Jak se stavět k umění a poezii, když za humny zuří válka? V Centru současného umění DOX začala nová výstava malíře a básníka Viktora Pivovarova s názvem Metafyzika a zoufalství, která odráží ducha nelehké doby a obrací se k samotné podstatě umělecké tvorby.
V roce 1937 vydal ruský protirežimní spisovatel Daniil Charms (1905–1942) sešit se souhrnem vlastních tezí o symbolice barev, která je navázána na procesy povznesení, pádu a zničení lidské duše.
V témže roce se v Moskvě narodil Viktor Pivovarov – malíř, básník a myslitel nyní dlouhodobě žijící v Praze. Šlo o nejkrvavější rok stalinského teroru a o dva roky později začala druhá světová válka. I tyto aspekty se odrážejí v jeho nové výstavě nazvané Metafyzika a zoufalství, která probíhá do 5. října v Centru současného umění DOX.
Právě k Charmsovu sešitu se malíř, který se v Praze ocitl na konci osmdesátých let díky Jindřichovi Chalupeckému a své ženě Mileně Slavické a později spolu s ní, Adrienou Šimotovou a Václavem Stratilem v Topičově domě založil galerii Pi-Pi-Art, obrací i na výstavě.
Oba ruští autoři mají kromě odporu k režimu – ať už jde o dřívější komunistický, nebo o ten dnešní putinovský – společné i to, že kombinují absurdní humor s vážnou tematikou, a stejně tak se oba zabývají tím, jak dopadne člověk, který se nechá ovládnout svými nejnižšími pudy.
Toto téma, zakotvené v realitě současného světa, rozvíjí Pivovarov v úvodní části své výstavy ve formátu alba nazvaného Filosofovi, Dopis č. 3, které na jednotlivých listech přímo reaguje na Charmsovu symboliku barev a dává jí vizuální podobu. Kresby vznikly speciálně pro výstavu v DOX.
„Toto album se zabývá tím, jak to dopadne s lidskou duší, pokud na ni budou působit různé složky. Pokud to budou ty duchovní, dojde k jejímu povznesení, ale pokud se nechá příliš unést rozumem nebo nižšími lidskými pudy, dojde k pádu duše, ať už do žhavých plamenů, nebo do propasti,“ vysvětluje myšlenku díla svého otce historička umění Máša Pivovarová, která je kurátorkou výstavy.
Žlutá barva v této symbolice znamená božství, zelená je barvou duše, modrá barvou rozumu a oranžová barvou nižších lidských pudů – a podle tohoto návodu je pak třeba vykládat si i Pivovarovovy kresby útrap lidské duše. Například té s názvem Slepá zuřivost dominuje oranžová, listu pojmenovanému Duše chce vodku naopak zelená.
Obloukem se pak k tématu nejnižších pudů vrací Pivovarov i v závěrečném sále, věnovaném cyklu děl přímo reagujících na ruskou válku na Ukrajině. Jak úvodní listy z alba reagující na Charmse, tak závěrečný cyklus věnovaný čtrnácti dnům bojů na Ukrajině kombinují zobrazení a text, pokaždé ale jiným způsobem.
Foto Jan Slavík
Foto Jan Slavík
Foto Jan Slavík
Zatímco v prvním případě jsou spolu neoddělitelně svázané, ve druhém jde o použití novinových titulků, k nimž malíř vybral své obrazy zcela náhodně. Demonstruje tím otázku, zda je vůbec možné věnovat se umění – ať už jde o to výtvarné, nebo o poezii – v době, kdy neospravedlnitelné zlo krvavě ničí lidské životy.
Mezi dvěma temnými sály se však návštěvník výstavy může ponořit do intimní sondy umělcovy duše prostřednictvím obrazů, které Pivovarov ve svém ateliéru v pražských Kunraticích namaloval v uplynulém roce. Jde o cyklus Básníci a múzy z roku 2024, v němž Pivovarov prostřednictvím symbolistních vyjádření mapuje principy umělecké tvorby.
Nechává při tom nahlédnout hluboko do své mysli, a to i pomocí autoportrétů. Reaguje tak na své plodné období z jara minulého roku, kdy napsal soubor básní: „Prostě přiletěla Múza a ty básně mi nadiktovala. V zásadě každý den se rodila alespoň jedna nová báseň. A pak Múza odletěla. Rozhodl jsem se, že jí za tento dárek poděkuji, a tak jsem jí věnoval svůj cyklus obrazů Básníci a múzy. Má čtyřicet pět obrazů a skoro všechny jsou v expozici vystaveny,“ doplňuje Viktor Pivovarov.
