Český národ ovlivnil jako málokdo. Hlášky z jeho scénářů často nevědomky citujeme, texty jeho písní zpívá už několikátá generace dětí, filmy jsou neustále reprízované, a on sám stále zůstává aktivní, ve veřejném dění i na jevišti. Zdeněk Svěrák slaví devadesáté narozeniny. Proč se mu přezdívá „učitel národa“?
„Ani k stáru, ani k stáru, ani k stáru. Nemám o životě páru, nemám páru,“ zpíval před téměř dvěma dekádami ve filmu Vratné lahve Svěrák. Ale ukázalo se, že opak je pravdou. Ani jako devadesátiletý nepřestává být na české kulturní mapě viditelný a živoucí. Stejně jako jeho odkaz.
Portfolio a kulturní rozsah Zdeňka Svěráka se takřka nedají měřit. Korpus písní, divadelních her, knih, scénářů a hereckých rolí čítá stovky děl. Svěrák se svým profesorským přístupem k humoru a umění obecně vyniká pečlivou konstrukcí, hravostí, poučeností i staromilstvím.
Svěrák jako velký znalec české literatury a díla Aloise Jiráska stejnou měrou vychází ze specifik českého jazyka, werichovské tradice či prvorepublikové kinematografie.
Analyzuje tuzemskou náturu a lidskou poťouchlost, ať už skrze mystifikační mýtus Járy Cimrmana nebo brilantně vystavěné epizodické filmy, které jsou stálicí televizních obrazovek. Neopomeňme ani dětství mnohých formující a radostí sršící písně s Jaroslavem Uhlířem.
Pražský rodák je po právu označován za „učitele národa“, přičemž pod tímto pojmem se vedle explicitního významu nebo Komenského aluze skrývá i sebereflexivní ironie, spočívající v seriózní hře na váženého profesora. Vážná tvář a didaktická mluva představují komický prostředek.
Cimrmanovský fenomén funguje právě díky kombinaci pseudovědeckých seminářů a dětskou poťouchlostí opředených her.
Svěrák pochází z pedagogického a posléze rozhlasového prostředí. Společně s technicky zaměřeným Ladislavem Smoljakem cimrmanovský humor vystavěli na intertextuálním humoru, s lehce postmoderním puncem.
Svěrák jej vždy popisoval jako humor pro ty, kteří dávali ve škole pozor. Což je určitě pravda, ale intelektuální linie je zároveň vyvažovaná čistým humorem, sloužícím humoru samotnému. Kombinace lehce výchovného aspektu poznání s puristicky uhlazenou řachandou je pro Svěrákovu tvorbu symptomatická.
Ta za socialismu byla jakýmsi popkulturním tmelem. Široce přístupná, těžící z univerzálních hodnot, subtilně rýpající do socialistické absurdity. Vycházela a paradoxně se posléze plně zaryla do národní identity, zahrnující shazování sebe samé, ironie a pochopení.
Hlášky citují vysoce postavení politici i dělníci. Komedie vystoupila za hranice měšťáckých kontur, byť je jimi v něčem svázaná.
Samotný Cimrman je vlastně takovým průměrným Čechem, jehož genialitě nepřejí okolnosti. Ve filmu Jára Cimrman ležící, spící (jehož si Svěrák zahrál) neustále chodí se svými objevy pozdě.
Jde o milého, zvídavého a o vnitřní principy se opírajícího člověka. V zásadě se jedná o takového sympatického losera, skrze nějž se učíme přijímat vlastní malost a upřímně se jí smát. Ne hurónsky, nýbrž laskavě, smířlivě.
Právě ona laskavost s historkářským humanismem jsou se Svěrákem taktéž bytostně spojené a vyčítané. Tato skutečnost je však dvojsečná. Jakkoli své světy rozkresluje příliš idealisticky, v jádru hledá společné znaky vykloubených figur a dochází k jejich porozumění. A ani ta idylka není úplně přesná.
Vynikající filmy dua Svěrák–Smoljak ze 70. a 80. let jsou pod napěchovanými hláškami většinou silně melancholické, mnohdy až bezútěšně.
Zlidovělé komedie známe nazpaměť, kolikrát ale pod tíhou nostalgického oparu často zapomínáme, jaké skutečně jsou. I když vyzařují pohodovou ležérnost a empatii, prosvítá z nich šedivá každodennost, absence pevného životního směru.
To je zásluhou především Ladislava Smoljaka, jenž chtěl dělat i subverzivní filmy s hloubavě bolavou patinou. Což se naplno projevilo, když se Smoljak konečně dostal k vytoužené režii.
Kulový blesk rozpínající výbušnou stěhovací akci diváky provádí skrze postavu Knotka (Josef Abrhám), jež je v něčem odevzdaná.
Vyprávění lemované motivy bezcílnosti, odcházení i plynutím času uzavírá teskný záběr, kde místo štěstí ze získání prostornějšího obydlí přichází úvaha nad lidskou konečností.
Vrchní, prchni s groteskní zápletkou číšnického fantoma je zase brilantní charakterovou studií v životě ztraceného muže, který nikdy nedosáhl vytyčených ambic a postupně je ztratil úplně.
