstřihnout?
Odstřihla jsem se úplně. A to už při psaní. Neměla jsem ani fyzickou představu hlavní postavy. Věděla jsem, jakou má mít energii. Chtěla jsem, aby v sobě měla tajemství. Což přesně herečka hlavní postavy Rebeka Poláková má. Je to úplný chameleon.
Zkoušíte s herci hodně před natáčením?
Vůbec, nenávidím zkoušky. A není to z důvodu, že bych si myslela, že herectví může být autentické pouze takhle na první dobrou. Na place, před kamerou a světly to nikdy nebude přirozené. O tom je herectví. Důvěřuji svým hercům a scénáři. Toho se držím. A točení mě tak hrozně bavilo.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Film je řešený takřka výhradně statickými záběry. Spoléháte na pečlivou přípravu? Nebo raději na impulzivitu, kdy záběry hledáte až na place?
Jsem „hardcore prepper“, stejně jako můj kameraman Georg Weiss. Dlouho jsme vše připravovali. Storyboardy jsme sice nedělali, protože na ně nebyl rozpočet, ale používali jsme aplikaci Shotdeck. Do ní se napíše třeba: žena, auto, den, načež vyhodí spoustu fotek z filmů. Už když jsem scénář psala, tak jsme začali dělat shot-list, přičemž mě několik fotek ze Shotdecku inspirovalo k novým scénám. Je to perfektní platforma.
Jak moc jste řešili dobovou věrnost? Dobové filmy mají kolikrát tendenci fetišizovat retro objekty a držet se toho, jak to tehdy vypadalo. U vás má production design především symbolickou a výrazovou hodnotu.
Jsem velký filmový nerd. Viděla jsem nespočet historických filmů i dokumentů. Vím tedy, jak to tehdy zhruba vypadalo a dokážu to odhadnout. Když vidím film, dokážu přesně určit, z jakého roku je. Mám velký zájem o interiér, nábytek, barvy a tak dále.
Všimla jsem si, že spoustě vysokorozpočtových historických filmů nevěřím ani pohár nebo lampu. I když mají tolik peněz. Uvědomila jsem si, že ta funkce je tedy jiná. Čili jak vnímáme danou dobu a čas emocionálně. Co pro nás doba znamená a jaké barvy pro ni zvolit.
My jsme rychle přišli na Kodachrome, materiál typický pro fotografie padesátých a šedesátých let. Tam byly silně cítit čtyři barvy: červená, žlutá, zelená a modrá, navíc vysoké kontrasty, černá je opravdu brutálně černá. Z takových fotografií jsme čerpali.
Jsem velký filmový nerd.
Perla je fiktivní film. Pokud do mizanscény umístím stoličku z roku 2000, je to úplně jedno, pokud tomu emocionálně věřím. A to se týká i lidí. Ti spolu jinak komunikovali, jinak se pohybovali. To je také součást production designu. Spolupracovali jsme velmi blízko s kostýmní návrhářkou Monikou Buttinger.
Ta našla nádherné kostýmy, u kterých jsme si všichni říkali „jé, to jsou osmdesátá léta“. A v tu chvíli jsem to musela zarazit. Jakmile divák začne přemýšlet nad tím, jak byly šaty tehdy nádherné, tak už není ve filmu. Na to jsme si dávali velký pozor.
Co se týče lokalit a reálií – podle jakého klíče a jak dlouho jste hledali?
Původní production designéři nám prezentovali stalinistickou architekturu. Od začátku jsem ale říkala, že toto nechci. Všechny západní pohledy na tuto krajinu jsou v tomto betonovém střihu. Chtěla jsem ukázat, že předválečná a prvorepubliková architektura taková nebyla. Měli jsme štěstí, že naše výkonná producentka s námi po Slovensku dlouho chodila.
Při natáčení na vesnici bylo největším úskalím skutečnost, že už je spousta budov obnovena. Zakrývání těchto prvků stojí hodně peněz, hledali jsme tak lokace, kde se zastavil čas. Ve filmu jsou dvě vesnice, které jsou normálně úplně opuštěné. Chodili jsme po domech, kde už více než dvacet let nikdo nežije. Stále bylo ustláno, byly tam fotografie, lyže… Doufám, že se do filmu propsala i tahle podivně temná atmosféra.
