Kvalitní vzdělání je nejlepší investice. To není jen otřepaná fráze, ale fakt, který český ekonom Jan Libich dokládá konkrétními hospodářskými daty a zjištěními výzkumu.
„Žák, který má štěstí na kvalitní učitele na prvním stupni základní školy, tak v průměru získá v celoživotním příjmu navíc asi dva a půl až pět a půl milionu korun,“ propočítává profesor na VŠB-TU Ostrava a akademický pracovník na La Trobe University v Melbourne, kde působí již přes dvacet let.
V rozhovoru pro Forbes vysvětluje, že kvalitní vzdělávání je skutečným motorem dlouhodobého ekonomického růstu i životní spokojenosti lidí.
„Výzkum například dokládá, že lidé s kvalitnějším vzděláním kromě vyšších příjmů mají většinou pevnější zdraví, dožívají se vyššího věku, méně se dopouštějí kriminálních činů, a mají dokonce i vyšší šanci, že si najdou partnera,“ tvrdí Libich.
Jenže realita českého veřejného školství není vůbec růžová. Pouze necelá čtvrtina českých čtvrťáků chodí do školy opravdu ráda, u vyšších ročníků je jich ještě podstatně méně. V tomto ohledu jsme nejhorší z celé Evropské unie. Spokojení nejsou ani rodiče a učitelé.
„Základem frustrace žáků je to, co dělají v hodinách. Byť je u nás mnoho skvělých učitelů, stále u většiny ostatních převažují nefunkční výukové metody a nevhodná probíraná látka,“ upozorňuje Jan Libich. Ve výuce chybí interakce, experimenty a diskuse.
„Přitom magnetická rezonance odhaluje, že když mluvíme, tak náš mozek mnohem hlouběji přemýšlí, v porovnání s biflováním z učebnic či sledováním videí. A proto si toho více pamatujeme a lépe věcem rozumíme. Naopak při monologu učitele žáci vypnou,“ poukazuje muž, který publikoval v předních odborných časopisech a prezentoval svůj výzkum na prestižních světových institucích včetně amerického Fedu.
V roce 2012 získal finanční podporu od Nadace Neuron pro výzkum fiskálních důsledků stárnutí populace, díky kterému se mohl částečně vrátit na českou akademickou půdu. Ve svých studiích se soustřeďuje na široký okruh socioekonomických témat.
Věnuje se vedle zkvalitnění vzdělávání například tomu, jak zajistit, aby byl důchodový systém udržitelný, jak skrze politicko-ekonomická opatření minimalizovat změnu klimatu, jak zamezit bublinám na finančních trzích nebo jak změnit fotbalová pravidla, aby padalo v prodloužení více gólů.
Za svou akademickou dráhu odučil profesor Libich přes deset tisíc studentů a byl čtyři roky za sebou zvolen nejoblíbenějším přednášejícím na La Trobe University. V rozhovoru vyjmenovává pozitiva českého školství, ale upozorňuje také na jeho hlavní problémy.
Foto poskytl Jan Libich
Mezi ně patří prohlubování rozdílů mezi školami ve větších městech (především gymnázii) a těmi ostatními, nesprávně nastavené přijímací zkoušky, které vytvářejí tlak na memorování faktů místo rozvoje praktických dovedností, a zkostnatělost školství v době rozmachu umělé inteligence.
Rozebírá také školné na vysokých školách a jak je nastavit, aby bylo sociálně citlivé a neodradilo od studia lidi s nižšími příjmy. Ačkoli pohled na české školství může vypadat na první pohled dost negativně, není na něm podle Jana Libicha všechno jenom špatné.
Má český vzdělávací systém i silné stránky?
Ano a myslím, že jich není málo. Například naše školství tradičně budovalo relativně silné matematicko-technické základy. Systém učňovských oborů a jejich napojení na trh práce je kvalitní. Máme ve srovnání s jinými zeměmi nízké náklady vzdělání na žáka při relativně slušných výsledcích, minimálně ve smyslu faktických znalostí.
Někteří naši učitelé jsou opravdu špičkoví a žáci je milují. Většina škol má velmi dobré materiální vybavení, dotované školní jídelny, ty například v Austrálii nejsou, i bohatou mimoškolní činnost v podobě kroužků a doučování.
