Kolem nás spěchají lidé do práce, z cinkajících tramvají se usmívají jarně naladěné slečny, mrzutý šofér dodávky bručí, že nemá kde zaparkovat. Pokud bychom ale před budovou Českého rozhlasu stáli s publicistou Pavlem Šmejkalem před 80 lety, měli bychom na očích něco úplně jiného.
A kdo ví, třeba by nás to ve vteřině stálo život.
„Podívejte tamhle do těch oken ve druhém patře. Odtamtud střílela po každém Čechovi, který se ukázal na ulici, nějaká fanatická Němka,“ ukazuje Šmejkal, novinář internetového deníku FORUM 24.
ČTĚTE TAKÉ: Smrt nejlepšího agenta. Před 80 lety byl popraven špion, který Čechům práskal Hitlerova tajemství
Právě on je mým průvodcem po důležitých místech Pražského povstání. Místech spjatých s nesmírnou odvahou, ale i hrůzou a nepředstavitelnými tragédiemi.
„Od 5. do 9. května 1945 se s přesilou dobře vyzbrojených a připravených německých jednotek utkali civilisté, z nichž někteří neměli před válkou možnost projít základním vojenským výcvikem,“ popisuje.
Více než dva tisíce bojovníků během povstání padlo. Další stovky, možná i několik tisíců lidí bylo povražděno, zraněno, odvezeno do nemocnic. Byl to těžký boj, povstalci si při něm museli vystačit se zbraněmi, které ukořistili. Případně s puškami a pistolemi, které měli k dispozici vládní vojáci, četníci a policisté.
O Pražském povstání se dlouhá desetiletí vyprávělo zkresleně, podle zadání KSČ. Jak bychom na něj měli nahlížet dnes?
Především jako na vystoupení bojovníků, kteří na konci války chtěli osvobodit své hlavní město od nacistů, přestože nevěděli, jak to může dopadnout. O tom svědčí i fakt, že více než dva tisíce těchto bojovníků během povstání padlo. Další stovky, možná i několik tisíců lidí bylo povražděno, zraněno, odvezeno do nemocnic. Byl to těžký boj, povstalci si při něm museli vystačit se zbraněmi, které ukořistili. Případně s puškami a pistolemi, které měli k dispozici vládní vojáci, četníci a policisté.
Kdo se vůbec povstání zúčastnil?
V podstatě všichni Pražané. Z hlediska organizovaných sborů šlo o četníky, policisty, vládní vojáky, v neposlední řadě i tramvajáky. Zapojilo se rovněž mnoho mužů a žen z obcí v okolí hlavního města, vlastně i ze vzdálenějších končin. Mezi bojovníky se vyskytovala také celá řada cizinců – Slováci, Rusové, Holanďané, Angličané, Bulhaři, také několik německých antifašistů.
Výraznou roli sehrály jednotky Ruské osvobozenecké armády (takzvaní vlasovci), díky nimž se povstalcům ulevilo v kritických chvílích bojů v Lahovicích, na Pankráci, v Modřanech i jinde. To, že se vlasovci nakonec museli z Prahy stáhnout, bylo výsledkem neblahého působení komunistů v politickém vedení povstání.
A jsme u toho zkreslování historie – my jsme se ve škole učili, že Prahu osvobodila Rudá armáda.
V Evropě válka oficiálně skončila 8. května ve 23:01, kdy vstoupila v platnost dohoda o kapitulaci, kterou v Remeši za německou stranu podepsal v noci ze 6. na 7. května generál Alfred Jodl. První obrněné jednotky Rudé armády dorazily do Prahy teprve ve čtyři hodiny ráno, tedy již po skončení války. Šlo o 62. a 63. tankovou brigádu 10. tankového sboru a 70. samohybnou brigádu 4. gardové tankové armády.
Jak blízko bylo k tomu, aby Prahu osvobodili Američané?
To se těžko odhaduje. Když začalo Pražské povstání, měla město pod kontrolou německá armáda. Byly tady velitelství zbraní SS, Wehrmachtu, posádky, lazarety. Město se plnilo spoustou německých vojáků stahujících se sem z širokého okolí. Čekali, co se bude dít dál. Sovětská armáda byla po dobytí Berlína u Drážďan, oficiálně již začala takzvanou pražskou operaci.
Američané sice už byli v Plzni, neskrývali ochotu postupovat dál. Sověti jim však dali rázně na vědomí, že už osvobozování Prahy zahájili sami, že budou nad Vltavou dříve než Pattonovy jednotky. Nebýt toho, americké jednotky by se bez problémů dostaly minimálně k Berounu, asi i na pražská předměstí.
