Dvojice Jakub Štefeček a Ondřej Kuchař má za sebou dlouhou cestu. Devatenáct let měli prosperující jazykovou agenturu James Cook Languages, kterou před sedmi lety prodali. Vzali všechno, co se za roky naučili, a začali vytvářet Zrno zrnko, řemeslnou pekárnu, která dnes má deset poboček, a plánují strmý růst.
Setkáváme se v nuselské pobočce jejich řemeslných pekáren Zrno zrnko, ale ve vyprávění se nejprve noříme do minulosti. Jakub a Ondřej, dlouholetí přátelé, sdílejí, jak se po devatenácti letech podnikání, které zahrnovalo jazykovou školu a výrazné růsty, rozhodli pro změnu. Jak sami říkají, vše se zkrátka sešlo v ten pravý moment.
„Není to tak, že bychom toho měli dost. Ani nás to úplně nevyčerpalo. Spíš jsme cítili, že se na trhu objevila příležitost. Přišel někdo s tím, že by to koupil a my jsme si říkali, že bychom v životě ještě mohli zkusit něco jiného,“ vysvětluje Ondřej Kuchař na začátku.
Jazyková firma James Cook Languages byla dobře postavená a fungovala, ale trh v jednu chvíli přestal růst. Zároveň i oni měli silný pocit, že ve své práci už dosáhli toho, co chtěli. Jazykové vzdělávání se blížilo ke stagnaci, a tak dospěli k velkému kroku.
„Rozhodnutí prodat bylo otázkou jedné minuty. Jenže je to, jako když se žena zasnoubí, dokud není svatba, tak nic není jisté. Samotný proces prodeje trval téměř rok a čtvrt,“ říká Jakub Štefeček.
K rozhodnutí došli společně, a navíc Štefeček s Kuchařem po prodeji věděli, že zase chtějí podnikat spolu. Založili Zrno zrnko a zase jim to funguje. „Manželka říká o Jakubovi, že on je moje první žena,“ říká Ondřej Kuchař s úsměvem a upíjí kávu.
Znají se z gymnázia a už při škole začali brigádně učit angličtinu. Ondřejova maminka se tím totiž živila, a tak se inspirovali a začali dělat lektory pro agenturu. „Viděli jsme, jak funguje, a zdálo se nám, že bychom to mohli dělat líp. Ve dvaceti občas člověk takový pocit mívá. Vrhli jsme se do toho a nevěděli nic,“ říká Kuchař.
Bylo jim dvacet a jednadvacet let, neměli byznys plán ani konkrétní představu, jak bude časem firma vypadat. Na první inzeráty dávali číslo na pevné linky k nim domů.
„Prostě jsme se rozhodli, že budeme zprostředkovávat lektory do firem, a selským rozumem jsme si za tím šli. Dneska už je povědomí o podnikání lepší. Tehdy to bylo deset let po revoluci a společnost se vzpamatovávala. V korporacích lidé uměli ruštinu, ale angličtinou spíš nevládli,“ říká Štefeček.
Postupně rostli. „Najednou jsme zjistili, že lektorů máme třicet a klientů šedesát a měsíc od měsíce rosteme,“ dodává. Jedním z milníků pro ně tehdy byl pronájem kanceláře v Ječné ulici a platba deset tisíc korun nájemného. Všechno najednou začalo mít jinou váhu.
„Přišli jsme tam a zjistili, že přes chodbu má kanceláře společnost James Cook, což byla firma, co prodávala letenky. Slušná shoda, ale paní to vzala dobře,“ líčí paradox Kuchař.
Zde asi je namístě říci, že název jejich jazykové firmy James Cook Languages je odvozen z jejich jmen. James jako Jakub a Cook jako Kuchař. „Oba dva jsme aktivní a ani jeden neřekl, že už ho to nebaví a končí. I v roce 2008 překonali krizi, kdy jsme přišli o třicet procent byznysu z roku na rok,“ říká Štefeček.
Foto Jan Berounský
„Jazyk se za ty roky postupně překlenul z kategorie ‚je to potřeba‘ do kategorie ‚je to benefit pro zaměstnance‘. Jenže když jste v kategorii benefit, tak jste v krizi zbytní,“ dodává Kuchař.
„Úroveň jazyků na školách je lepší, než bývala, ale zase na druhou stranu nejsme Skandinávie. Výuka bude potřeba,“ míní Štefeček a Kuchař souhlasně přikyvuje.
Jsou si po celé dlouhé roky rovnocennými partnery a přáteli, což platí i v jejich „novém podnikání“. „Hádáme se jednou za týden, ale velice jemně, ani se tomu nedá říci hádání. Nikdy jsme se do p**ele neposlali, neurážíme se a nejsme vztahovační,“ směje se Kuchař.