Je to něco, na čem se dá stavět?
Určitě, a silných stránek je víc. Například systém školních družin je velmi populární. Taky bych zmínil, že naše školství vytváří mezi žáky dlouhodobá přátelství. V Austrálii se každý rok třídy promíchají, takže srazy bývalých spolužáků po mnoha letech jsou na rozdíl od Česka výjimkou.
Dalším pozitivem je, že máme různé alternativní školy, které mohou ještě pružněji reagovat a naznačit správnou cestu. Ty nenutí děti, aby se detailně naučily trávící ústrojí měkkýšů nebo českou literaturu devatenáctého století.
A co konkrétně by se tedy měly děti dnes učit?
Vzdělávání vnímám jako přípravu na život, nejen ten akademický. Takže bych uvítal větší rozvoj praktických dovedností. Například jak zlepšit fyzické i mentální zdraví, stravu, odolnost, emocionální inteligenci, jak řešit krizové situace, jak pracovat v týmu.
Třeba v tělocviku by se děti mohly učit různé metody jako protiváhu sedavého způsobu života. Je nutné posílit mediální a finanční gramotnost i občanskou angažovanost.
A pak je tu rozmach umělé inteligence, která přináší do školství obrovské výzvy. Současná generace vyrůstající na AI vůbec není připravena na to, co ji čeká.
Měli by se žáci taky učit, jak efektivně studovat?
Rozhodně, to je naprosto zásadní pro jejich rozvoj. Nechápu například, proč hodiny psaní na počítači všemi deseti prsty nejsou ještě všude normou, vezměte si, kolik času by to žákům při studiu a později v životě ušetřilo.
I kurzy rychločtení by byly velmi užitečné. A byť pasivní memorování nepodporuju, tak například trénink paměťových technik je velmi prospěšný pro rozvoj mozku. Ale chci zdůraznit, že hodně ředitelů i učitelů si to všechno uvědomuje, chtěli by jít touto cestou a zaměřit se více na praktické kompetence.
V čem je tedy problém? Brání jim rámcové vzdělávací programy?
Tohle není hlavní problém. Programy dávají školám dost autonomie a ta se ještě zvýší s těmi novými, které vstoupí v platnost v září roku 2027. Hlavní problém je v nastavení přechodu mezi jednotlivými stupni vzdělávání. Přijímací zkoušky na střední i vysoké školy jsou především o znalostech, nikoli o praktických kompetencích.
I když by rodiče uvítali rozvoj užitečných dovedností svých dětí, tak nad tím stojí, aby se dostaly na dobrou navazující školu. A tím pádem rodiče chtějí, aby se děti nadrtily na přijímačky, což svazuje motivované učitele i ředitele.
A co s tím můžeme dělat?
Potřebujeme dialog ministerstva školství se všemi úrovněmi škol, odborníky i veřejností a opravdu velkou reformu, jinak se tento problém nepodaří odstranit.
Už dřív jste upozorňoval na nelichotivé trendy v českém vzdělávání, zlepšilo se to?
Před více než deseti lety jsem analyzoval data různých mezinárodních šetření. Například v oblíbenosti školy mezi čtvrťáky jsme byli nejhorší ze všech 34 zemí, které byly zahrnuty v šetření TIMSS. Situace se od té doby ještě zhoršila, v posledním šetření z roku 2023 jen 23 procent českých čtvrťáků rozhodně souhlasilo s výrokem „Do školy chodím rád/a“.
A negativní vnímání se prohlubuje ve vyšších třídách, takže pouze osm procent českých osmáků vyjádřilo vysokou sounáležitost se školou. To je nejnižší procento ze všech zapojených zemí Evropské unie i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Jak jsou na tom rodiče a učitelé?
Bohužel velmi podobně jako žáci. Jak rodiče, tak učitelé v Česku jsou v ohledu spokojenosti se školou na samém chvostu zemí Evropské unie.
Proč jsme na tom tak špatně?
Základem frustrace žáků je to, co dělají v hodinách. Byť je u nás mnoho skvělých učitelů, stále u většiny ostatních převažují nefunkční výukové metody a nevhodná probíraná látka. Částečně kvůli přijímačkám se pořád klade velký důraz na faktické znalosti, navíc zastaralé, spíš než na dovednosti a kompetence.
