Nad kyrgyzskou vesnicí Čon-Taš, asi dvacet kilometrů jižně od Biškeku, se před námi zvedají vrcholy majestátního pohoří Ťan-šan. Taxikář nás celou cestu přesvědčuje, že válku na Ukrajině brzy vyhraje Rusko. "Všichni muži už tam padli a teď se formují jen ženské bataliony. Ukrajinci prohrají," tvrdí. Nikdo z nás neodpovídá. Včera nás jiný řidič demonstrativně vysadil uprostřed křižovatky. Nechceme riskovat.
Zastavují nás dva mladí muži v uniformách. Ve svahu nad několika památníky připomínajícími tragické události 20. a 21. století se nachází vojenská základna. "Máme schůzku s Bolotem Abdrachmanovem," vysvětlujeme. To jim stačí. Zvedají závoru, nechávají nás projet a salutují.
Abdrachmanov se věnuje historii a státnímu teroru na území sovětského Kyrgyzstánu. V poslední době pro svou snahu o co největší otevřenost nenachází přílišné pochopení na nejvyšších místech. Je také autorem desetidílného svazku Kniha obětí politických represí v Kyrgyzské republice (1920-1953).
Bývalý kapitán KGB Abdrachmanov přímo tady na začátku 90. let objevil masový hrob s ostatky 137 zastřelených z období stalinských čistek. Podílel se na exhumaci jejich těl a stál za myšlenkou na místě vybudovat pamětní areál, jehož je nyní ředitelem. Jmenuje se Ata-Bejit, což v kyrgyzštině znamená Mohyla otců. V jámě na místě bývalé cihelny, do níž příslušníci NKVD oběti masových poprav naházeli, se našly i ostatky Ondreje Pálinkáše a Josefa Skalického.
Informace o dvou občanech Československa v masovém hrobě v Kyrgyzstánu svedla dohromady Abdrachmanova a šéfa organizace Gulag.cz Štěpána Černouška.
Jednoho dne od něj obdržel e-mail s přílohou pojmenovanou jednoduše: "Češi". Dokument obsahoval tajné materiály z archivů KGB, ke kterým měl přístup syn Bolota Abdrachmanova. Na černobílých fotografiích pořízených na konci 30. let ve vyšetřovací vazbě jsou tváře lidí s českými jmény - Jílek, Horáček, Doležal… Ve stručných zprávách sepsaných při výslechu se kromě jména, data narození, zatčení, odsouzení a popravy u mnohých z nich objevuje také informace o tom, že byli členové družstva Interhelpo.
A to byl také jeden z impulzů k zorganizování expedice do Kyrgyzstánu, která by do tématu perzekvovaných Čechů a Slováků vnesla více světla.
Znepokojivé tajemství
Po měsících intenzivních příprav stojíme v Ata-Bejit. V památníku připomínajícím jurtu postaveném přímo nad masovým hrobem se skláníme nad hlubokou jámou. Právě tady, nedaleko vesnice Čon-taš, na počátku 30. let 20. století Čechoslováci z Interhelpa postavili několik domů, do kterých byli přestěhováni nuceně usazení kyrgyzští kočovníci. Dovážet stavební materiál z města, tehdy ještě Frunze (dnešního Biškeku), bylo drahé a neefektivní, a tak nejdříve vybudovali cihelnu. Ta svému účelu sloužila jen krátce a vedle již neexistujícího závodu později vznikl Dům odpočinku pro příslušníky sovětské NKVD, kteří se ve velkolepě pojaté dače na čerstvém horském vzduchu léčili z tuberkulózy.
Na konci 30. let tu v malém domku žil i Abykan Kydyralijev s rodinou, který v dače pracoval jako správce. V listopadu 1938 dostal od svých nadřízených neobvyklý příkaz - na týden odjet pryč. O mnoho let později vzpomínala Abykanova dcera Bubura Kydyralijevová, která tehdy byla dítě, že když se vrátili zpátky, něco se změnilo. Z nevyužívané cihelny zůstaly jen ruiny. Proměnilo se i chování jejích rodičů. Matka při pohledu na stržené budovy plakala, otec se k rozvalinám chodil modlit. Z míst, kam jí dospělí zakazovali chodit, se šířil hnilobný zápach. "Na nic se neptej, o ničem nemluv," varoval ji otec. Se znepokojivým tajemstvím se jí svěřil až na smrtelné posteli.
Na konci 70. let se od umírajícího otce dozvěděla pravdu. V roce 1938 vrcholil Stalinův velký teror a v přeplněných věznicích po celé zemi docházelo k masovým popravám. Nepoužívaná pec na vypalování cihel postavená před pár lety Čechoslováky se zdála být ideální místem pro pohřbení těl nepřátel státu. A tak je sem v jednom podzimním týdnu začali svážet z věznice v dnešním Biškeku.
"Zastřelen na útěku"
Jedním z těch, jejichž ostatky se v peci našly, byl i Josef Skalický. Textilní dělník z Postřelmova do Kyrgyzstánu přijel s druhým transportem interhelpovců v roce 1926 společně s manželkou Annou. Přestože začátky v cizí zemi nebyly vůbec jednoduché, jako horlivý budovatel komuny o dění v družstvu nadšeně informoval čtenáře komunistického tisku v Československu. Přesto se v roce 1933 rozhodl vrátit domů. Důvodem jeho návratu do vlasti byla pravděpodobně složitá rodinná situace a konflikty v práci.
Život v Československu mu však štěstí nepřinesl a Skalický psal otevřené dopisy, v nichž toužil po návratu do Kyrgyzstánu. To se mu v roce 1935 nakonec podařilo a on nastoupil na své původní místo v textilní továrně. V životě, který si vysnil, ale brzy došlo k dramatickému obratu. 8. března 1938 byl Josef Skalický zatčen.
