Babička, která prvorepublikové smetánce prodávala lustry, smrt otce elektrickým proudem v šesti letech a centrum Prahy. Těch cest, které Roberta Vaněčka dovedly k tomu, že Čechům prodává lahve za miliony korun, bylo víc. Ale tohle jsou ty zásadní, které určily směr.
Jméno Roberta Vaněčka v posledních dvaceti letech tu a tam média vynesou na povrch. Pokaždé za tím stojí alkohol. Pravděpodobně ten nejdražší, jaký se dá v Česku pořídit. Obvykle koňak, ale někdy také whisky.
Robert Vaněček nebývá tou hlavní hvězdou. Stojí v pozadí. Pozornost se totiž obvykle soustřeďuje na lahev, u níž stojí. Lahev, která se do Česka dostala kvůli němu. Lahev, kterou si objednal některý z českých sběratelů, který za ni byl ochotný zaplatit sedmimístnou sumu. Letos to bylo ještě o jeden řád víc. K tomu se ale dostaneme.
Teď se vrátíme do roku 2007, kdy se v Praze otevřel pětihvězdičkový Mandarin Oriental. Shodou okolností to byl stejný rok, kdy na trh přišla speciální edice koňaku Rémy Martin Louis XIII. Black Pearl s cenovkou 180 tisíc korun. Pro celý svět bylo k dispozici jen 786 lahví.
V tu dobu Robert Vaněček pracoval v distribuční společnosti, která právě značku tohoto koňaku v Česku zastupovala. „Bylo to něco výjimečného. Cenou i exkluzivitou. Standardní láhev Ludvíka XIII. tehdy stála kolem pětadvaceti tisíc korun. Mimochodem, dnes je to přes osmdesát tisíc. Byl to risk, ale ředitel se přesto rozhodl Black Pearl vzít,“ vzpomíná Vaněček.
Jenže to vypadalo, že risk byl moc velký. Uběhlo půl roku a lahev pořád neměla majitele. „Seděl jsem v Mandarin Oriental s jedním z manažerů a v tu chvíli mi na telefonu pípla zpráva od šéfa, co s ní budeme dělat,“ říká Robert Vaněček, který se tehdy zároveň dozvěděl, že v hotelu bude probíhat dražba aukční síně Bonhams.
Slovo dalo slovo a lahev se stala jedním z bodů aukce. A to ještě zajímavějším, než se původně myslelo. Neprodaná lahev totiž byla totiž byla z limitované edice poslední, která ještě neměla majitele, což zvýšilo zájem médií, kupujících a ve výsledku i finální cenu, jež se nakonec vyšplhala na 360 tisíc korun. Ukázalo se, že investiční alkohol má v Česku potenciál.
Byznysplán se začal rýsovat. Cesta k němu ale byla poměrně spletitá. Robert Vaněček byl obyčejný muž, vyučený elektrikář. Důvody byly dva. Tím prvním byl fakt, že elektřina mu v šesti letech zabila tátu. Tak si řekl, že aby se nikdy nic takovému znovu nestalo, bude nejlepší mít nad elektřinou navrch. Tím druhým byla skutečnost, že v rodině bez otce se každá koruna otáčela dvakrát a vyučení byla nejrychlejší cesta, jak z toho ven.
„Jenže ta práce mě nebavila. Byla půlka devadesátých let a moji kamarádi pracovali většinou někde mezi lidmi, zatímco já dělal zálohové sítě pro výpočetní techniku,“ vzpomíná Vaněček. A tak začal dělat pro Pepsi. Nejdřív jako někdo, kdo hlídá, jestli jsou produkty v obchodech správně vystavené, poté jako obchodní zástupce.
Foto Michael Tomeš
A teď ta babička. Díky ní totiž Vaněček vyrůstal v centru Prahy. Babička totiž za první republiky vlastnila jeden z nejvyhlášenějších obchodů na prodej lustrů v Praze. O ten ji sice komunisté po válce připravili, ale rodinu alespoň nechali dál žít v domě v Petrské čtvrti, kde Vaněček vyrostl. Znalost centra Prahy se pro začínajícího „obchoďáka“ ukázala být zásadní.
Po revoluci v srdci Prahy začaly přibývat luxusní hotely a restaurace, kam se běžní obchodní zástupci Pepsi nehrnuli. „Byli zvyklí chodit do obchodů, různých občerstvení a obyčejných hospod. Najednou ale měli jít dělat byznys do pětihvězdičkového hotelu. Já jsem s tím problém neměl. Jednak jsem ta místa znal, ale taky jsem díky babičce věděl, jak se tam chovat. Tak jsem se stal specialistou centrum Prahy já,“ usmívá se Vaněček. Že to byla škola dobrá, se brzy ukázalo na výsledcích. Ve věčném souboji Pepsi versus Coca-Cola tehdy v regionu vítězila Pepsi.
Po nějaké době se ale Vaněčkovi ozval headhunter s nabídkou, jestli nechce lahve s limonádami vyměnit za prémiový alkohol. V pozadí nabídky stál Jiří Štětina, muž, který jako obchodní ředitel působil v Pepsi, ale pak svoji kariéru spojil s alkoholem, kterému je z pozice šéfa distribuční firmy Mast-Jägermeister věrný dodnes.