Kromě neoblíbeného zkoušení u tabule je stále častý učitelův monolog. Chybí interakce, diskuse, badatelsky orientovaná výuka. Podle průzkumů se v Česku dělají mnohem méně experimenty. Téměř polovina žáků reportuje, že je nedělá nikdy, kdežto v zahraničí je to skoro třikrát menší procento. Asi to souvisí i s tím, že průměrný věk českého učitele se blíží padesátce, kdy už na experimentování není moc chuť.
Foto poskytl Jan Libich
Přitom při diskusi je učení nejefektivnější, ne?
Přesně tak, stačí vzpomenout Komenského motto „škola hrou“ a doporučení, že žák má být učitelem. Nyní pro to máme vědecké důkazy. Magnetická rezonance odhaluje, že když mluvíme, tak náš mozek mnohem hlouběji přemýšlí v porovnání s biflováním z učebnic či sledováním videí. A proto si toho více pamatujeme a lépe věcem rozumíme. Naopak při monologu učitele žáci vypnou. Ale těch problémových aspektů českého školství je samozřejmě víc.
Jaké to jsou?
Například přehnané nároky, a dokonce propadávání v prvních třídách, nahrazení interní motivace tou externí přílišným důrazem na známky, přehršel domácích úkolů, ke kterým se navíc v hodinách nevrací, či málo pohybu. Taky obrovské procento odkladů, loni šlo téměř o čtvrtinu dětí, nejvíc z Evropské unie. Například v Německu to bylo asi šest procent a v jiných zemích ještě podstatně méně.
Chybí jasná pravidla chování, často vidíme nadřazené chování učitelů vůči žákům a naopak. Neodborně zavedená inkluze také způsobila problémy. Určitě potřebujeme změnit i špatně nastavené vzdělávání učitelů na pedagogických fakultách.
A také zajistit špičkové ředitele škol, protože ti jsou schopni u nás vytvořit skvělou školu, jen je brzdí rostoucí byrokracie. Z rozhovorů s nimi vím, že neméně je časově zatěžuje správa budov školy, za kterou mají zodpovědnost.
To není moc optimistické.
Ano, ale je toho víc. I když se hodně podřizuje úspěchu na přijímačkách, tak základní školy dostatečně neučí potřebný způsob myšlení, takže žáci musejí chodit na přípravné kurzy. Po přijímačkách se pak deváťáci flákají, mohli by mít povinné pracovní praxe, například v domovech pro seniory, v lese a podobně.
Je problém i v rozevírání nůžek mezi jednotlivými školami?
Určitě, to je možná hlavní Achillova pata našeho školství. Mezi privilegovanými školami, převážně gymnázii ve větších městech, a těmi na periferii vidíme obrovské a stále se prohlubující rozdíly. Jak jsem zmínil, současný český systém umí být flexibilní, což je i kvůli AI extrémně důležité.
Ale problém je, že tu flexibilitu dokážou využít více ti privilegovaní, a naopak periferní školy se zuby nehty drží starých pořádků. Taky proto, že nejsou schopny přitáhnout kvalifikované a mladší pedagogy a ředitele.
Zmínil jste roli kvalitního učitele. Dá se nějak vyčíslit jeho přidaná hodnota?
Krátká odpověď zní ano, i když nikdy ne přesně, protože ty benefity se projevují v mnoha oblastech života žáka, de facto až do smrti. Výzkum například dokládá, že lidé s kvalitnějším vzděláním kromě vyšších příjmů mají většinou pevnější zdraví, dožívají se vyššího věku, méně se dopouštějí kriminálních činů, a mají dokonce i vyšší šanci, že si najdou partnera.
A jak je to tedy s finančními přínosy kvalitních učitelů?
Ty se týkají především vyšší mzdy v budoucnu a mnoho mezinárodních odborných studií ukazuje, že je ten přínos enormní. V letech 2015 až 2016 jsem se o tyto studie zajímal a snažil se ty odhady předělat na české poměry. Porovnával jsem například přidanou hodnotu dvou hypotetických českých učitelů, desátého nejkvalitnějšího a desátého nejhoršího ze sta.
