Otec jako živitel rodiny a neotřesitelná autorita zahalená strachem. Po staletí existující model se v uplynulých letech výrazně proměnil. A muži čelí tlaku. Chtějí uspět v práci, aktivně být s dětmi, být empatičtí, dosahovat skvělých výsledků ve sportu, zároveň je ale ve skrytu duše tíží obavy z budoucnosti spojené s umělou inteligencí nebo hrozba narukování do války. Jak z toho ven?
Filip Červinka měl odmalička pocit, že není dost dobrý na to, aby si zasloužil pozornost svého otce. „Táta byl rocker, frajer, já jsem chtěl trávit čas s ním. Jenže když mi jednou v klubu řekl ‚Běž domů, brácho!‘, ranilo mě to a rozhodl jsem se, že udělám všechno pro to, abych byl ‚dost‘,“ vzpomíná Červinka na okamžik, kdy se naplno pustil do hry hokejbalu.
Otec skutečně začal chodit na jeho zápasy a zajímat se. Jenže v osmnácti přišlo zranění, operace, a konec s vrcholovým sportem. Filip se rozhodl, že tedy jako první v rodině vybojuje vysokoškolský titul. To se mu podařilo a on získal práci manažera prodejny sportovních potřeb.
Jenže dlouhodobý tlak na výkon nejdřív ve sportu, pak ve škole, a nakonec v práci vyvrcholily vážnou nemocí, rakovinou varlete a lymfatických uzlin. Náročnou léčbu překonal, navíc se mu s partnerkou podařilo přivést na svět syna.
„Nechtěl jsem opakovat chyby svého táty, ale trávit se synem každou možnou chvíli. Nechci mít identitu postavenou na tom ‚makat‘. Vážím si toho, že uvolněná firemní kultura v práci mi to umožňuje, i když zastávám manažerskou pozici,“ říká Filip Červinka, který pracuje jako marketingový ředitel IT společnosti Coal Family.
Díky synovi se proměnil i jeho vztah k vlastnímu otci. „Každé úterý a čtvrtek společně se synem trávíme odpoledne, pozorujeme ho, jak si hraje na hřišti, a povídáme si. Umíme být přítomní. Táta se stal mým mentorem,“ popisuje.
Zároveň mladým mužům vzkazuje, že přetěžování nestojí za to. „Máte rodinu, zvolněte, život je jen jeden. Dítěti stačí, že jste. Být tátou není cíl, je to každodenní cesta. I když mně se to říká, když jsem takhle nežil.“
Silný osobní příběh sdílel manažer Filip Červinka během byznysové konference Dobrý táta věnované otcovství v pracovním i osobním životě, která se letos v Praze konala potřetí a tentokrát se zaměřila především na téma duševního zdraví mužů tátů.
Podle Davida Škrobánka, někdejšího vrcholového HR manažera působícího v Česku a Velké Británii, který konferenci organizuje, dnešní otcové čelí o poznání více výzvám než dřív.
„Žonglují mezi tím, že musejí živit rodinu, zároveň být dobrým partnerem, aktivním rodičem, sportovcem, který dobře vypadá a dosahuje skvělých výsledků. K tomu přemýšlejí o tom, jak svět promění umělá inteligence, jak to ovlivní je i jejich děti. V neposlední řadě muže v hlavě tíží otázka války, kterou máme za rohem. Co když budu muset narukovat a nechat tady rodinu?“ nastínil myšlenky současných mužů otců.
Terapeutka a šéfka neziskové organizace Nevypusť duši Barbora Pšenicová potvrdila, že na rozdíl od žen muži o svých duševních potížích nemluví. A to přesto, že se s duševní nemocí v průběhu života setká každý druhý člověk nehledě na pohlaví.
„Zatímco 62 procent žen si řeklo o pomoc, u mužů je to pouze 38 procent,“ uvedla Pšenicová a připomněla ještě jednu mrazivou statistiku: muži tvoří po celém světě 75 procent dokonaných sebevražd.
Foto Dobrý táta
Varovným signálem duševního nepohodlí je chronický stres, který posiluje množství práce, nevlídné pracovní prostředí, nerovnováha mezi prací a odpočinkem, nejasné požadavky nebo nedostatek spánku.
Hlavní pilíře, jak si duševní pohodu udržet, jsou podle Barbory Pšenicové čtyři a můžou se jevit banálně: důležité je trávit čas s přáteli, věnovat se koníčkům, pobývat na čerstvém vzduchu a dobře spát.
„Abychom dosáhli rovnováhy, rozhodně stojí za to otvírat toto téma i v práci. Začít pojmenovávat třeba potřebu, že muži chtějí být u výchovy svých dětí. Situace je jiná než před dvaceti lety,“ dodala Pšenicová.
Deprese a úzkost přitom má i zásadní makroekonomický dopad. Globálně vede ke ztrátě přibližně 12 miliard pracovních dnů ročně, což stojí světovou ekonomiku zhruba bilion dolarů ročně na ztracené produktivitě.
Vnitřní konflikt
Osobní příběh, v němž se odráží realita mnoha dalších současných otců, sdílel i Jiří Lisý, někdejší finanční ředitel americké banky Citibank. V mládí si vytyčil jasnou vizi, které chce v životě dosáhnout: vystudovat vysokou školu, budovat úspěšnou kariéru, oženit se, mít děti. Vše se mu podařilo, ale vnitřní uspokojení nepřicházelo. A jeho životní energie upadala.
Odešel z korporátního světa a začal studovat psychologii, zaměřil se především na učení švýcarského terapeuta Carla Gustava Junga.
