Za uměním do rakouských hor. Museum Liaunig představuje české a slovenské umělce

Forbes Před 17 hodinami

Brutalistní perla uprostřed rakouských hor a lesů ukrývá překvapivé paralely českého, slovenského a rakouského umění. V architektonicky výjimečné budově Musea Liaunig v Korutanech probíhá dosud největší výstava věnující se prezentaci českého poválečného umění v zahraničí. Pro soukromou instituci ji připravil slovenský kurátor z vídeňské galerie Belvedere Miroslav Haľak.

Blízké, přesto neznámé. Umění sousedních zemí je pro nás ve většině případů neprobádaným územím, terrou incognitou. Přitom lze při bližším pohledu objevit tolik podobností – a to i přes distanc, který mezi Českem a Slovenskem na straně jedné a Rakouskem na straně druhé způsobila čtyřicetiletá izolace za železnou oponou.

Dosud jsme jej nepřekonali, protože systematická snaha zviditelnit naše umění v zahraničí tu chybí. A právě prolomení této bariéry si dal za úkol slovenský kurátor působící ve vídeňské Belvedere, Miroslav Haľak. U velkých českých a slovenských veřejných institucí jeho snaha bohužel zůstala bez odezvy, ale soukromý sektor je v tomto ohledu zdárně supluje. A to i na rakouské straně.

Dosud největší výstava českého a slovenského umění v Rakousku – a možná i za našimi hranicemi vůbec, se koná v muzeu rodiny Liaunig, jehož návštěva je sama o sobě zážitkem.

V Korutanech na hranici Rakouska a Slovinska, mezi horami v údolí řeky Drávy, z ničeho nic ční ze zeleného svahu betonový tubus zakončený proskleným balkonem. Zdálky připomíná spíše malou hospodářskou stavbu, ale jakmile jej objedete, navedou vás sochy v krajině k nenápadnému, do terénu zasazenému vchodu s nápisem Museum Liaunig. Uvnitř se ukrývá monumentální betonový chrám plný umění.

Ve velkorysých prostorách na vás okamžitě dýchne atmosféra jako z filmu Brutalista. Průhledy do krajiny z bočních teras a především pak výhled ze „střešního“ sochařského parku, se pak blíží spíše scénám z filmů Paola Sorrentina.

Instituci založil rakouský sběratel umění Herbert Liaunig a po jeho smrti ji vede jeden z jeho synů, Peter. Od jara do podzimu v památkově chráněné budově probíhají výstavy moderního a současného umění, založené na dílech z jejich početné sbírky, která je s více než pěti tisíci položkami jen z období druhé poloviny dvacátého století (plus dalšími sbírkovými předměty) největší soukromou sbírkou umění v Rakousku.

Výstava Terra Incognita, která byla ve velkém stylu zahájena 26. dubna, je přelomová jak pro renomé českého umění v zahraničí, tak pro česko-rakousko-slovenské vztahy všeobecně. A Forbes Life byl u toho.

Aprílové počasí v horské vesničce Neuhaus plánovanému venkovnímu dýchánku nepřeje, a tak se pozvaní hosté postupně scházejí u welcome drinku ve foyer. Jde především o vlivné osobnosti rakouské, slovenské i české kulturní scény, umělce a sběratele.

Kdyby v tutéž dobu zrovna neprobíhal pohřeb papeže Františka, byl by tu možná i rakouský prezident. Z českých veřejných uměleckých institucí jsou tu jen zástupci Alšovy jihočeské galerie a GASK. První na výstavu zapůjčila konvolut zhruba padesáti děl a další usiluje o to, aby se výstava za dva roky v nějaké podobě přesunula i do Česka.

Úvodního slova se ujímá majitel muzea Peter Liaunig a u mikrofonu se střídají i kurátoři dalších tří menších výstav (včetně bývalého ředitele Albertiny), které tu spolu s tou hlavní budou k vidění do konce října. Nejdůležitější projev ale pronáší Miroslav Haľak.

Vyzývá v něm k překonání bariéry mezi uměleckými scénami sousedních zemí. Ruku na srdce: kdo byste dokázal vyjmenovat pět, nebo alespoň tři, nejdůležitější slovenské a rakouské umělce? Nedivme se potom, že ani v Rakousku ty naše neznají. Cílem výstavy, která představuje umění převážně z let 1948 až 1989 s přesahy do současnosti, je tuto neznalost prolomit.

Projekt je unikátní v rozsahu a výběru děl a objevný v tématech, která nastoluje. Hledá paralely mezi předlistopadovým uměním z obou stran železné opony a u autorů, kteří neměli šanci svou tvorbu znát, nachází podobné tendence, které navzdory izolaci otiskují do jejich umění ducha doby.