Předpokládám, že žáci toho kvalitnějšího budou mít v průměru lepší studijní výsledky a kvalitnější následující vzdělání?
Přesně tak, a tudíž lepší práci a vyšší celoživotní příjmy. Z existujících zahraničních dat lze přibližně odhadnout o kolik. Pokud budu aktualizovat své tehdejší odhady o inflaci, tak rozdíl mezi těmito dvěma učiteli vychází na 50 tisíc až 110 tisíc korun na žáka za každý měsíc výuky.
Takže žák, který má štěstí na kvalitní učitele, v průměru získá v celoživotním příjmu navíc zhruba dva a půl milionu až pět a půl milionu korun jen za první stupeň základní školy.
Co z toho vyplývá?
Hlavní sdělení je, že potřebujeme kvalitní učitele jako sůl a musíme je náležitě ohodnotit, finančně i jinak. Když vezmeme například třídu o velikosti pětadvaceti žáků, tak za každý rok výuky kvalitní učitel „vydělá“ pro své žáky řádově o dvacet milionů korun více než ten nekvalitní.
Pro jistotu zopakuju, že je to za každý rok, tak si vezměte, kolik budoucích daňových příjmů pro stát to vygeneruje. Na základě těchto odhadů jsem tehdy apeloval na to, aby se razantně zvýšily platy kvalitních učitelů. S tím, že pokud to nejsme schopni dobře rozlišit, tak je lepší zvýšit platy všech učitelů, protože ti noví, kvalitní, postupně vytlačí ty nekvalitní. Byl jsem moc rád, že k tomu politici přistoupili.
Můžete upřesnit, jak se platy učitelů vyvíjely?
Zatímco mezi roky 2009 a 2016 rostla mzda učitelů základních a středních škol v průměru o 1,8 procenta ročně, v letech 2016 až 2021 se tyto platy zvýšily průměrně o 7,2 procenta ročně, celkem za těch pět let o 63 procent. Bylo to výrazně více než cenová hladina, která se zvedla o šestnáct procent.
Jak to vypadá s výsledky českých žáků v mezinárodním srovnání?
Co se týká výsledků TIMSS testů v matematice nebo přírodovědě, tak tam to tak negativně nevyznívá. Po velkém propadu v letech 1995 až 2007 došlo především v matematice ke zlepšení. Čeští žáci čtvrtých i osmých ročníků dosáhli v posledním průzkumu nadprůměrného výsledku v obou předmětech.
PISA testy ukazují trochu horší obrázek, tam jsme v rámci rozvinutějších zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v průměru. Je zajímavé zmínit, že například Litva nebo Polsko udělaly obrovský pokrok a jsou na tom nyní výrazně lépe než my.
A jak na tom jsme v dalších oblastech?
Ve čtenářské gramotnosti jsme na tom hůře, tam jsme v PISA testech pod průměrem zemí z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, a třeba při čtení spisovatele Karla Čapka se mnozí vůbec nechytají. Ale i v té matematice, ve které si v testech vedeme slušně, slyším od učitelů nářky.
Studenti jsou prý schopni použít složitější postupy, které zrovna probírají, ale mnoho z nich ani na výběrových gymnáziích není schopno spočítat jednoduchá procenta nebo použít základní logiku. Protože ji přece zrovna neprobírají.
Jak moc ovlivňuje příjmová nerovnost výsledky žáků?
U nás jsou výsledky žáků extrémně hodně ovlivněny vzděláním rodičů, téměř nejvíce ze všech zemí v průzkumech. Talent žáka je až druhotný. To je opak toho, co bychom si od školství přáli, protože to jen navyšuje sociálně-ekonomické rozdíly.
Ty dále navíc zvýrazňuje příliš brzká selekce na gymnázia. Rozvoj umělé inteligence tyto sociální nůžky rozevře ještě mnohem víc, na což jsme upozorňovali s Bostonským profesorem Larrym Kotlikoffem již v roce 2016 v australském tisku v článku „Snědí nám roboti oběd, nebo nám připraví večeři?“
Odstranění problémových aspektů našeho školství, které jsem vyjmenoval dříve, může tu situaci výrazně zlepšit.
Velké téma je AI, jak změní způsob výuky? Co se budou muset studenti učit jinak?