Do Prahy tak včas nepřijeli ani Američané, ani Sověti. Město si kromě pomoci vlasovců muselo v klíčových chvílích pomoci samo. Kde to bylo 5.-9. května nejtíživější?
BUDOVA ROZHLASU
„Pražské povstání mělo původně vypuknout 7. května, události se ale daly do pohybu trochu rychleji. Začátek byl velmi spontánní, když hlasatel Zdeněk Mančal ráno 5. května do éteru vyřkl slavnou větu „Je sechs hodin.“ Od té doby se vysílalo pouze česky.“
„Po Mančalově větě se sem stahovaly povstalecké jednotky z celého města, šlo především o četníky. Němečtí vojáci umístění v budově mezitím před vchodem z Vinohradské ulice zesílili zátarasy z ostnatého drátu a pytlů s pískem. Krátce před polednem sem na kolech přijelo 66 plně ozbrojených esesmanů, kteří měli k dispozici i pancéřové pěsti. Postranním vchodem z Balbínovy ulice vstoupili do budovy, chtěli ji převzít. Zcela se jim to však nepodařilo.
Uvědomme si, že rozhlas byl jediné médium schopné oslovit široké masy nejen v Praze, ale i mimo ni. Proto bylo důležité jej udržet. Ve 12:33 tak Mančal vysílal: „Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve! Voláme všechny Čechy. Jsou zde stříleni čeští lidé.“
„Jakmile se dostavily četnické posily, praporčík Karel Hladík nejdřív složil pěstí německého strážného, v hale byli odzbrojeni další dva členové SS, třetí byl zastřelen. Bojovalo se o každé patro, o každou místnost. Boje trvaly celý den, utichly až kolem šesté hodiny odpoledne, kdy se vzdali poslední Němci schovaní v kotelně. Češi je tam vytápěli vodou, Němci už tou dobou neměli ani munici, ani morálku dále odporovat. Tehdy se budova dostala plně do rukou povstalců.“
„V dalších dnech se na budovu soustředila celá řada německých útoků, a to včetně leteckého. Stavbu značně poškodil proudový letoun Messerschmitt Me 262 Schwalbe, jehož čtvrttunová bomba prolétla od střechy až dolů, kde explodovala. Zahynulo několik povstalců, došlo k dočasnému přerušení vysílání. Bylo obnoveno z vysílače ve Strašnicích, nové stanoviště se zřídilo v budově evangelického sboru v Dykově ulici na Vinohradech. Rozhlas byl i nadále pod neustálými útoky a opakovanými nálety. Nejtragičtějším byl ten z pozdních odpoledních hodin 7. května, kdy pumy zasáhly dům číslo 15 v Italské ulici. V jeho troskách zahynulo několik desítek lidí. Němci každopádně rozhlas až do konce povstání nedobyli.“
„Přímo v budově zahynulo během květnových dnů 89 obránců, těžké boje se však vedly v jejím okolí. Rozhlas byl chráněn dvěma výraznými barikádami. Jedna stála nad budovou, druhá pod ní. V nedaleké škole Na Smetance sídlila silná německá posádka, která držela celou dnešní Balbínovu ulici vedle rozhlasu pod svým dohledem. Kdo se objevil v její blízkosti, po tom střílela. Právě v Balbínově přitom nalezneme zadní vchod do rozhlasu, který při povstání sehrál důležitou roli – jím se Pražané dostali dovnitř poté, co jej probourali nákladním automobilem.“
PRAŽAČKA
„V budově gymnázia na Pražačce sídlila posádka V. Sturmbannu SA-Standarte Feldherrnhalle. Škola byla od 5. května obklíčena, Němci ji nemohli opustit, tak alespoň terorizovali obyvatelstvo. Ostřelovali cokoliv, co se v okolí hnulo. Kromě jiného do budovy sváželi zajaté bojovníky z celého okolí. Ve škole je mučili, popravovali. Kde se to v nich vzalo, když už měli válku prohranou? U některých to byl bezesporu fanatismus, snaha co nejvíc ještě ublížit. Možná i sadismus.“
„Mezi povstalci, kteří zde zahynuli, byli i členové posádky obrněného transportéru, jenž dostal zásah a na Pražačce se mu porouchal motor. Němci zajali všechny do jednoho, vzápětí je ve škole povraždili. Proti všem zvyklostem tu byl zabit i parlamentář, policejní strážmistr Václav Bečvář, který dorazil vyjednávat s bílou vlajkou. SA mani jej zákeřně zastřelili zezadu, jeho tělo se našlo až poté, co byla budova osvobozena. V zahradě ležela ve vykopaných protitankových příkopech i celá řada dalších obětí. Nebyli to jen umučení zajatci, také padlí bojovníci z okolních ulic, včetně Němců.“
