Alfons Llupi je muzikant. A příležitostný herec. A kavárník. Konkrétně majitel nymburské Café Society, prvního tamního podniku svého druhu.
Ve městě se čtrnácti tisíci obyvatel žije Llupi od svých patnácti let, kdy do něj přišel i se svou početnou albánskou rodinou. V devadesátých letech patřili v konečně zase svobodném Česku k prvním migrantům, kteří odešli ze země čtyřicet let sužované krutou diktaturou Envera Hodži.
Vůdce komunistické Albánie nechal opozici likvidovat skrze tresty smrti, mnohaleté vězení i vyhnanství. „Byl to jeden z nejtvrdších režimů na světě, podobný tomu v Severní Koreji. Všichni jsme měli jedny boty, jednu látku, z níž se šily kalhoty, nesměli jsme vlastnit auto, jídlo bylo na poukázky, k hranicím se člověk nemohl ani přiblížit,“ vzpomíná Llupi.
Cesta zpět k jeho českým kořenům nicméně začala už někdy v roce 1902. Llupiho prababička, Češka ze Sudet, studovala ve Vídni a na stáži v severní Albánii se setkala se svým budoucím manželem. V zemi už zůstali a postupně se jim narodili tři děti. Jedním z nich byla i Alfonsova babička, která na něj měla v životě velký vliv.
„Vařila mi švestkové knedlíky, naučila zpívat Ach synku, synku a vyprávěla mi pohádky. Všechny začínaly stejně: Byl jednou jeden král. Mluvila česky a já jí nerozuměl ani slovo, ale líbilo se mi, jak to říká,“ vzpomíná s úsměvem.
Babička fandila prvnímu československému prezidentovi Masarykovi a později milovala Václava Havla. Když se stal po sametové revoluci prezidentem, byla nadšená. „Když režim padl a v Albánii vypukly různé nepokoje, kdy si jednotlivé klany vyřizovaly mezi sebou účty, tak jsme se rozhodli odejít pryč,“ vysvětluje Llupi.
Přijeli tehdy i s tetami, strýci, babičkami a dědy – dohromady jich bylo třináct. Ujali se jich příbuzní, kteří jim našli práci i ubytování. Tehdy prý jako migranti zažili v Česku ráj. Tím, že země se teprve učila svobodě, ještě neexistovaly imigrační zákony a rodina tak získala za tři měsíce trvalý pobyt. Dnes by si na něj musela minimálně pět let počkat.
„Když jsem přišel, neuměl jsem česky, i když babička se o to snažila. Jenže já měl raději italštinu a francouzštinu,“ přiznává Llupi. Česky se ale učil rychle a pomohl mu v tom mimo jiné fotbal.
„Ve fotbale jsou různá hesla, která brzy pochopíš. Třeba faul, nebo přihraj, ty vole. To se člověk rychle učí,“ směje se. Výhodou bylo i jeho jméno – dost často si o něm mysleli, že je Ital, čímž měl úspěchy hlavně u dívek a dospívání v cizí zemi tak bylo rázem příjemnější.
Foto Hana ŘehákováOdmala ho životem provázela hudba a stejně jako celá rodina i on hrál na klavír. Ještě v Albánii se připravoval na konzervatoř – svým barytonem dokáže snadno zaplnit prostor, a tak se zajímal o operní zpěv. Jenže odchodem se šance na konzervatoř rozplynuly.
„Nedokázal jsem napsat přijímací testy. Česky sice umím číst i mluvit, ale psát jsem se nenaučil nikdy. A tak jsem se vyučil kuchařem, a když jsme si otevřeli v Nymburku restauraci, pracoval tam,“ vypráví. V roce 2008 se pak pustil do vlastního podnikání a otevřel si v Nymburku první kavárnu. Pojmenoval ji podle povídky Kávová společnost od Boženy Němcové, která v Nymburku kdysi dva roky pobývala.
Inspiraci pro podobu interiéru čerpal Alfonso ze svého života v anglickém Brightonu, kde chvíli pracoval. Má rád rituály a jedním z nich bylo zajít každé ráno do jedné z tamních kaváren, dát si dvojité kafe, nastoupit do doubledeckeru, projet se městem a jít do práce.
„Mám ještě jeden rituál, že si přiznávám pravdy. Takže jsem si řekl pravdu, že jsem Albánec a Albánci převážně obchodují se zbožím, které se váže v gramech a je to pudr – jenže ilegální, protože jde o kokain. Ale já jsem legální Albánec, takže mi zbývá pracovat s něčím legálním, co se také váže v gramech, je tam velká marže a člověk na tom je závislý. Takže káva,“ popisuje pozoruhodný proces, který ho ke kavárně dovedl.
A protože má rád anglické hospody, chtěl udělat jakousi fúzi anglického pubu s kavárnou jak z filmů od Felliniho. Podnik s netradičním interiérem, připomínajícím anglicko-italského křížence, měl u hostů úspěch. Kávu přitom odebírá z pražírny Dos Mundos a v nabídce má i velmi hořká zrna z Itálie.
Foto Hana ŘehákováNa odbyt jde nejvíce cappuccino, i když Llupi stejně jako Italové trpí, když si ho zákazníci objednávají v odpoledním čase. V jídle se pak mísí recepty italské, albánské i turecké kuchyně a velkou roli hraje především focaccia. Na tu se specializuje i designově vyladěný bar, který je hned vedle kavárny a vládne mu Alfonsova maminka.
„Tohle je člun z wehrmachtu,“ ukazuje Alfonso na ocelovou konstrukci, tvořící základ dřevěného barového stolu. Nad ní visí velkoformátový obraz, který podnikatel sám vyrobil z odpadu z truhláren. Focacceria bývala dřív barbershopem, jenže covid s podnikáním rodiny hodně zamíchal. A nejen finančně.
Kavárna měla každý měsíc propad sedmdesát tisíc korun a nepomohlo ani otevřené okénko. Pandemie ale zanechala šrámy také na duši. „Covid mě málem zlomil psychicky. Najednou jsem viděl, že veškerá moje činnost, kterou jsme do té doby dělali, je nedůležitá – hudba, zpěv, ale i ta káva, bez toho se prostě obejdete. Vzalo mi to vítr z plachet,“ vzpomíná.
Chvíli proto trvalo, než se zase postavil na nohy. Pomohlo i to, že hudební kamarád rozjel koncept Zrno zrnko, a jeho energie a zápal nakazily i Llupiho. K restartu přispěla rovněž zdravá konkurence, když v Nymburku otevřely další kavárny. Dnes je jich tu pět.
V květnu se Llupi chystá i do Albánie, kam se pravidelně vrací. Jezdí k příbuzným, do vesnice u moře. Cítí se tam o trochu víc doma, hlavně protože se podobá ostatním.
Albánii už sice nevládne diktátor, ale Llupiho rodné zemi se stále příliš nedaří. Není připravená na davy turistů, ani na peníze, které s sebou přivážejí. Albánci je podle něj často investují nevkusně a nesprávným směrem – u moře staví jeden panelák vedle druhého, často s falešným povolením.
„Když mi někdo říká, že pojede na dovolenou do Albánie, tak si přeju, ať jede jinam, ať se tam mohou lidé na chvíli nadechnout, vzpamatovat a najít tu správnou cestu,“ zdůrazňuje.
Než se rozloučíme, prozradí mi ještě jedno albánské přísloví, které mu často připomínala i jeho babička, když hledal problémy tam, kde nejsou: Osel kulhá od nohou nikoli od uší.