Když ho příslušníci NKVD odváděli z domu, viděla ho jeho žena naposledy. 23. září byl Skalický za údajnou ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 5. listopadu. Jeho manželka, které zabavili veškerý rodinný majetek, žila v nejistotě až do 50. let, kdy ji sovětské úřady lživě informovaly, že byl Josef Skalický deportován do jednoho ze sovětských táborů gulagu a v roce 1942 zastřelen na útěku. V té době byl už čtyři roky mrtvý. Anna Skalická se pravdu o osudu svého muže nikdy nedozvěděla.
Ve stejné jámě se našly i ostatky dalšího člena Interhelpa, Ondreje Pálinkáše. Elektrikář z Handlové do Kyrgyzstánu přijel prvním transportem v dubnu 1925 s manželkou Helenou a dvěma dětmi. O čtyři roky později přijal sovětské občanství. V roce 1937 pracoval na jihozápadě země v elektromechanické dílně v uhelném dole. Přesto si pro vzorného soudruha se slibně rozjetou kariérou o rok později přišlo NKVD na základě obvinění z vojenské špionáže ve prospěch Československa. Ondrej Pálinkáš byl zastřelen v listopadu roku 1938.
Zavřel jsem oči a viděl lebky
Bolot Abdrachmanov klidným, tichým hlasem vypráví o tom, jak se ze zapomenutého masového hrobu stal památník obětem represí. Cesta k němu nebyla vůbec jednoduchá. V zimě 1990 měla Bubura Kydyralijevová konečně pocit, že nastala vhodná politická a společenská situace a ona se může svěřit s tím, co ji posledních dvacet let tížilo. Po třiapadesáti letech se vrátila do míst svého dětství a s pomocí Abdrachmanova, který byl tehdy mladičkým majorem KGB, se pokoušela lokalizovat místo pece v bývalé cihelně.
Chodila sem a tam po louce, kde dříve stával jejich domek a Dům odpočinku NKVD. Když uviděla starou cihlu, bylo jí jasné, že právě tady by se mělo začít kopat. Jenže přesvědčit velení KGB nebylo jednoduché. "Řekl jsem jim, že o tom musíme mluvit. Vždyť naše generace se se zločiny NKVD ze 30. let neztotožňuje. Naopak, odsuzujeme je, a proto musíme tento případ řešit. Musíme tady kopat. Slíbil jsem to té ženě a pociťoval jsem to jako dluh, jako svou povinnost," vysvětluje Abdrachmanov, že odkrytí masového hrobu považoval za způsob, jak se vůči svým předchůdcům vymezit.
Nakonec za přítomnosti archeologů začaly výkopové práce. A místo brzy vydalo svá děsivá tajemství. Necelých dvacet centimetrů pod povrchem byla objevena lebka se dvěma průstřely. V jámě nakonec ležely ostatky 137 lidí. Kromě střelných zranění byly na lebkách patrné i údery tupými a ostrými předměty - kladivem a sekerou - a taky nezhojené zlomeniny - stopy po mučení. "Dva týdny jsme kopali a bylo to těžké jak emocionálně, tak psychicky. V noci jsem nemohl spát. Zavřel jsem oči a viděl lebky."
V další fázi bylo třeba dokázat, že jsou to těla obětí represí. Čím hlouběji kopali, tím více osobních předmětů objevovali: staré mince, brýle, oblečení i legitimace. Podle nich bylo možné identifikovat některé z obětí a po porovnání s archivními materiály vyšlo najevo, že dokumenty všech, kdo skončili v tomto hrobě, se nachází v jednom vyšetřovacím spise. Tak bylo možné k bezejmenným obětem přiřadit konkrétní jména. Mezi nimi jednoho Čecha a Slováka.
Mrtví bez hrobu
V hotelu v Biškeku se večer probíráme soupisy perzekvovaných na území Kyrgyzstánu, které dal dohromady Bolot Abdrachmanov. V celkovém počtu více než 17 tisíc doložených obětí represí se objevuje 24 česky a slovensky znějících jmen s uvedenou národností Čech nebo Čechoslovák. Tento přehled používáme jako základ, ke kterému z různých dalších zdrojů doplňujeme jména Čechů, Slováků a dalších občanů Československa usazených v sovětské Kirgizii, o nichž víme, že skončili buď ve vězení nebo na popravišti. Seznam se rychle rozrůstá. Nakonec docházíme k číslu 51 perzekvovaných, z nichž nejméně 20 bylo popraveno. Je to dvakrát tolik, než se dosud v dostupných pramenech udávalo.
Ze spisu jmen, který nejspíš zdaleka není kompletní, vytváříme provizorní pamětní tabulku, kterou doplníme textem: Na památku Čechům, Slovákům a československým občanům - obětem sovětských represí na území Kyrgyzstánu. Ke jménům zastřelených do závorky připisujeme "popraven". Za každým jménem je konkrétní tvář a příběh, který zatím mnohdy neznáme. Mrtví bez hrobu pochovaní v cizí zemi.
V muzejní budově Ata-Bejit instalujeme provizorní pamětní tabulku. Do budoucna budeme hledat způsob, jak ji přeměnit na trvalý památník perzekvovaným občanům Československa. Souhlasíme s Bolotem Abdrachmanovem, že by to mohlo inspirovat další zahraniční návštěvníky memoriálního komplexu k vytvoření dalších památníků, čímž by vznikla jakási alej připomínající, že se oběťmi sovětských represí na území Kyrgyzstánu stali i cizinci desítek různých národností.