V souvislosti s rozmachem umělé inteligence je nutná akutní a dramatická změna vzdělávání na všech úrovních. AI skýtá velké možnosti, ale také značná rizika, včetně zániku mnoha zaměstnání, když už optimisticky pomineme scénář soudného dne z Terminátora.
Vyrůstá generace dětí, které mají díky AI pocit, že jsou na tom mnohem lépe, než ve skutečnosti jsou. To mimo jiné bude prohlubovat komunikační i emocionální propast mezi nimi a staršími generacemi.
Jaké to má konkrétní dopady?
AI přináší inflaci informací, takže školství se musí ještě více odklonit od biflování faktů směrem k rozvoji schopností informace ověřovat, logicky je kombinovat, kriticky je analyzovat, navrhovat řešení a dobře je komunikovat.
Jak jednou žáci začnou používat AI nesprávně, pasivně, tak už téměř není cesty zpět. A bohužel u většiny vysokoškolských studentů, se kterými přicházím do kontaktu napříč zeměmi, se to děje. To je dále umocněno častým užíváním sociálních médií.
Přes dvacet let přednášíte v Austrálii, posledních třináct let působíte i na české akademické půdě, takže máte srovnání vysokého školství. Jaké tam vidíte hlavní výzvy?
V obou zemích, i většině dalších, je zkostnatělost ve vysokém školství také znát, nejde dostatečně s dobou. Nejen v tom, jak pomalu reaguje na rozmach AI. Česká akreditační komise by rozhodně měla přitvrdit, některé vysokoškolské programy nemají dostatečnou kvalitu. Ty ostatní by se zase měly více snažit přilákat do svých anglických programů kvalitní zahraniční studenty, které naše ekonomika potřebuje.
Mimochodem, analýza Domu zahraniční spolupráce ukazuje, že přibližně polovina z nich v Česku zůstane. Navíc už během studia přispívají do ekonomiky dost vysokými částkami, kolem sedmnácti miliard korun, a podílejí se na tvorbě asi šesti tisíc pracovních míst.
Určitě u nás taky chybí alespoň minimální školné, které by omezilo zbytečné prodlužování studia, a hlavně zneužívání statusu studenta.
Je to zneužívání časté?
Ano, na některých vysokých školách je to podle odhadů více než čtvrtina studentů. Školné by navíc přineslo na vysoké školy a univerzity více peněz, protože částka alokovaná státem na tento segment vzdělávání u nás rychle klesá jako procento k hrubému domácímu produktu.
Školné na vysokých školách vzbuzuje rozporuplné reakce, jak by mělo být podle vás správně nastaveno?
Už delší dobu se v Česku snažím propagovat vhodný model školného, které je založené na australském systému odloženého sociálně citlivého školného. Převzalo ho mnoho dalších zemí včetně Velké Británie.
Stát zde funguje jako pojistitel rizika, že vám vzdělání nepřinese dostatečný příjem. Dá se to shrnout jako „splácíš, kdy můžeš“, což je velmi odlišné od standardní půjčky, kdy splácíte každý měsíc fixní částku.
Jak konkrétně to funguje?
Stát vám automaticky dá půjčku na studium, a pro většinu oborů výrazně dotovanou. Přitom v Austrálii to platí jen pro domácí studenty, cizinci platí přibližně trojnásobek, a navíc předem. Ta sociální citlivost je zajištěna dvěma opatřeními. Zaprvé, absolvent půjčku začne splácet, až když jeho příjem překročí určitou hranici, třeba dvě třetiny průměrné mzdy.
A když se to nestane?
Pokud se tak nestane, nebo pokud je třeba někdy nezaměstnaný, tak ji splácet nemusí. Zadruhé, splátka je jisté nízké procento z příjmu, řádově pět až deset procent, nikoli fixní částka. Navíc je splátka automatická, stejně jako se strhne sociální a zdravotní pojištění z platu.
Výzkum jednoznačně ukazuje, že takto nastavené školné nezpůsobí člověku výraznější finanční problém a zároveň neodradí žáky z nemajetných rodin od studia na vysoké škole, což je klíčové. Navíc je to férové, protože data naznačují, že vysokoškolské studium zdarma de facto dotují ze svých daní nízkopříjmoví lidé, kteří na vysokých školách nestudovali.