Ústředním motivem je komplikovanost mateřské lásky. Všechny postavy jsou ambivalentní, v jejich rozkreslování nejste didaktická, spíše kladete proti srsti jdoucí otázky. Jak se takové postavy formují? Stačilo vám je více či méně překlopit z osobního života?
Bylo to velmi těžké. Už při psaní scénáře mi spoustu lidí říkalo, že protagonistka je nesympatická, člověk se takhle přece nechová, je to přece máma. Ale já mám ve svém okolí tolik lidí, co dělají stupidní a iracionální rozhodnutí. A samozřejmě existují, jen se o tom nemluví.
Po celém světě má každý člověk jistou představu o tom, co je matka. Nenarodíš se jako máma. A i když se ti narodí dítě, nejsi hned matkou. Mateřský instinkt je mýtus. To mě fascinovalo, zároveň jsem ale chtěla vést i diváky. Protagonistka chce především žít, je impulzivní a riskuje.
S tím se ostatně setkáváme často, že lidé filmům vytýkají, když mají „nesympatickou“ hlavní postavu s negativními vlastnostmi, za což může především dominantní hollywoodské vyprávění. Nemohou se na ni napojit, což je vlastně paradoxní, protože jednolití hrdinové neexistují.
Ale zároveň ve filmové historii je tolik případů, kdy jsou hlavní mužské postavy zlí záporáci a stejně s nimi jdeme. Například Perníkový táta nebo Tahle země není pro starý. Tam sledujeme psychopatického vraha, ale strašně nás fascinuje. Zajímá nás, proč je takový člověk, co se s ním stalo.
Na Perlu reagují s bouřlivými emocemi především ženy. Začínají rozmýšlet nad tím, že jsou i jiné mateřské modely a přicházejí na to, že mají velké předsudky. A to je bolí.
Zmínila jste, že jste velká cinefilka. Váš film si pohrává s tradicí melodramatu. Jaké snímky vás ovlivnily?
Výtvarně jsme čerpali především ze zmíněných fotek. V období, kdy jsme dělali shot-list, jsme sledovali filmy od Michelangela Antonioniho, především ty s Monikou Vitti. Fascinoval mě především lidský pohyb, který se nedá jednoduše popsat, stejně jako nepolapitelná atmosféra. To mě velmi inspirovalo, i co se týče střihu a zvuku. I když jde o pomalé filmy, nikdy nejsou nudné.
Antonioniho nejlépe vystihl Umberto Eco. Jeho tvorbu popisoval jako filmy skládající se z přestávek mezi hlavními body vyprávění. To, co by filmaři normálně považovali za pro příběh zbytečné a výplňové pasáže, Antonioni pomyslně skládal do výsledného tvaru. Váš film je v něčem podobný. Jak jste nad strukturou přemýšlela?
Od začátku bylo mým cílem eliptické vyprávění, což je velmi těžké. Zprvu nikdy nevíte, zda scénář bude v praxi fungovat. Má střihačka Joana Scrinzi říká, a má podle mě velkou pravdu, že nejzajímavější je vynechat ty věci, co se jinak říkají doslovně. V tom je ta magie. Nikoli se stále opakovat.
A jakým způsobem píšete? Trvá vám to dlouho?
Nápady v sobě nosím roky a roky. Dlouho přemýšlím, aniž bych cokoli napsala. Pak si se vším sednu a začne proces, do kterého se hrozně nutím, ale jakmile chytnu flow, už jde psaní takřka samo a moc mě baví.
Pracuji i s dramaturgy, to je takový neustálý ping-pong. To mě baví, ale první kroky jsou velmi těžké. Psát by se mělo ale každý den, alespoň jedna věta. Pomáhá to. A já osobně velmi dobře funguju, když mám deadline.
The post Perla boří stereotypy o mateřství. Neřešila jsem, jestli někomu ublížím, říká režisérka appeared first on Forbes.