„Boje na Pražačce byly jedněmi z nejtěžších, k nimž v Praze došlo. Budova se dostala do rukou povstalců až 8. května, jakmile posádka SA kapitulovala. Jakmile Němci složili zbraně, měli povoleno odejít dolů do Karlína.“
STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ
„K tvrdým bojům docházelo i v okolí Staroměstské radnice. Radnice sama dostala těžké zásahy a vyhořela. Bohužel shořel i archiv města Prahy, nenávratně zmizela spousta dalších důležitých historických dokumentů. Těžké boje se tu vedly od samého začátku, protože jen pár set metrů odsud, na konci Pařížské ulice v budově dnešní Právnické fakulty, sídlilo velitelství SS. Odtamtud Němci podnikali výpady proti povstalcům hájícím na Staroměstském náměstí radnici. Existují dochované fotky, na kterých je jeden německý obrněný transportér zničený v ústí Pařížské ulice, další před dnešním ministerstvem obchodu.“
„Méně se ví, že prvními obětmi byli na Staroměstském náměstí civilisté, kteří zahynuli v podloubí jednoho z domů, kde byli zasaženi výstřelem obrněnce. K domluvě o kapitulaci německé posádky došlo 8. května, okolo čtvrt na šest večer u Husova pomníku.“
„Na Staroměstském náměstí jinak ještě stojí za zmínku, že v domě U Kamenného stolu sídlilo až do 7. května velitelství Alex generála Slunečka, podílející se vedle České národní rady na organizování Pražského povstání. Kvůli zdejšímu ostřelování a bojům se nakonec přesunulo na Smíchov, do tehdejší Ringhofferovy továrny.“
MASARYKOVO (HYBERNSKÉ) NÁDRAŽÍ
„Povstalcům se ho podařilo obsadit 5. května, kdy z něj vytlačili německé vojáky. O den později však Němci od Karlína znovu zaútočili a nádraží opět dobyli. Ke stovce lidí, které zde našli, se zachovali obzvlášť brutálně. Část z nich v nádražní hale okamžitě postříleli. Ženy byly odděleny od mužů, zhruba 30 osob, které se podle odhadu okupantů mohly podílet na povstaleckých bojích, Němci poklusem nahnali v houfu za neustálého bití k hradlu číslo dvě, kde byli bez milosti postříleni. Stejně dopadlo u nádražní dvorany zhruba 25 dalších lidí.“
„Dochovaly se fotografie s hromadami zabitých. Paradoxní je, že mezi nimi nebyli jen bojovníci, ale i civilisté, kteří prostě jen čekali na vlak. Zahynulo i pět polských dělníků, jiní prostě pouze pracovali v restauraci, což byl i případ dvou sedmnáctiletých nádražních číšnických učňů Jaroslava Doležálka a Jindřicha Holce. Popraven byl i úředník Josef Pražma, který měl v Praze obchodní zařizování pro sklárnu ve Světlé nad Sázavou. K podobně brutálním zločinům došlo i na dalších místech, stačí zmínit popravu mnoha bojovníků u Lahovického mostu, zlé to bylo i v Chuchli, na Chodově, v Dolních Chabrech.“
OBĚTÍ 6. KVĚTNA
„Zřejmě nejznámější masakr Pražského povstání se odehrál na Pankráci v tehdejší Úsobské ulici, která byla po válce přejmenována na Obětí 6. května. Právě toho dne do zdejších domů vpadli esesmani, kteří podle svědků hovořili slovensky a srbochorvatsky, bestiálně zde povraždili obyvatele dvou domů, skrývající se po sklepích. Poválečná zpráva hovoří jasně: „Esesmani použili střel dum-dum. Německá příslušnice Lenochová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před esesmany a prosila je, aby ji ušetřili. Zavraždili ji i se dvěma jejími dětmi…“
„Celkem bylo ve sklepě zabito 37 osob. Z toho deset dětí ve věku od šesti do patnácti let a třináct žen, z nichž dvě byly těhotné. ‚Zachránilo se dvanáct osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev. Viděly, jak esesmani po střelbě ještě do mrtvých bodali. Když skončili toto dílo, vyrabovali v témž domě 21 bytů a zapálili je. V jednom bytě našli 68letého Háčka, který byl nemocný a hluchý. I toho zastřelili,‘ popsala brutální děj zpráva z vyšetřování.“