Díla dosud neobjevených jmen se tu vynořují v kontextu tvorby opěvovaných uměleckých hvězd, jimž se kvalitativně vyrovnávají. Haľak se tímto způsobem pokouší narušit zaběhnutou kategorizaci umělců na „áčková“ a „béčková“ jména (k níž často přispívají i sběratelé).

Z několika soukromých sbírek a zmiňované „Alšovky“, která na výstavu zapůjčila největší konvolut obrazů a soch, vybral kurátor 144 děl od významných osobností poválečného československého umění (datace většinou 1948 až 1989) a konfrontoval je s tvorbou poválečné moderny a současného umění ze sbírky rodiny Liaunig.

Ta vznikala od 60. let z iniciativy byznysmena a filantropa Herberta W. Liauniga (1946 až 2023), který podnikal v oblasti likvidace, respektive sanace firem. Nejprofitabilnější podniky si přitom ve svém portfoliu ponechal a z nich financoval své aktivity v oblasti umění a také činnost nadace podporující hospice.

Po své smrti přenechal vedení hospodářských podniků svému synovi Alexanderovi a druhému, Peterovi, připadla umělecká odnož rodinných aktivit. Sbírky zahrnují nejen poválečné umění, ale také africké umění, sklo, známky nebo portrétní miniatury. A také rozměrné sochy, které jsou k vidění v sochařském parku na zelené střeše budovy s úchvatným výhledem do hor a lesů.

Ročně do Musea Liaunig v sezoně od jara do podzimu přijede třicet až čtyřicet tisíc návštěvníků. Budova vznikala od roku 2008, kdy majitel nechal vypsat architektonickou soutěž s velmi striktními podmínkami, například na podobu proskleného depozitáře, který stojí hned u vstupu a je zapojen i do samotné expozice. Hned při prvních jednáních s architekty se ale ukázalo, že stanovený rozpočet osm milionů eur nebude možné dodržet.

Novou vypsanou soutěž vyhrálo vídeňské studio Querkraft, které původní disonanci mezi požadovanou kubaturou a rozpočtem vyřešilo tím, že využilo prefabrikované betonové komponenty určené pro hospodářské stavby a nechalo je zapustit pod povrch. V této podobě bylo muzeum, ověnčené mnoha rakouskými oceněními, otevřeno v roce 2015 a stalo se památkově chráněnou budovou.

Výstava Terra Incognita je již druhou spoluprací Miroslava Haľaka s Museem Liaunig, pro nějž v roce 2023 připravil výstavu Zbyňka Sekala – jednoho z nejvýznamnějších českých neoavantgardistů, který v roce 1969 emigroval do Německa a poté do Vídně. Na ní tehdy spolupracovalo i Museum Kampa, kde se Sekalova výstava poté konala také.

„Skrze Zbyňka Sekala se Peter Liaunug nadchl i pro další umění československé provenience,“ vysvětluje kurátor kořeny vzniku současné výstavy. V současné době jedná s kutnohorskou GASK o jejím budoucím možném přenesení do Česka, v horizontu dvou let. Žádná ze státních institucí prý na tuto výzvu nereagovala.

Časové vymezení výstavy bylo dané tím, že důvodem ignorace zahraničního umění jsou podle kurátora roky totality. Omezení pouze na klasická média malby a sochy bylo dané zaměřením sbírky Liaunig.

Přes devadesát děl na výstavě pochází od československých autorů a zapůjčeny byly především z Alšovy jihočeské galerie a ze sbírky Roberta Runtáka a několik děl šlo také ze sbírky Collett Prague-Munich manželů Lettenmeyerových, kutnohorského GASKu a z privátních slovenských sbírek – například sbírky Jána Kukala, Jančara, Matáka, Linea.

Vedle výstavy v Drážďanech, již před několika lety uspořádal bývalý šéf Národní galerie v Praze Jiří Fajt, jde snad o dosud největší ucelenou prezentaci českého umění za našimi hranicemi.

Nejdůležitější zápůjčky poskytla Alšova jihočeská galerie, s níž Miroslav Haľak loni spolupracoval na výstavě Let it Grow Again. „Sbírka Alšovy jihočeské galerie umožňuje velmi široký přehled o českém výtvarném dění. Dali nám k dispozici cokoli, co jsme si vybrali,“ říká Miroslav Haľak a jako příklad uvádí náročný převoz křehké plastiky Aleše Veselého nebo restaurování starší dřevěné plastiky Michala Gabriela.

„Velmi smekám před galeriemi, které byť působí v regionu, v lecčem dokážou nahradit funkci Národní galerie,“ dodává kurátor. Mezi téměř šedesátkou děl z jihočeské sbírky jsou například obrazy od Emila Filly, Mikuláše Medka, Františka Hudečka či Zdeňka Sýkory.