„Člověk má tendenci jít cestou, kterou od nás očekává společnost, buduje si představu jakési persony. Neposlouchá, co by chtěl on sám, a vzniká stín. Čím víc společnost oceňuje personu, tím více se stín a persona oddalují a člověk se snaží překonat sílu magnetu. Pro život je ale důležité, aby se stín stal součástí osobnosti, jinak dochází k úzkosti,“ popsal Lisý, který dnes vede v Praze vlastní Centrum Be Balanced.
Zatímco 62 procent žen si řeklo o pomoc, u mužů je to pouze 38 procent.
Ze své praxe uvedl, že muži na terapie začínají chodit, oproti ženám jsou prý ale často „ztracení“. „Dělají cokoli, aby se vyhnuli kontaktu s duší. Začnou mlčet, stanou se z nich chudinky, prokrastinují, budují paralelní vztahy, věnují se extrémním sportům a výkonům, unikají dokonalému otcovství. Hledají instantní rady, kvůli kterým ale přicházejí ještě víc zmatení a s pocitem, že selhávají,“ jmenuje Lisý.
Všechny jmenované příklady zvyšují vnitřní konflikt, což je odvádí ještě víc od vlastní podstaty. Ve své terapeutické praxi usiluje o opak – najít odvahu být sám sebou, a přitom nebýt sám.
Zůstaňme nazí
Co zůstane z člověka, když bude AI ve spoustě věcí lepší a chytřejší? Nad touto otázkou se zamýšlí ve své knize Nazí v AI době Lukáš Sedláček, zakladatel Týdne inovací a absolvent Cambridge. Shrnuje v ní myšlenky, kterými se zabývá mnoho současných otců.
„Člověk by měl budovat identitu na hlubších záležitostech, ne povrchních personách. Máme si tvořit vlastní příběh a smysl, a nenechat si ho sebrat. V dokonalosti umělé inteligence bychom se měli cítit nazí a nedokonalí. Nahota nás jako lidi definuje,“ pronesl v panelu věnovaném právě budoucnosti ovlivněné umělou inteligencí.
Foto Dobrý táta
Jeho spoluřečník Jakub Heikenwälder, odborník na inovace a AI a také čtyřnásobný otec, vyvrátil černý scénář, že kvůli umělé inteligenci přestanou děti přemýšlet.
„AI bychom měli prozkoumávat spolu. Nechat si pomocí ChatGPT identifikovat kameny na procházce, nechat dětem vygenerovat pohádku na určité téma, ale číst ji s nimi. Ukázat jim, jak snadné je graficky posunout fotku babičky doprostřed sopky. Naučit děti myslet kriticky. Společný zážitek nás definuje a otvírá nové možnosti, kam jít.“
Zátěž pro partnerství
Podle psychoterapeutky Elišky Remešové, která se ve své praxi zaměřuje na partnerské vztahy, je právě partnerství citlivým barometrem spokojenosti muže. „Pokud to nefunguje doma, nebude to fungovat ani v práci. Současní muži byli vychováváni tak, že nemůžou přiznat chybu a nejistotu. Je těžké přiznat si, že nejsem dost v práci, ani v rodině,“ popisuje Remešová.
Paradigma rodičovství se podle ní výrazně proměnilo a nároky na současné rodiče jsou obrovské. Pokud si ale uděláme úhlavního nepřítele z partnera, jsme sami proti sobě.
„Potlačovaný konflikt dlouhodobě oslabuje imunitní systém a somatizuje se nemocemi. Musíme se naučit měnit dynamiku s partnerkou, abychom mohli věci měnit. Je dobré, když děti vidí, že se rodiče umějí pohádat a pak se usmířit. Daleko horší pro dítě je, když je klid, a pak se rodiče rozvedou. Ukažte jim, že je možné se pohádat, ale pořád se mít rádi,“ říká Remešová s tím, že stres z práce a rodičovství není možné oddělit. Prolíná se, a naopak se spojuje.
Foto Dobrý táta
Už začátek otcovství je podle ní zátěžovým testem, muži čelí tlaku, kdy chtějí být stoprocentně v práci i stoprocentně doma. Příchod dítěte vede u řady párů k propadu vztahové spokojenosti, kdy se muži často cítí odstrčení a bezmocní se situací něco dělat.
Mezi třetím a šestým měsícem dítěte dokonce až 26 procent otců vykazuje příznaky deprese, bojuje se spánkovou deprivací a vyčerpáním. Čím jsou potomci starší, tím více se roztáčí kolotoč děti – domácnost – práce. Partneři se míjejí, chybí blízkost, společné chvíle a intimita.
Až 60 procent pracujících rodičů podle psychoterapeutky prožívá vyhoření. U mužů se volání o pomoc může projevovat neopodstatněnou podrážděností vůči partnerce a dětem, únikem do práce či k jiným vztahům. Může se objevit vyhýbavé chování jako konzumace alkoholu, kouření nebo nadměrné sledování médií, takzvaný doom scrolling, k tlumení stresu.
Jako pomoc číslo jedna terapeutka doporučuje pohyb. Jóga, běh a silový trénink je podle ní srovnatelně efektivní s psychoterapií.
Zároveň doporučuje průběžně pečovat o partnerský vztah. „Základem je naslouchání. Najděte si rituál, jděte ven nebo spolu vypijte lahev vína a povídejte si. Nebavte se o vztahu až ve chvíli, kdy je to špatně,“ říká Remešová.
Situaci mohou pomoci řešit i zaměstnavatelé. „Podporujte sdílení na pracovišti a zvažte podporu rodinných systémů,“ vyzvala je psychoterapeutka.
Na závěrečný dotaz z publika, zda dřív byli rodiče také tak vystresovaní, odpověděla terapeutka řečnickou otázkou: „A byl tlak na to, aby vychovávali líp?“
The post Strasti moderního otcovství. Žonglujete s pocitem, že nejste dost? appeared first on Forbes.
