Stojíme na prahu renesance v otázce přístupu Čechů k psychedelikům? I když je situace složitější, první vlaštovkou může být užití léčebného psilocybinu, které na konci května schválila Sněmovna jakožto součást novely trestního práva.
ČTĚTE TAKÉ: Moře a léto mohou vyléčit řadu onemocnění, řekla Arenbergerová. Po jaké době působí slaná voda?
Za další střípek do této souborné mozaiky lze označit knižní soubor rozhovorů s těmi, jimž psychedelika změnila život: Ať už ten pracovní v oblasti psychiatrie a psychoterapie, nebo ten ryze osobní v přístupu ke každodennostem. Řada zpovídaných společně se spoluautorkou Kristínou Pomothy a editorkou Evou Césarovou oslavila uvedení knihy Psychedelika v Česku a na Slovensku na knižní trh.
Stále tenký led, uznávají autorky
Podle autorek je význam knihy jasný – zmapovat komunitu lidí, které v nějakém smyslu spojuje téma psychedelik, a to v co možná nejširší a nejpestřejší šíři. Objevilo se i ohlédnutí do minulosti „Ještě 10 let zpátky převažovala ve společenském nastavení stigmatizace této oblasti.“
„Ano, je to tenký led,“ potvrzuje autorský kolektiv shodně s osobnostmi, jejichž hlas v knize zazní. Jenže s tímto konstatováním se pojí i výzva do budoucna: Právě proto je nutná vrstevnatá a dobře podložená osvěta. Kniha, jež je ve shodě s působením pozměněného vědomí bohatě vyzdobena barevnými ilustracemi, byla příznačně pokřtěna šalvějí a vodou ze studánky.
Důsledný screening, ale i dlouhá cesta před námi
O svou specifickou celoživotní zkušenost se podělili bývalý národní protidrogový koordinátor Vobořil či pražský exprimátor Bém. Na stránkách knihy lze najít i příběh hudebnice Terezie Kovalové nebo klinického psychologa Michaela Vančury. Ten na křtu připomněl významné středisko tohoto výzkumu – psychiatrickou léčebnu v Sadské. „V době mých studií tam působilo několik odborníků. Třeba psychiatr Miloš Vojtěchovský, který se nevyhýbal ani autoexperimentům,“ zmínil.
O svém pojímání tohoto druhu psychoaktivních látek promluvily i další osobnosti, jejichž myšlenky se objevily v knize. Terapeutka a psycholožka Jana Tylš Adámková například v otázce přístupu k jednotlivým pacientům zdůraznila, že daný jedinec před asistovanou psychoterapií prochází vždy důsledným screeningem, aby se odhalily možné kontraindikace a případné komplikace.
„Při samotné terapii zpravidla zjistíme, že v podhoubí problému dřímá nějaké trauma, a to nejen na úrovni pacienta, ale klidně i sítě celé rodiny. Pracujeme s velmi komplexními diagnózami, takže si velmi cením, jak lidé k možnosti využití psychedelik přistupují,“ poznamenala.
A co je zastřešující myšlenkou, jež se nesla celým křtem knihy? V souvislosti se schváleným psilocybinem se autorky s těmi, kteří jim svěřili svůj osobní a specifický zážitek, jasně shodli: „Je to skvělá změna a příležitost, ale pořád před sebou máme dlouhou cestu, na níž nesmíme ustrnout.“
Anonymní výhrůžky versus volný prostor
O bližších detailech nové knihy a současném vnímání psychedelik ve společnosti pohovořila pro CNN Prima NEWS i spoluautorka publikace Kristína Pomothy. Ta je rovněž zakladatelkou organizace Curacura, jež si klade za cíl poskytnout širší i odborné veřejnosti vzdělávání a integrativní zážitky v oblasti somatické a psychedeliky asistované terapie.
Co bylo klíčem pro výběr lidí, které v knize zpovídáte?
Klíčovým kritériem pro výběr respondentů byla hlavně rozmanitost. Oslovili jsme lidi, kteří k nám v dané chvíli stáli blízko, protože jsou součástí našeho profesního nebo osobního okruhu. Nešlo nám o hierarchii zásluh ani o to, kdo je nejznámější odborník. Téma psychedelik je v Česku zastoupené celou řadou uznávaných vědců i terapeutů, rozhodně víc než na Slovensku, takže jsme měli z čeho vybírat. Zastoupeni jsou i lidé, kteří se věnují tvorbě politiky a legislativy, stejně jako zástupci byznysu a investičního světa.
A co z toho nakonec vyšlo? Překvapilo vás něco na konci?
Rituál mě nakonec překvapil asi nejvíc. Z vědeckého a byznysového prostředí i z reakcí médií jsme byli zvyklí na to, že o těchto věcech je třeba mluvit opatrně, skoro až diskrétně. O to víc nás překvapila otevřenost, se kterou se k tématu rituálu přistupovalo v českém kontextu.