Přes čtyřicet děl do Rakouska dovezl i sběratel Robert Runták, jehož Haľak vyhledal kvůli silnému zastoupení geometrické abstrakce a děl z období osmdesátých let. Mezi jeho zápůjčkami jsou například dvě rozměrné instalace Stanislava Kolíbala či díla Huga Demartiniho, Márii Bartuszové či Jiřího Švece.

Manželé Lettenmeyerovi do výstavy zapůjčili například obraz od Josefa Hampla, který perfektně ladí geometrickou plastikou Rakušana Rolanda Goeschla ze sbírky Liaunig. Anebo také plastiku Jozefa Jankoviče s téměř detektivní minulostí, o níž si i sám autor myslel, že byla zničena v 60. letech během záplav ve Florencii, než se v devadesátých letech objevila na jedné italské aukci.

Výstava začíná již v chodbě, kde jsou za sklem v depozitáři umístěná díla autorů, která by na přehlídce neměla chybět, ale jsou tak svébytná, že pro ně kurátor nenašel v uměleckém kánonu sousedních zemí ekvivalent. Jsou mezi nimi zastoupeni například Michael Rittstein, Karel Nepraš nebo Jan Koblasa.

V úvodu do hlavního sálu návštěvníky nejdříve uvítá velkoformátové dílo Liaunigova oblíbence Jakuba Špaňhela, na němž svou typickou válečkovou metodou zmultiplikoval státní symboly všech tří zúčastněných zemí.

Nové dílo do koncepce výstavy na první pohled nezapadá, ale vedle několika dalších autorů tvořících po roce 1989, jako je třeba mladá Slovenka Natália Šimonová nebo rakouský autor Christian Schwarzwald, doplňuje současný komentář. Hlavní sál budovy je následně rozdělen do čtyř oddílů věnovaných figurativnímu umění, abstrakci, geometrické abstrakci a pluralismu, kde se různé tendence propojují.

Z druhé strany panelu se Špaňhelovým plátnem visí obraz od Emila Filly, který spojuje kubizující tendence – v Rakousku chybějící – s těmi expresivními, které se v sousední zemi naopak rozvíjely. Komunikuje nejen s plastikou Olbrama Zoubka, ale i velkým souborem „zápasníků“ od Jiřího Sozanského a červenými „stékanci“ na velkoformátovém obrazu Hermanna Nitsche.

Jedinou grafikou na výstavě je dílo Vladimíra Boudníka, ladící s obrazem rakouské malířky Soshany i plátnem Zdeňka Kirchnera. Podobné tendence lze najít například mezi obrazem Josefa Istlera z roku 1956 a plastik rakouských autorů Erwina Reitera a Othmara Jaindla. Červená dřevěná plastika ležícího muže od významného rakouského sochaře Erwina Wurma zase výborně koresponduje s obrazem Mikuláše Medka.

Velkým překvapením je také souznění obrazu Josefa Istlera s plastikou Rakušana Andrease Urteila ze stejné doby, kdy díla vypadají, jako by je vytvořil jediný autor. Totožný motiv zpracovává i naturalistická figurativní socha od Petera Orieška a malba od Franze Ringela.

Překvapí také dialog asambláží Jana Švankmajera a u nás neobjeveného slovenského autora Miroslava Cipára. „Mou ambicí bylo najít k dílům ze sbírky Musea Liaunig paralely v československém umění, které by poukázaly na univerzální jazyk umění, který překračuje i neprostupné bariéry politických hranic,“ říká Miroslav Haľak.

Na jedné z venkovních teras zůstala organická plastika Tonyho Cragga ze stálé sbírky muzea, vedle níž našel místo jelen od Pauliny Skavové, který vzhlíží do krajiny rakouských hor. Ze sálu vede dialog s figurativní plastikou od Michaela Gabriela a sérií obrazů od rakouského malíře Alfreda Klinkana.

Ta visí naproti obrazům od Milana Knížáka a Jiřího Davida, jemuž Alšova jihočeská galerie právě chystá výstavu. Vedle nich je ve společném kontextu vystaven obraz rakouské hvězdy Marii Lassnig, její české současnice Adrieny Šimotové a plastika od Františka Štorka – všechna tři díla spojuje motiv nohou. Ten se objevuje i na obálce katalogu, kterou zdobí fotografie již neexistujícího díla Magdaleny Jetelové z 80. let – čímž je významná česká autorka, která se osobně zúčastnila i vernisáže, také symbolicky zastoupena.

Seznam vystavených autorů je velmi pestrý a každého jistě napadnou další důležitá jména, která na něm chybějí. Kurátorovi ale nešlo o to, udělat kompletní přehlídku všech umělců poválečné éry – což by ani nebylo za stávajících podmínek možné. Takový úkol by měl stát spíše před veřejnými institucemi. Cílem výstavy Terra Incognita ale především je, podnítit touhu umění sousedních zemí objevovat. Stojí to za to.

The post Za uměním do rakouských hor. Museum Liaunig představuje české a slovenské umělce appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek