Do povědomí veřejnosti se zapsala jako žena, která fotografovala děti. Její tvorba přitom měla více vrstev a formovala nejen podobu dokumentární fotografie, ale i společenské a politické klima. Galerie Hlavního města Prahy představuje ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně na nové výstavě v Domě fotografie život a tvorbu jedné z nejvýznamnějších českých fotografek dvacátého století, Dagmar Hochové (1926–2012).
Její fotografie shlížely ve druhé polovině minulého století především z titulních stránek časopisu Vlasta, ale i dalších periodik, která její objektiv vyhledávala především kvůli optimistickým momentkám bezstarostného dětství. Kromě nich ale Dagmar Hochová zachycovala také ducha doby i významné historické události.
Se svým fotoaparátem pronikla k událostem Pražského jara i mezi osobnosti sametové revoluce a na zakázku fotografovala také umělecká díla nebo reklamní snímky. Přitom zároveň dokumentovala běžný život v Praze a měnící se podobu hlavního města.
Všechny roviny díla Dagmar Hochové, od intimních momentů z běžného života po přelomové dějinné události, do 4. ledna 2026 představuje její retrospektivní výstava v pražském Domě fotografie. Kurátor Jiří Pátek v ní rozvíjí koncept předchozí výstavy, již Dagmar Hochové loni uspořádal v Moravské galerii v Brně, o nové snímky a poznatky z archivu fotografky.
Sto padesát vybraných původních snímků představuje průřez tvorbou Hochové od jejích studií pod vedením nestora československé fotografie Jaromíra Funkeho přes zakázkové focení pro různá média, reportáže z prostředí ústavů a venkovských komunit, ale i přelomového sjezdu spisovatelů v roce 1967 nebo z parlamentních kuloárů po sametové revoluci, kdy byla zvolena poslankyní za Občanské fórum.
Poté, co Dagmar Hochová v roce 2012 zemřela, se její rozsáhlý archiv čítající 130 tisíc negativů dostal do Moravské galerie v Brně. Ta jej dvanáct let zpracovávala a digitalizovala. „Tento archiv se stal klíčem, který nám otevřel život a dílo Dagmar Hochové,“ říká kurátor výstavy Jiří Pátek.
Osobně Hochovou poznal během posledních let jejího života, kdy spolu s ní dával dohromady její archiv. „Byla nesmírně pozitivní, energická, měla jasné názory,“ popisuje Jiří Pátek osobnost fotografky.
Výstava, kterou připravil loni v Brně a již nyní v Praze rozvinul o další roviny, vytváří podle ředitelky GHMP Magdaleny Juříkové nejkomplexnější možný obraz tvorby Dagmar Hochové a klade si za cíl vyvrátit o ní zažitou představu jako o „fotografce dětí“.
„Byla to tvůrkyně širokého rozpětí, pracovala s výtvarníky, vytvořila ohromnou skupinu fotografií z parlamentu, dokumentovala rok 1968. Procházíme s ní dějinami celého dvacátého století a začátku našeho,“ dodává Juříková.
V černobílých snímcích focených jen za pomoci základních technických prostředků dokázala Hochová zachytit atmosféru situace i skvěle pracovat se světlem a kompozicí. „Nikdy neměla velký vztah k technice, nepoužívala dlouhé sklo ani blesk,“ vysvětluje Pátek.
Za války studovala Dagmar Hochová u Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze a po jejím uzavření nacisty byla nasazena do filmových studií na Barrandově. V roce 1947 nastoupila na Filmovou fakultu AMU, kde studovala kameru. Na výstavě se pouštějí i dva její školní filmy.
Foto Dagmar Hochová / GHMP
Foto Dagmar Hochová / GHMP
Po škole ale kameru opustila a živila se jako fotografka na volné noze – věnovala se reklamní a produktové fotografii, fotila na zakázku do médií i pro umělce.
Ač dnes snímky Dagmar Hochové i dalších fotografů vnímáme jako umění, kurátor upozorňuje, že jejich snahou bylo původně především dokumentovat: „My kunsthistorici jsme si z fotografů tak trochu udělali umělce, ale jde o tvorbu, která vznikala na zakázku. Fotografové se zkrátka fotografií živili,“ říká Pátek.
Hochová se sice nejvíce věnovala živé dokumentární fotografii, ale vytvářela také výstavní panely pro nakladatelství Albatros a fototapety do interiérů. Objevná je též její spolupráce s výtvarníky a autory užitého umění.
Na výstavě je ukázán velký soubor jejích snímků skleněných objektů a šperků Václava Ciglera, vedle nichž galerie vystavila i několik samotných šperků, které byly poprvé ukázány v roce 1967 v galerii Platýz. „Fotografovala také pro Věru Janouškovou nebo Olgu Karlíkovou,“ dodává kurátor.
Velká část výstavy je věnována i zmiňovaným fotografiím dětí, jimiž byla až dosud Hochová známá především. K této tematice se dostala díky spolupráci s časopisem Vlasta, pro nějž začala fotit v roce 1957. „Vycházel v obrovských nákladech a Hochové snímky na titulních stranách se díky tomu mezi lidi dostávaly v masovém měřítku,“ říká Jiří Pátek.
Po roce 1968 už se ale Hochová dostala jen k menším zakázkám, protože ji komunisté zbavili možnosti fotografovat pro velké obrazové časopisy. Pocházela totiž z rodiny novináře a historika, který patřil k intelektuální elitě první republiky, a navíc odsoudila invazi sovětských vojsk do Československa. Zakázky pro výtvarníky nebo nakladatelství pro ni proto byly náhradním zdrojem příjmů.
„Tenkrát si s nimi vystačila. Říkala, že když fotografovala v šedesátých letech pro Vlastu, stačilo jí udělat dvě reportáže za měsíc a to ji uživilo. To si dnes vůbec nedokážeme představit,“ přibližuje tehdejší poměry Pátek.
Dagmar Hochové v polovině padesátých let konvenoval nástup humanitní fotografie – globálního fenoménu, který pokračoval dále i v následujících dekádách. „Tento směr se snaží ukazovat lidi v univerzálních lidských situacích. Je to apolitický, nekomplikovaný a svým způsobem optimistický přístup k fotografii,“ vysvětluje Jiří Pátek přístup, který se propisoval do portrétů dětí i třeba momentek z života na vesnici.
Do kontrastu se známými dětskými snímky Dagmar Hochové ale umístil i snímky dalších autorů, kteří pracují s tématem úplně jiným, kritickým a inscenovaným způsobem.
Díky focení do knih se Dagmar Hochová spřátelila se spisovatelem Alexandrem Klimentem, jednou z hlavních postav sjezdu spisovatelů v roce 1967. Tehdy pro Literární noviny fotila nejen tento sjezd, ale také samostatné portréty spisovatelů a dalších osobností.
Byli mezi nimi například Jaroslav Seifert, Jan Drda, Milan Kundera, Jiří Kolář, Miloš Forman i mladý Václav Havel. Tyto snímky byly podle kurátora ukryté v pozůstalosti Dagmar Hochové v krabici od bot a první z nich byly publikovány teprve v roce 2017.
Foto Dagmar Hochová / GHMP
Foto Dagmar Hochová / GHMP
Během uvolnění v šedesátých letech vycestovala Dagmar Hochová do Sovětského svazu, do Vietnamu a Itálie, odkud také pořídila řadu snímků. V roce 1968 ještě zachytila uvolněnou atmosféru v ulicích, happening Eugena Bikriciuse na Kampě nebo sportovní úspěchy Věry Čáslavské, nakonec ale tento optimismus končí záběry tanků v pražských ulicích.
V roce 1969 nafotila také pohřeb Jana Palacha, pak už se v jejích fotografiích míchají záběry na lidové milice a nucené oslavy prvního máje s paralelním životem v disentu nebo v církvi.
V sedmdesátých letech se Dagmar Hochová nastěhovala do horního bytu naproti Tančícímu domu, takzvané Věže. Odtud až do roku 2000 pravidelně fotografovala Jiráskův most. Vzniklo z toho časosběrné pásmo stovek fotografií, které zachycují společnost uvnitř ateliéru i události venku.
Z „Věže“, kde byli manželé Hochovi v nájmu, se počátkem nového milénia museli přestěhovat do přízemního bytu v Haštalské ulici. Ještě v roce 2018 se ale Jiřímu Pátkovi podařilo z opuštěného ateliéru nad Jiráskovým mostem natočit záběry a sestříhat je do filmu proloženého fotografiemi, které zde Hochová nafotila. Jsou mezi nimi i snímky z oslav osmdesátých narozenin Josefa Sudka.
Závěrečná sekce výstavy se věnuje přerodu republiky od komunismu k demokracii. Hochová v té době byla u formování Občanského fóra, za nějž se pak stala poslankyní České národní rady.
„Měla blízko k disidentům a podařilo se jí dostat se do prostor klubu Aurora, kde probíhaly porady a schůze ohledně budoucnosti a dalšího vývoje republiky,“ říká Jiří Pátek směrem k unikátnímu souboru fotografií zachycujícímu řadu osobností sametové revoluce. „Díky jejím fotografiím toto dění dostává tváře,“ dodává Pátek.
Další fotografie pak Dagmar Hochová pořídila na začátku devadesátých let i jako poslankyně z poslaneckých lavic a kuloárů.
Část archivu Dagmar Hochové, která se týká politických dějin, je naskenována a zpřístupněna na webových stránkách Moravské galerie Brno. Tam je možné probírat se téměř osmi tisíci snímky, které se ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny podařilo i podrobně popsat. Fotografie Dagmar Hochové je proto možné vnímat nejen z estetického a dokumentárního hlediska, ale také jako důležitý historický materiál.
The post V pozadí pražského jara i sametové revoluce. Výstava přepisuje odkaz „fotografky dětí“ appeared first on Forbes.