Silným momentem pro nás byly i reakce veřejnosti. Na Slovensku jsme čelili anonymním výhrůžkám, například že na konferenci dorazí policie, nebo že nás čeká razie. Policie nám nakonec volala a měla nepříjemné otázky. Volala dokonce i manažerovi kulturního prostoru Nová Cvernovka, kde se konference konala. A přitom v komunitě jsme zažívali přesný opak, velkou podporu, vděčnost i povzbuzení. Dělat práci v prostředí, kde na vás autority nahlížejí téměř jako na pachatele, je velmi těžké. Ten kontrast byl opravdu silný.
„Zkoumejme odvážně témata na okraji“
Kde najít společnou řeč s těmi, kteří pozměněný stav vědomí považují za pouhou výstřednost? Jak tuto zkušenost sdílet?
Mluvíme o rozšířeném stavu vědomí, který zásadně překračuje běžné vnímání reality. Nesetkávám se ani tak s tím, že by lidé tyto stavy považovali za pomíjivou výstřednost, spíše narážím na hluboce zakořeněný strach.
Pokud někdo zpochybňuje zážitek rozšířeného stavu vědomí a například tvrdí, že neexistuje nebo je jen výplodem fantazie, vnímám to často právě jako projev strachu.
Strach je totiž úzce spojený se stigmatem, které psychedelika a změněné stavy vědomí dlouhodobě provází. Dezinformace, nepochopení i společenské odsuzování často vyrůstají právě z této stigmatizace. Je to důsledek války proti drogám, která byla po desetiletí institucionalizovaná a zanechala v kolektivní představivosti hlubokou stopu.
Na panelové diskuzi zazněla i slova o kredibilitě vědců, kteří o tomto tématu otevřeně mluví.
Ano. Já si myslím, že je důležité zachovat kritický pohled, a to i vůči samotné vědě. Neměli bychom bezvýhradně přijímat závěry, které vzniknou na základě výzkumu jednoho malého vzorku společnosti. Vědecký konsenzus se tvoří pomalu a je třeba trpělivosti. Zároveň je ale potřeba odvážně zkoumat témata, která se nacházejí na okraji vědeckého zájmu a kam ještě stále patří i psychedelika a psychedeliky asistovaná terapie. O to víc potřebujeme rovnováhu, kombinaci obezřetnosti a soucitu.
Vnímáte takto pojatou léčbu jako možnost změnit náš historický přístup k životu?
Ano, myslím si, že přesně tohle se právě teď děje. Psychedelika nám dávají příležitost změnit přístup k životu, ale je důležité si zároveň uvědomit, že nejsou neutrálním nástrojem. Jsou to tzv. nespecifické amplifikátory, které zesilují vše, co v sobě i kolem sebe máme. A pokud v sobě neseme naději, soucit nebo touhu po změně, psychedelika to mohou podpořit. Ale stejně tak mohou klasické psychedelika zesílit i naše narcistické sklony nebo únikové tendence. A o tom se podle mě zatím mluví bohužel jen opravdu málo.
Psychedelika nám mohou pomoci být vnímavější, tolerantnější a odpovědnější, například vůči životnímu prostředí. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří je vědomě a opakovaně užívají, se stávají ekologičtěji smýšlející. Ve finále jsme to pořád my, kdo určuje směr.
Je na nás, jak budeme o těchto zkušenostech mluvit, jak budeme vzdělávat děti a jak povedeme mladé lidi – jestli k úniku, nebo k hlubšímu propojení se sebou, s druhými i s přírodou.
Co bylo pro vás prvním impulzem spojit svůj život s výzkumem psychedelik?
Studovala jsem psychologii, konkrétně obor zaměřený na organizaci, ale už tehdy jsem cítila, že moje cesta nakonec povede k psychoterapii. Začala jsem proto s psychoterapeutickým výcvikem. Psychedelika jsem začala vnímat jako nástroj sebepoznání a vydala se na vlastní vnitřní cestu. V té době jsem zároveň zjistila, že jsem měla nádor na mozku – naštěstí nezhoubný, ale jistotu jsem dlouho neměla. Ukázalo se, že vznikl v důsledku autonehody, kterou jsem prodělala již před mnoha
lety.
V rámci vlastní terapie i profesního zkoumání jsem se pak začala setkávat s různými terapeuty a léčiteli, cestovala jsem po světě, absolvovala řadu setkání s psychiatry, psychoterapeuty i léčiteli, kteří se psychedeliky zabývají z profesního i osobního hlediska. Tuhle práci nelze oddělit od osobního života. Intenzivnímu cestování a učení jsem se věnovala šest let před tím, než vznikla organizace Curacura.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Vedra ohrožují miminka na životech, varuje lékařka. Jak nejmenší děti nejlépe chránit?
