V Česku chybí ateliér s mezinárodním přesahem, shodli se Chybík a Le Peutrec

Forbes Před 1 měsícem

Udávat směr a držet estetickou linku, to by mělo být posláním a cílem architektů. Musí být dál než developeři, dál než zákazníci a jejich přání, musí ukazovat, co je možné a vymýšlet stále něco nového. Nejen na tom se shodli dva významní tuzemští architekti Eva Le Peutrec a Ondřej Chybík, kteří se spolu sešli v Martinickém paláci na úterní akci Forbes Trendsetters.

Pozdně renesanční dům na Hradčanském náměstí je podle nich krásnou ukázkou toho, co v architektuře znamená slovo udržitelnost. „Udržitelné je to, co se nikdy nezbourá,“ podotýká Ondřej Chybík. Podle něj po sobě architekti chtějí zanechávat stavby, které vydrží desítky a nejlépe stovky let.

„Pokud je architektura trvalá, může být správná. Jsou domy, které se zbourají po dvaceti letech a myslím, že je to špatně. Je to taková fast food architecture, kdy veškerá energie, která je uložená v těch materiálech, v paměti domů, zmizí. Většinou nejsou ani z pera architekta, jsou to čistě technická řešení, která musí uvolnit místo něčemu jinému,“ zdůrazňuje Ondřej Chybík.

Pokud naopak řeší dům architekt, snaží se ho navrhnout v kontextu doby, financí a místa a pak je velká pravděpodobnost, že se stane dobrou a udržovanou stavbou. Protože pokud mají lidé nějaký dům rádi, nechtějí se ho zbavit.

Trendy v architektuře jsou estetické nebo principiální a je důležité, aby byli architekti jejich agenty. Měli by co nejvíce studovat, pohybovat se v mezinárodním prostředí, čerpat inspiraci ze všech koutů světa.

„Touha být trendsetterem je pro architekta přirozená, a i když jsme si navzájem konkurenty, snažíme se být jedna parta, která trendy nastoluje tak, aby se tady stavělo třeba něco podobného jako je Martinický palác,“ dodává architekt.

A podobně o tom přemýšlí i Eva Le Peutrec. Architektura musí podle ní splňovat dvě kritéria. Být funkční a mít estetickou kvalitu.

Pokud je stavba jenom funkční, je to čistá stavařina, pokud je pouze estetická a přináší emoce, je to umění. „Proto je architektura výsostná disciplína, protože musí splňovat obě tyto dvě základní funkce, a mít přesah,“ prozrazuje Le Peutrec.

Ondřeje Chybíka mrzí, že v Česku neexistuje velký ateliér s mezinárodním přesahem, který by mohl podle něj vzniknout klidně i v Brně, odkud on sám pochází. „Vždycky mě štvalo, že jsou jedinci, jako třeba tady Eva a pak ta druhá Eva (Jiřičná, pozn. red.), kteří, aby dosáhli renomé, museli odjet do zahraničí,“ podotýká.

To potvrzuje i Eva Le Peutrec. Do světa, přesněji do Šanghaje, odešla hned po studiích a zůstala tam dvacet let. Teď se pomalu vrací zpátky do Česka. Ale ta zkušenost pro ni byla tehdy k nezaplacení.

„Pro můj mindset to bylo stěžejní. Chtěla jsem to zažít a chápala jsem, že tady u nás je to velmi pomalé. Šla jsem do Číny v době toho největšího rozkvětu. Architektura tam tehdy generovala pětadvacet až třicet procent HDP státu, nabízela nová místa, nezaměstnanost byla velmi nízká,“ vzpomíná Eva Le Peutrec.

„Bylo to zajímavé, a má práce se propojila ekonomicky i sociologicky. Když se začalo stavět podle mého návrhu město, tak jsem si uvědomila, jakou mám velkou zodpovědnost, a že má práce přesahuje i do psychologie, sociologie, že máme vliv na to, aby se lidé cítili dobře,“ dodává.

Ondřej Chybík teď společně s Michalem Krištofem, s nímž má ateliér Chybik + Kristof založili pobočku v Londýně. Chtějí vyzkoušet, jak si povedou v extrémně konkurenčním prostředí. „Je to něco, co jsme si vysnili a na co jsme si našetřili zdroje. Těším se na to, je to velká výzva,“ zmiňuje.

Budoucnost architektury leží podle obou architektů ve městech. V nich bude už za pár let bydlet většina lidí. A je otázkou, jak se s tím právě architekti vypořádají, jaké domy budou navrhovat, a jak budou zacházet s veřejným prostorem.

„Já myslím, že se změní způsob dopravy, já nemám řidičák a ani ho nechci. A doufám, že jednoho dne těch aut v ulicích a ve městech bude míň a míň. Lidé nebudou chtít auta vlastnit, ale budou je sdílet,“ věří Ondřej Chybík.

„V 19. století byla velká krize koňských výkalů, bohatí i chudí lidé ve velkých městech se v nich brodili po kolena a vymýšleli, co s tím budou dělat. A najednou přišel spalovací motor a problém byl vyřešen. To, jak jsme naše ulice měli zaneřáděné koňmi, tak dnes máme auty a představte si, že jednou v nich nebudou vůbec, nebo jen málo. To je takový můj sen,“ zdůrazňuje Chybík.

Podle Evy Le Peutrec je ale cesta také v hledání nových materiálů, třeba v transformaci emisí skleníkových plynů na stavební bloky. „V tom by nám mohla pomoci i umělá inteligence – vymyslet nové technologie,“ uzavírá.