Tato prosvětlená část výstavy začíná i končí autorovým autoportrétem a autobiografické rysy nese i řada dalších pláten, zobrazujících zrození obrazu nebo myšlenky v umělcově hlavě. Celý cyklus olejomaleb tedy popisuje to, jak k umělci přichází inspirace.
„Ukazuje, že zrod uměleckého díla doprovázejí jak chvíle velmi radostné a naplněné štěstím, tak chvíle plné úzkosti, deprese a pocitů, které nejsou jen pozitivní,“ říká Máša Pivovarová.
A jak takové múzy Viktora Pivovarova konkrétně vypadají? Nemusejí mít jen podobu milé krásné dívky, ale třeba i chobotu, který otevírá dveře do temnoty, nebo muže nesoucího v rukou zvláštní neidentifikovatelný předmět odkazující k tomu, že umění nemusí mít vždy racionální smysl.
Přičemž Pivovarov nerozlišuje, zda se jedná o inspiraci k výtvarné, nebo literární tvorbě. „Navštěvují mě múzy poetické a múzy malířské. Malířská múza se často podobá mé mamince,“ říká Pivovarov nad triptychem, kde se starší žena vznáší nad mladíkem s modrou hlavou.
Modrá tu přitom neodkazuje k Charmsově symbolice, ale k modré aristokratické krvi: „Básník je aristokratem ducha a poezie jednou z nejvyšších forem duchovního projevu člověka,“ vysvětluje umělec, který první básně ze své chystané sbírky představil loni na podzim.
Za jeho „programový obraz“ lze považovat také plátno Tři básníci na vrcholku hory, které personifikuje tři možné inspirační zdroje umělce – okolní svět, vlastní nitro nebo metafyzický svět.
Pivovarovova poetika balancuje na pomezí humoru a smutku – divák neví, zda se smát, nebo brečet, a v pořádku je obojí. Malíř pracuje se symboly, jako je prázdný básníkův hrob (protože básníci jsou nesmrtelní) nebo hraní domina s kostrou (při němž nikdo nevyhrává).
K vykreslení úzkosti používá princip enormního zvětšování předmětů oproti malé figuře. Múzami mohou být pro Viktora Pivovarova i jeho nejbližší přátelé nebo ostatní umělci – na některých obrazech jsou proto zřetelné odkazy na Paula Cézanna, Giuseppa Arcimbolda nebo Caspara Davida Friedricha.
Zoufalství v názvu výstavy pramení z přihlížení tomu, jak to dopadá, když lidskou duši ovládnou nejnižší pudy. „Může se stát, že takový člověk rozpoutá válku, jako je například ta současná na Ukrajině,“ říká Máša Pivovarová k motivu posledního cyklu obrazů jejího otce, který kombinuje texty a obrazy.
Jde o úryvky skutečných novinových zpráv dokumentujících čtrnáct dnů války na Ukrajině. „Je to taková kronika hrůz,“ dodává kurátorka k obrazům, na nichž Viktor Pivovarov vůbec poprvé použil místo azbuky anglický text. Mělo to svůj důvod: „Neobrací se tu na ruského diváka, ale na diváka západního,“ vysvětluje Pivovarová.
Texty s motivy obrazů záměrně vůbec nesouvisejí, čímž si Viktor Pivovarov klade otázku, zda je v době, kdy probíhají takové události, vůbec ještě možné tvořit. A pokud ano, tak možná jen díla, která tyto hrůzy nezobrazují. Polemizuje tak se slavnou otázkou filozofa Theodora Adorna o tom, zda po Osvětimi ještě může vznikat poezie.
„Básně nepíše básník. Básník je jenom prostředník, přes kterého vzniká poezie na papíře. A každý skutečný básník o tom dobře ví. Proto se na otázku, kterou pokládá Adorno, nedá odpovědět. Jedinou odpovědí je pro mě to zoufalství, které člověka ovládne. Proto název Metafyzika a zoufalství,“ říká Viktor Pivovarov.
The post Poezie je aristokracií ducha, říká Viktor Pivovarov. V DOX vystavuje své múzy appeared first on Forbes.