„Patrně stejná skupina vojáků pak na zahrádce domu č. 254 postřílela dalších šestnáct lidí, mezi nimi šest dětí. ‚Milan Procházka byl při střelbě lehčeji zraněn, klekl a prosil: Prosím vás, nechte maminku, nechte Janinu… Esesmani jej ubili ranami pušek do obličeje. Čtrnáctiletá Jarmila Šárová měla podle lékařského zjištění vypíchané oči. Božena Šrámková, těhotná, a její šestiletá dcera Eva, kterou držel na ruce otec, byly zabity. Otec se zachránil,‘ uvedla vyšetřovací zpráva. Celkem tak bylo v Úsobské ulici zavražděno 51 civilistů. Vrazi zřejmě patřili k příslušníkům 17. záložního a výcvikového praporu pancéřových granátníků SS, jenž byl zařazen do Kampfgruppe Wallenstein. Před soud se dostal jen velitel jednotky SS-Obersturmbannführer Michael Kneissl, kterého Američané v lednu 1947 vydali do Československa, kde byl na základě rozsudku z 29. března téhož roku popraven.“
SOUDNÍ NÁMĚSTÍ (NÁMĚSTÍ HRDINŮ)
„Nejblíže k regulérní bitvě měly čtyřdenní boje na Pankráci. Málokdo z velitelů povstání počítal s tím, že Němci budou mít dost sil, aby ještě Prahu dobyli zpět. Z omylu je jako první usvědčila divize SS Wallenstein z benešovského cvičiště, která se už 6. května ráno objevila na Budějovické ulici. Na Pankráci naštěstí nacisté narazili na dobře zorganizovanou obranu pod vedením bývalých legionářů, především plukovníka Františka Vejmelky a podplukovníka Františka Pešky. Útok podporovaný těžkou technikou se jim podařilo zastavit na úrovni Soudního náměstí, tramvajové vozovny a parku Jezerka.“
„Rozhodující útok divize Wallenstein začal 7. května ve čtyři hodiny ráno. Nacisté do sedmé hodiny překonali obě barikády před Soudním náměstím a pokračovali do centra Táborskou ulicí. V devět hodin je zastavil český protiútok. Klíčovou roli v něm sehrály dva oddíly vlasovců, vyzbrojené tanky a protipěchotními děly.“
„Do centra Prahy se pak německé jednotky probily ze severu od Mělníka i z východu od Českého Brodu, útok divize Wallenstein od jihu však na pankráckém Soudním náměstí ztroskotal. Oddíly SS opět pronikly přes Soudní náměstí a ve dvě hodiny odpoledne se zastavily před barikádou na křižovatce ulic Táborská a Petra Rezka. Následovala tříhodinová přestřelka, kterou ukončily až zprávy o tom, že generál Toussaint podepsal kapitulaci. Esesáci se začali stahovat a jejich ústup kryly z dosavadních pozic už jen slabší síly. Ještě před odchodem povraždili 23 mužů, které zajali v bojích u statku Reitknechtka.“
KLÁROV
„V dopoledních hodinách 9. května se ze serpentin vynořil sovětský tank T-34/85 označený 1-24, jemuž velel gardový poručík Ivan Grigorjevič Hončarenko. Za ním pak jely další stroje 1-23 a 1-25. Poté, co tank projel pravotočivou zatáčkou směrem na Klárov, vystřelil po něm jeden z německých Hetzerů (stíhač tanků, pozn. red.), které kryly ústup posledních ustupujících jednotek. Střela se od pancíře věže odrazila a zasáhla roh domu. Protože poručík Hončarenko sledoval situaci z otevřené velitelské věžičky, byl kusem zdiva či velkou střepinou zasažen do hlavy a na místě zemřel.“
„Hončarenkův tank zasáhl i třetí německý výstřel, těžce zranil řidiče Ilju Šklovského, jenž přišel o pravé oko. Střepiny zasáhly i střelce Filippova. Těžce zraněn byl rovněž průvodce František Souček z Ohrazenic, který přišel o nohu. Poslední čtvrtou německou střelou byla tanku znehybněna věž, stroj byl definitivně vyřazen. V tu chvíli se však povedlo zasáhnout Hetzer, který stál v ústí ulice U Železné lávky. Úspěšný zásah si zřejmě připsal jeden z dvojice tanků jedoucích za Hončarenkem. Zbylé dva německé stroje, které stály přibližně v místech, kde je dnes tramvajová zastávka směrem k Pražskému hradu, jejich posádky nechaly osudu a uprchly. Sovětské tanky pak pokračovaly dále do centra Prahy.“
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Vůči Rusku se nesmíme chovat jako pštros, řekl Lipavský Questovi. Co vzkazuje USA?