V roce 2018 James Cook Languages prodali a neměli vizi, co dál. „Podepsali jsme to v červnu a po prázdninách jsme se začali pravidelně setkávat a brainstormovat, co dál,“ říká Kuchař. Otevřelo se před nimi velké množství možností. Byly to desítky věcí, které zvažovali, a mnohé schůzky, které absolvovali. Od heren pro děti přes cestovní agentury a nanotechnologie a výrobní firmy.
Nic se jim ale nelíbilo. „Věděli jsme, že nechceme dělat alkohol, cigarety. Aby nás to bavilo, museli jsme vymyslet něco, kde nebude limit v růstu,“ líčí Štefeček.
S konceptem řemeslné pekárny přišli společně; častějším zákazníkem v podobných podnicích býval Kuchař.
Uvědomovali si, že obor řemeslných pekáren je na startu. „Věděli jsme, že nepřicházíme s nějakou inovací. Nevymysleli jsme padel místo squashe, ale věděli jsme, že to zákazníci chtějí a dodavatelé nestíhají,“ říká Kuchař.
Tehdy byly na trhu „jen“ Praktika, Eska, Artic pekárny. Jako spousta jiných věcí, i název vznikal dlouho. S nápady šli za kamarádem kreativcem.
„Škrtl nám ‚a‘. Původní nápad bylo Zrno a zrnko. I angličtina byla ale ve hře. Mělo to být ‚Bake my day‘. Chtěli jsme mít ale český název. Věděli jsme, že chceme více kaváren a s anglickým názvem bychom vypadali jako franšíza,“ říká Kuchař.
V současné době mají sto zaměstnanců plus dohodáře. Dokonce dvě zaměstnankyně z James Cook Languages šly s nimi i do Zrna zrnka. Provozují deset poboček a příští rok otevírají další na Kamenické a druhou v Nákladovém nádraží Žižkov.
Foto Jan Berounský
„Každá bude úplně jiná. Jedna je ve staré budově a jedna v novostavbě, ale je tam dobrá kombinace rezidenčních lidí a v obou bude bistroprovoz. S každou novou pobočkou přibyde také asi šest zaměstnanců,“ říká Štefeček.
Vizí je mít zhruba patnáct až dvacet poboček. „Objektivně se nám daří dobře, ale nová auta si nekupujeme. Při otevření každé nové pobočky do toho nasypeme hodně peněz. Snažíme se stavět dobrý tým a používat nejkvalitnější potraviny. Což je podobné jako s James Cook Languages. Peníze, které jsme vydělali, z velké části šly do firmy,“ říká Kuchař.
„Každá pobočka stojí okolo pěti až šesti milionů, když započteme všechno. Celková částka, kterou jsme investovali, se bude blížit 100 milionům korun za ty čtyři roky. Tržby máme okolo 180 milionů. Většinou ale, když otevřeme, tak tam lidé hned jsou, má to rychlý náběh a každá pobočka udělá okolo patnácti až dvaceti milionů za rok,“ říká Štefeček.
Šedesát procent z tržeb dělá retail, také ale dodávají na Rohlík a do různých kaváren a restaurací. „Netušili jsme, jak velký bude zájem ze stran kaváren a hotelů. Děláme skvělé pečivo a už jsme dost velcí na to, abychom to rozdistribuovali,“ říká Kuchař.
Do roku 2030 chtěli dosáhnout 350 milionů na tržbách. „Na druhou stranu nemáme tu škálovatelnost, co mají lidé v IT nebo v nějaké výrobě. Na každých 200 chlebů, které chceme přidat do výroby, potřebujeme nového pekaře,“ ozřejmuje Kuchař.
První roky se Zrno zrnko pro ně byly příjemné i z čistě osobního hlediska: sami si libovali v pečivu, které vyrábějí. „Mně už se sladké trochu zajedlo. Dřív jsem si dával koláč, teď už bych si raději dal tatranku,“ přiznává Štefeček.
Když jezdí na dovolené, Ondřej přiznává profesní deformaci a hodnotí, co se kde peče. Jinak také rádi koukají na interiéry a nechávají se inspirovat. Jejich provozovny vymýšlejí ve spolupráci s architektem Petrem Sovou. „Koukali jsme kolem sebe. Měli jsme jasnou představu o tom, co se nám líbí, ale abychom byli tak dobří a vymysleli novou komiksovou postavu, to ne,“ říká Štefeček.
Po ničem novém nekoukají. „Začínat firmu ve dvaceti a ve čtyřiceti je sakra rozdíl,“ glosuje Kuchař. Začátky byly tvrdé. „Ondřej se staral o budovu, já zavážel pečivo. Na to vzpomínáme a nic jiného zatím neplánujeme,“ říká Štefeček.
The post Restart z jazykovky k vůni chleba. Pekárny Zrno zrnko teď míří na dvacet poboček appeared first on Forbes.
