Profi sport jako sen i noční můra. Cirk La Putyka ukazuje, co obnáší jedna medaile

Forbes Před 7 hodinami

„Jak vypadá cesta za snem? Co se odehrává v hlavě sportovce vteřinu před startem?“ Tuzemský novocirkusový soubor Cirk La Putyka uvedl nové představení St.art. Inscenace propojuje cirkus, tanec a sportovní výkony. Premiéru na domovské scéně Jatka78 v Holešovické tržnici měla v polovině září.

Námětem autorského kusu s názvem St.art z dílny principála souboru Rostislava Nováka ml. a jeho bratra Víta Nováka, v režii Rostislava, se stal příběh Rostislavova syna Matyáše Nováka – sedminásobného mistra České republiky ve skoku na trampolíně. Pohybové režie se ujali zakladatelé taneční skupiny RootlessRoot Linda Kapetanea a Jozef Fruček.

Nechronologické vyprávění tak tematicky vychází z prostředí vrcholového sportu, v němž se člověk – často sám a dobrovolně – stává strojem, jehož výkon je třeba optimalizovat. Z prostředí, kde je lidský život redukován na tepovou frekvenci, saturaci a otázku: „Ještě můžeš? Tak jdeme do maxima.“

Co člověka dovede k takovému nastavení mysli? Vlastní dětské sny, touha něco dokázat. Tomu odpovídá i mladistvý věk účinkujících.

A sportů, v nichž je možné uspět, se na jevišti ukáže celá paleta. Od hokejové extraligy, gymnastických olympijských bradel, prostných přes sprinty po lezení na umělé stěně. Prezentovány jsou někdy přímo ve sportovních úborech reálných sportovců a sportovkyň s jejich skutečným sportovním náčiním.

Mezi kostýmy a rekvizitami tak můžete zahlédnout například dres a snowboard Evy Adamczykové či třeba olympijskou výbavu kajakáře Vavřince Hradilka.

Na produkci lze jednoznačně vyzdvihnout výtvarné uchopení z dílny scénografky Pavly Kamanové. Pomyslnou „oponu“ zde tvoří dva pohyblivé panely uzavírající zadní část jeviště. Jsou posuvné i otočné, takže je jednak možné využít je pro zmenšení stage a vytvoření jakési forbíny (předjeviště).

A nutno podotknout, že se zužujícím se prostorem je zde pracováno důmyslně: panely se přibližují k divákům ve chvíli, kdy protagonisty a protagonistky v souvislosti s kariérou profesionálního sportu jímají obavy o vlastní úspěch, dostatečnost či schopnosti.

Otočnost panelů je zase využita „pro vstup do ringu“. Mistr skoků na trampolíně Matyáš Novák zády k divákům otevírá onu zinscenovanou bránu vstříc Dnu D – oné chvíli, kdy ve světlech reflektorů musí podat svůj životní výkon.

Posuvné stěny jsou navíc transparentní – mohou vytvářet dojem matného skla či vody (jako je tomu u excelentního výkonu Heleny Nováčkové v modifikované verzi závěsné akrobacie v kruhu; zvané aerial hoop).

Nadto je lze využít coby plátno, promítat na ně a dokreslovat atmosféru plných stadionů (tu dotváří též sound design skladatele Martina Hůly v aranžmá Jana Středy). Přepínat skrze ně mezi jednotlivými prostředími tréninku, vnitřního světa, stage na mistrovství a dalších. Ať už prostřihy skutečných záběrů z mistrovství světa, či olympijských her, ale třeba i strohý nápis „selžeš“.

Stěžejní roli hraje světelný design light designéra Karla Šimka. Klasická jevištní světla, ovládaná z kabiny, zde často docela zhasnou ve prospěch těch, jež si artisté ovládají sami. Většinou jde o obdélníkové svítící panely, které si účinkující sami přepravují po jevišti a nasvicují tak – často kontrastně, kdy paprsek světla míří čelem do diváků – jednotlivé výjevy, které se na scéně odehrávají.

Bohužel, občas toho pak mnoho vidět není. Na druhou stranu, ze zákulisí excelentních sportovních výkonů, z obav, jež mistry a mistryně světa dennodenně provázejí, nám většina též zůstává skryta…

Ze světelných efektů pak vystupují zejména dva. Scéna, v níž dvojice akrobatů Martin Kadrnožka a Metoděj Vykydal nechá postupně kromě vlastních těl roztančit též obruče. Ty pak v dokonalé souhře, v ladném slalomu krouží po zemi mezi objekty, jež míjejí sotva o pár centimetrů.

Tu do obruče jeden z performerů naskočí, aby v ní sám obkroužil stage. Jeho seskok už ale nevidíme. V důmyslné světelné hře akrobaté mizí ve tmě a v kuželu objevivšího se světla už krouží jen prázdné obruče. Trik, kouzlo a moment překvapení tu fungují takřka dokonale.

Rozhodně vizuálně nejpozoruhodnější scénou se pak z celého kusu jeví trampolínová „one man show“ Matyáše Nováka. Prim zde hraje téma snu a jeho (ne)dosažitelnosti. V tomto případě sportovního úspěchu, uznání či medailí.

Sen se zde zhmotňuje v podobě hutného světelného trojúhelníku, jenž nad hlavou performera ležícího na trampolíně vytváří nový světelný „strop“– na nějž je promítáno nebe. „Skleněný strop“ našich snů, představ a tužeb, k němuž se tu více, tu méně upínáme. Jasné je jediné – abychom uspěli, musíme ho probořit.

Akrobat tak v pozici ležmo – vždyť většina našeho snění se odehrává právě v posteli – se pomalu začíná odrážet. Odráží se a vleže dopadá zase zpět na odpruženou síťovinu. Snaží se dotknout nebe, to se mu ale neustále vzdaluje, zvedá se výš a výš, úměrně tomu, jak se posouvají naše cíle, s každou další překonanou metou.

Nakonec se mu přece jen podaří se stropu dotknout. Paprsek světla se v tu chvíli o jeho ruku zlomí a v „nebi“ se objeví černá díra. Ani tento vrchol se ale nejeví jako dostatečný. A tak se Matyáš Novák odráží znovu a znovu až celé jeho tělo prorazí souvislý nebeský trojúhelník a vždy na pár vteřin zmizí nad jeho „hladinou“.

Sny se zde odrážejí i v kostýmech od principálky souboru Kristiny Záveské-Novákové. Samo o sobě je snění nevinné a naivní. Tomu odpovídají bílé oděvy akrobatů a akrobatek. Jejich snahy je uskutečnit se však střetávají s realitou, ta na nich ulpívá, potřísňuje je svou neústupností, překážkami, jež před nás klade.

Kostýmy tak začínají postupně černat. Načernalé bílé mundúry jsou jen předzvěstí černočerných oděvů připomínajících všechny držitele černých pásků v bojových uměních či mistry světa v daných sportovních disciplínách. Těch, kteří už realitu profesionální sportovní kariéry poznali naplno. V záři reflektorů i bytostných obavách a úzkostech.

Cirk La Putyka vzešel z jednoho z nejstarších tuzemských loutkářských rodů – rodiny Kopeckých. Jak tomu u ansámblu bývá zvykem, na inscenaci se podílela celá rodina. Nadto jde o příběh Matyáše Nováka. O jeho touhu zdolat i světový šampionát proměněnou dnes na trénink na olympijské hry v hodu oštěpem pod vedením Barbory Špotákové.

V tomto světle lze představení i vytýkat. Matyáš Novák samozřejmě v inscenaci podává excelentní výkony na trampolíně i v hodu oštěpem. Nicméně jeho „monolog“ o cestě za medailí bohužel vyznívá – a je to tak v pořádku u profesionálního sportovce, ne herce – naivně a prázdně.

Sportovní výkony lze do novocirkusové artistiky možná přetavit snadno, její součástí je ale i jevištní pohyb, tanec či mluvené slovo. Tam, kde dokonalé ovládnutí techniky nestačí, přichází na řadu umění i řemeslo. A to v podání profesionálního sportovce notně pokulhává.

Coby součást představení vznikl i přidružený výzkum s názvem Češi a vzory. Realizovala jej Nadace PPF a marketingová agentura zaměřující se na výzkumy Perfect Crowd. Závěr je následující: sportovci a umělci jsou nejčastějšími vzory mladé generace, hned po lidech z jejich nejbližšího okolí.

„V dětství mělo vzor 51 procent procent Čechů a v 61 procentech případů dospělí přiznávají, že je jejich dětský vzor zásadně formoval i v dospělosti,“ konstatují výzkumníci.

A ono – byť metaforické – zrcadlo společnosti nechybí ani na jevišti. Zavěšený reflexní panel tu artisté přelézají v neustálém opakování. Jako vrcholy, jež jeden za druhým dobýváme, aniž bychom se ohlédli.

Zatímco závěsné zrcadlo se hýbe, otáčí a naklání pod vahou a pohyby akrobatů a akrobatek. V jeho odrazu můžeme zahlédnout sebe sama se svými sny a vrcholy, které se po jejich zdolání zase o něco vzdálí.

Kus je tak svébytným příspěvkem do dnešní diskuse o potřebě nové citlivosti a odmítnutí dosavadní morálky: že vše v životě lze překonat jedině tvrdou prací a sebeodříkáním.

Jsou to slova těch, kdo věří, že kvalita života jedince i společnosti se zlepší, zařadíme-li do svého života více péče – o druhé, o vlastní tělo i duši, kde člověk přestává být jedině dobře promazaným strojem, ozubeným kolečkem nelítostného systému, a stává se jedincem – výjimečným ve své individualitě a silným v přijetí svých slabostí.

The post Profi sport jako sen i noční můra. Cirk La Putyka ukazuje, co obnáší jedna medaile appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek