Smutný a zapomenutý příběh Rosemary Kennedyové ožívá v opeře. Pozoruhodné dílo ve Vile Štvanice připomene stinnou stránku rodu Kennedyů.
Narodila se roku 1918 jako třetí dítě Josepha a Rose Kennedyových. Nebyla tak rychlá a bezchybná jako její sourozenci – její drobné mentální postižení se nehodilo do dokonalého obrazu elitní rodiny, jakou klan Kennedyů, symbol americké noblesy a lesku, byl a stále je. A tak byla odsunuta stranou. Ve 23 letech jí rodina nuceně nařídila lobotomii. Rosemary pak žila už jen v pečovatelských zařízeních, až do své smrti v roce 2005.
Její příběh by mohl skončit zapomenutý, tak jak si to rodina přála. Jenže nezůstal. Inspiroval její sestru Eunice Kennedy Shriver k založení hnutí Special Olympics a o desítky let později i dvě mladé skladatelky. Ty v něm objevily silné téma pro novou operu Proč je taková?, objednanou spolkem Run Operun.
Ten už deset let servíruje divákům operu jinak než tradiční divadelní instituce a dokáže díky tomu oslovit i publikum, které by k tomuto žánru jinak nemělo blízko. Premiéra nové opery se uskuteční 20. září ve Vile Štvanice v rámci festivalu Příští vlna/next wave…
Kennedyovi měli zásadu, že zdravý jedinec znamená dobrý jedinec, a naopak. Proto Rosemary nemohla být spojována s bratrem, který kandidoval na prezidenta. Její matka Rose si vedla pečlivé přehledy o tom, jak se její děti vyvíjejí a zda zapadají do jejích škatulek, které považovala za jediné správné.
Z dnešního pohledu bychom takový přístup sotva označili za „good parenting“. Přesto i dnes snadno sklouzáváme k rychlým soudům a zjednodušeným nálepkám.
„Fascinuje mě lidská rovina, nadčasovost tématu. Obecně máme problém s tím, jak naložit s odlišností. Toto téma, a to také v estetické rovině, často ve své tvorbě zpracovávám,“ říká první z dua skladatelek Natálie Pleváková.
Základem této „true crime“ opery je sobectví, nelidskost a elitářství – příběh sám o sobě je velice silný; a obě skladatelky složily hudbu, která má témata dokreslit.
„Snažily jsme se najít v ní i trochu naděje – že to přejde, že bude líp. Interpreti nám říkají, že se jim opera hraje jednoduše, protože emoce, které v nich vyvolávají, jsou opravdu silné,“ vyznává se druhá skladatelka Darja Kukal Moiseeva.
Foto Libor Galia
Foto Libor Galia
Když se řekne „opera“, člověk si většinou představí velkolepé divadelní dílo: spoustu zpěváků, orchestr, sbor a několik hodin trvající představení. Ale Darja a Natálie dokazují, že to tak být nemusí. I když ani jedna nemá ráda nálepky, shodují se, že jejich dílo nejlépe vystihuje termín komorní opera.
Hudebně ho nastuduje menší ansámbl a tři zpěváci, přičemž důležitou složkou díla je i elektronická hudba „Tu ostatně vnímám jako evoluční článek v hudbě,“ dodává Natálie, která za elektronickou složkou opery autorsky stojí.
Opera je dnes vnímána jako něco exkluzivního, a přitom původně byl tento žánr určen jako zábava pro širokou veřejnost. Zůstává trochu záhadou, kdy přesně se proměnila v něco elitářského. Proto se obě autorky snaží oslovit i diváka, který by tradiční operu od Verdiho nebo Bizeta nenavštívil.
„Naše hudba je most mezi tradicí a současností – je klasická i elektronická, ale pořád hluboce lidská.“ konstatuje Darja.
Foto Marie Anna Borovková
Že za touto operou stojí tři ženy: mimo Darji a Natálie také libretistka a režisérka Bára Viceníková, je v dnešních poměrech téměř zázrak. Není to tak dávno, kdy na HAMU profesoři tvrdili studentům, že ženy by hudbu skládat neměly – prý na to „nemají buňky“.
Přitom ženy skladatelky tu vždycky byly, jen z náboženských či společenských důvodů zůstávaly na okraji. Ironií je, že právě dívky vyrůstaly s hudbou, ale skládaly málokdy.
„V hudbě má jít především o hudbu, ne o pohlaví,“ říká Darja. „Hudba už není doménou mužů, jak tomu bývalo, ale spousta zažitých stereotypů přetrvává. Skladatelky potřebují, aby jim lidé věřili. Ty neviditelné, hluboko zakořeněné předsudky tu ještě nějakou dobu budou.“
„Když se řekne ‚feminismus‘ nebo ‚feministické otázky‘,“ doplňuje Natálie, „samo slovo často vyvolává zbytečně moc emocí a černobílé vidění — žena versus muž. Pro nás je důležité vnímat lidi jako bytosti s respektem k tomu, co dělají.“
Foto Run Operun
Ve filmu Amadeus Miloše Formana je slavná scéna, kdy Mozart přesvědčuje císaře Josefa II., aby mu dovolil složit operu na soudobé téma. „No tak, buďte upřímní! Kdo z vás by radši neposlouchal svého kadeřníka než Herkula? Nebo Horatia… nebo Orfea… lidi tak vznešení, že to zní, jako by s*ali mramor!“
Jeho výtka bohužel platí dodnes. I současné operní skladatelky a skladatelé často sahají po antických či biblických námětech, zatímco současné látky, které by byly publiku blízké, zůstávají nedotčené. I proto nemáme žádnou operu o lockdownu, nikdy nevznikla například sci-fi opera nebo opera v komiksovém formátu.
I v tomto ohledu je opera Proč je taková? výjimečná. Problém je ovšem ještě hlubší: psaní oper jako takových se dnes věnuje jen minimum skladatelek a skladatelů.
„Asi je to tím, že je to velmi náročná práce,“ říká Darja. „Složit operu, to trvá měsíce, a dnes si nikdo nemůže dovolit psát do šuplíku.“
„Lidé chodí do divadla s určitým očekáváním, a inscenace si nemůže dovolit, často i z ekonomických důvodů tato očekávání nenaplnit,“ doplňuje Natálie.
The post Umlčený hlas Rosemary Kennedy znovu promlouvá. Skrze operu appeared first on Forbes.