Jak je to u klasických půjček na studium například ve Spojených státech?
Tam je to velmi odlišné, absolventi s nižšími příjmy často musejí splácet přes osmdesát procent svého příjmu a hrozí jim bankrot. Tedy pokud ty půjčky negarantuje stát, ale to má zase jiná negativa, včetně takzvaného morálního hazardu na straně komerčních bank.
S kolegou Martinem Macháčkem z katedry ekonomie na VŠB-TU Ostrava máme studii, ve které rozebíráme, jak se tyto půjčky vázané na příjem dají využít v mnoha jiných oblastech. Nahradily by například současné nevratné vládní granty, dotace a záchranné balíčky třeba kolabujícím bankám, umělcům, sportovcům či na projekty v oblasti boje proti změně klimatu.
Ve všech těchto případech by obdržitel té půjčky splácel jako absolvent vysoké školy, chápu to dobře?
Ano, tedy pouze v případě, že by jeho příjem přesáhl předem danou hranici. A jeho splátka by byla jisté procento z příjmu. Tím pádem by se státu vrátila velká část těchto peněz, u australských půjček na studium je to přes osmdesát procent. A tuto podporu by tudíž mohlo obdržet mnohem více subjektů v porovnání s dotacemi a granty. To by bylo nejen spravedlivější, ale také méně zatížilo státní kasu.
Zaznamenala jsem, že jste nedávno navrhnul tento systém i pro pomoc zemím v krizi, například Ukrajině postižené válkou. Jak by to fungovalo?
S tímto nápadem jsem oslovil profesora Bruce Chapmana, který tento systém půjček v osmdesátých letech minulého století vymyslel a v mnoha zemích pomáhal implementovat. Spolu jsme napsali studii, kde ukazujeme, že země v krizi by mohly dostat půjčky se splátkami závislými na jejich momentální ekonomické situaci.
Začaly by splácet, až se jejich hrubý domácí produkt dostane na předkrizovou úroveň, a pouze jisté procento z ekonomického růstu v daném roce. Když by pak upadly do hospodářské recese, tak by splácení přerušily.
Stejně jako nezaměstnaný absolvent vysoké školy.
Přesně tak. A to s posvěcením Mezinárodního měnového fondu, který by půjčky administrativně zastřešoval. Naše simulace ukazují, že tato půjčka vázaná na HDP zabraňuje zbytečné ekonomické stagnaci, dluhové pasti a státnímu bankrotu.
Proto je výhodná nejen pro země v krizi, jako je Ukrajina, ale i země například v Evropské unii, které tuto půjčku poskytují. Stejně jako například pojištění vašeho domu má benefity jak pro vás, tak pro vaši pojišťovnu.
Když zmiňujete HDP, jak moc kvalita školství ovlivňuje ekonomický růst?
Výzkum ukazuje, že lidský kapitál, který je budován kvalitním vzděláváním, je hlavním motorem dlouhodobého ekonomického růstu. Je mnohem důležitější než přírodní zdroje či velikost země. Je to tím, že chytřejší lidé přicházejí s nápady a inovacemi, což vede k technologickému pokroku, růstu produktivity, a tudíž vyšší materiální prosperitě lidí. Ta se většinou pozitivně promítá do jejich spokojenosti.
Jak konkrétně?
Když to shrnu, tak lidé ve vysokopříjmových zemích udávají v průzkumech svou životní spokojenost v průměru jako sedm až devět z deseti, v zemích se středním příjmem je to přibližně pět až sedm, kdežto ve většině nízkopříjmových je to jen tři až pět.
Jak jsme na tom v tuzemsku?
V Česku je rozdíl v životní spokojenosti podle dosaženého vzdělání jedním z nejvyšších. Češi s nedokončenou střední školou reportují pouze tři, kdežto naši vysokoškoláci kolem sedmi a půl. Takže i když lepší vzdělání nezajistí vyšší životní standard a spokojenost každému s jistotou, tak rozhodně zvýší naše šance.
Data ukazují, že kvalitní vzdělání již od předškolního věku je ta nejlepší investice, kterou můžeme jako jednotlivci i jako stát udělat.
The post V českých školách jsou nespokojení děti i učitelé, reforma je nezbytná, říká ekonom appeared first on Forbes.