Elán nachází ve chvíli, kdy se vydává za někoho jiného. K podvodům jej ženou existenční i existenciální důvody. Protagonistou výmluvně vyprávěná historka o praseti, které šlo stejně jako ostatní na porážku, ale před ní si mohlo alespoň říct, že bylo v žitě, vystihuje tak nějak vše. A především zrcadlí dobový marasmus, podtržený zabláceně ošuntělým městským prostředím.
Menzelem režírované Na samotě u lesa vedle poeticky snímané krajiny a roztodivných figurek reflektuje vesnici jako fetišizovaný skanzen, kde se stírají hranice mezi upřímností a předstíráním. Nejistá sezona už je pak čistě depresivním ponorem do vlastních řad, na prahu smrti dlouhodobě skomírajícího režimu.
Nejčistší komedií tak zůstává Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde Oldřich Lipský stupňoval s autorskou dvojicí řetězení ztřeštěných gagů. Utahuje si z technologických výdobytků, což je obecně častý motiv Svěrákových scénářů, kolikrát stavících do popředí střet města a vesnice, jejich odlišných dynamik.
Extatický a s dadaismem si pohrávající Trhák! je zase neprávem opomíjeným dílem, které se dvojsečně směje budovatelským muzikálům i filmařskému prostředí. Meta film překypující hravostí nás ale stejně posledním záběrem v hledišti osamoceného Kukury uvádí do neverbalizovatelné melancholie. Subtilní variace dříve rozjuchané romantické skladby Jen já a ty zde nabírá teskného aranžmá.
Marečku, podejte mi pero! skrze nasupeného Kroupu reviduje tradici marvanovských komedií a prvorepublikových veseloher ve stylu Škola základ života. Jakkoli se často zmiňuje Svěrákova originalita, vždy vycházel z pevně položených základů. Ostatně všechny filmy odráží i dobovou poptávku, s tehdejšími trendy a požadavky režimu však nakládají po svém.
Rozhodně nejde o věrnou kroniku tehdejší každodennosti. Dobový kontext a poukazování na společenskou i politickou dysfunkci proniká mezi řádky, mnohdy subverzivně.
Struktura Svěrákových scénářů těží z epizodičnosti. Jde o propojené pásmo mikropříběhů, pomyslné leporelo postav. Nejde o honění kauzalit.
Epizodičnost a síťové vyprávění mají v české kinematografii silnou tradici, oproti hollywoodským vycizelovaným příběhům s dramatickými oblouky a jasným uzavřením, Svěrák tuto tradici dovedl na jinou, ještě literárnější úroveň.
Literární principy bravurně převedl do filmového vyprávění, jakkoli by to dle pouček zkrátka nemělo fungovat. Na dialozích a hře s jazykem stojící scénáře šlapou i díky plodným spolupracím s různorodými režiséry. Svěrák pak kontinuitu a pospolitost vytváří epizodkami procházejícími postavami, vzpomeňme Otíka s Pávkem z Vesničky mé střediskové.
Vyprávění není o nich, nýbrž o venkovském koloritu. Jejich putování vytváří iluzi propojenosti, jakkoli jsou v zásadě pomyslnými průvodci, ačkoli oba procházejí vnitřní změnou, respektive uvědoměním potřebných hodnot.
Porevoluční Svěrákovy scénáře adaptoval jeho syn Jan. Jde o velmi pozoruhodné propojení ryze lokální tradice s Janem vyznávaným hollywoodským přístupem.
Tyto filmy už jsou primárně líbezné, opředené patosem, byť stále strhující. A kupříkladu Vratné lahve ztělesňují v něčem vyprávěnku o mlsném kocourovi ve víru podvyživených ženských postav, jež vždy byly Svěrákovou slabinou.
Ve svém klidu fascinující je Svěrákovo herectví. Spoléhal na naturel a pudové nastavení. Nikdy tak úplně nehraje, spíš moduluje a v závislosti na roli zintenzivňuje své vrozené polohy. Za vousy se schovávající tvář s uhrančivým pohledem vyzařuje přirozenou autoritu, jen marně maskující dětskou hravost. Nejambicióznější herecké období zažil v Olmerově dvojici Jako jed? a Co je vám, doktore?
Svěrák se stal a nadále je symbolem. A to symbolem mnohoznačným. Každý si jeho tvorbu bude vykládat po svém a trochu jinak, jakkoli se zprvu jeví jako průzračná a jistá. Dlouho platil za člověka, na kterého se takzvaně „nesahá“, což se v posledních letech změnilo, neb část společnosti nemůže kousnout jeho politické výroky.
To akorát podtrhuje, jak stále živou figurou je. Nikdy se nestal mohylou. Jeho nadšení pro práci a očividně neutuchající kreativita, přehled, společenská angažovanost i líbezná, leč nohy často podkopávající neměnnost jeho tvorby nabízejí trochu konejšivý pocit potřebné jistoty. S jeho uměním je nám na světě tak nějak lépe.
A je jedno, jestli díky nostalgii, nebo těžko uchopitelnému pocitu sdílenosti, kdy se za upřímným smíchem schovává melancholie a stesk, aniž bychom věděli, odkud přesně pramení.
The post Svěrákova devadesátka. V čem je kouzlo českého kulturního fenoménu appeared first on Forbes.