„Řekl jsem, že jestli si máme plácnout, budu se muset učit a budu chtít poslat do destilerií, abych viděl, jak se vyrábí to, co mám nabízet, abych poznal lidi, kteří za tím stojí,“ vzpomíná Vaněček. Dostal slíbeno, že to tak bude a hned druhý den po nástupu do práce odjížděl do Jägermeisteru. Rémy Martin, Metaxa, Glenfiddich, Macallan, Balvenie, Bruichladdich, Highland Park následovaly… Všude sbíral kontakty a zkušenosti. A ty pak předával v Česku.
„Začali jsme dělat první degustace, párování s jídly a já se poprvé setkal s koncovým klientem, což je teď podstata mé práce. A tehdy se objevily první otázky na téma, že nějaká značka kromě běžných lahví nabízí ještě variantu třicetiletou, čtyřicetiletou…. A jestli jí nemáme, protože by si dotyčný rád založil sbírku,“ vrací se do minulosti Vaněček, jenž se na taková přání začal specializovat.
Roky pak české sběratele zásoboval jako zaměstnanec distribuční firmy. Hlavní část jeho práce ale pořád spočívala především v péči o bary, restaurace a hotely. V hlavě mu ale zrál plán na vlastní byznys, kdy by se zaměřil jen privátní klientelu, která ho v jeho plánu podporovala.
Foto Michael Tomeš
„V naprosté většině to jsou majitelé společností mezi čtyřiceti a sedmdesáti roky, kteří svůj byznys vybudovali od nuly. I proto mě přesvědčovali, že je dobrý nápad jít mimo firmu, začít pracovat na sebe a dál se jim starat o jejich sbírky,“ říká. On sám o životaschopnosti takového podnikání pochybnosti neměl. Připouští ale, že na začátku netušil, čeho všeho dosáhne.
Plány na samostatný byznys se začaly plnit před deseti lety. Vaněček se v tu chvíli ještě víc ponořil do byznysu, kam není lehké se dostat. Víc než jiné stojí na osobních vazbách. Například právě díky nim se dlouholetý člen asociace sommeliérů s předstihem dozvídá o tom, co jeho klienty zajímá nejvíc – o limitovaných edicích, které mají přijít na trh.
Koupit a neotevřít?
Dnes už pod hlavičkou své firmy Prestige Portfolio Vaněček obsluhuje zhruba čtyři stovky sběratelů investičního alkoholu, přičemž některé z jejich sbírek mají mnohamilionovou hodnotu. V Česku působí například i největší sběratel Metaxy na světě, který vlastní téměř vše, co se značkou Metaxa vzniklo. Sám Vaněček zákazníkům ročně prodá investiční alkohol v řádu nižších až středních desítek milionů korun. Hlavní vliv má ochota destilerií přicházet se sběratelsky zajímavými edicemi.
Například letošek je na ně bohatý. Nedávno tak k novému majiteli zamířila jednosladová skotská whisky Glenfiddich z roku 1959, která se na na trh dostala jen v počtu sedmi kusů pro celý svět. Cena: dva a půl milionu korun. Na skoro milion a půl pak vyšla lahev whisky Macallan Horizon, která vznikla ve spolupráci s automobilkou Bentley.
Foto poskytl Robert Vaněček
Vrcholem ale bylo předání lahve vůbec nejdražší lahve speciální edice koňaku Ludvík XIII., která vyšla na dvanáct milionů korun. „To bylo to nejdražší, co jsem během kariéry pomohl zprostředkovat. Klient si ale nepřál žádnou medializaci, takže se to odehrálo v privátním prostředí,“ vysvětluje Robert Vaněček bez dalších detailů.
Otevírají se někdy takové lahve, nebo jde jen o investiční nástroj? Podle Vaněčka jde v těchto extrémních případech o investici, ale přístup klientů k investičním lahvím se v posledních letech mění.
Různým klientům jsem prodal osm lahví a pokaždé, když jsem jim ji předával, pokaždé zaznělo, že by ji dotyčný chtěl ochutnat. Nikdo ale nechtěl otevřít tu svoji.
„Hodně to změnil covid-19. Do té doby se mimořádné lahve neotvíraly. Potom ale klienti začali ochutnávat i obsah lahví, na které by dřív nesáhli,“ připouští s tím, že se jim snaží takový zážitek udělat co nejzajímavější. Příkladem může být loňská galavečeře, kde se degustovala limitovaná edice koňaku Ludvík XIII. Rare Cask s cenou 1,4 milionu korun.
„Různým klientům jsem prodal osm lahví a pokaždé, když jsem jim ji předával, pokaždé zaznělo, že by ji dotyčný chtěl ochutnat. Nikdo ale nechtěl otevřít tu svoji,“ usmívá se Vaněček, který začal přemýšlet, jak takové přání splnit. Řešením měla být společná večeře s jednou otevřenou lahví. „Říkal jsem si, že se ale jen tak nemůžeme sejít v restauraci nad lahví za víc než milion, rozlít ji, vypít ji a zase odejít,“ říká Vaněček.
Oslovil proto kontakty v destilerii, ale nejprve to vypadalo, že bez úspěchu. Alokace Ludvík XIII. Rare Cask pro Česko je vyčerpaná, zněla odpověď. „Za dva týdny mi ale volali, že přeci jen jedna k dispozici bude. Vzali ji jiné zemi, aby ji mohli dát nám,“ říká Vaněček, jenž navíc dokázal zařídit i to, že koňak do Prahy přiletěl otevřít Baptiste Loiseau, vrchní sklepmistr Ludvíka XIII., který dal k dispozici jediný volný termín.
„Večeře, na kterou nikdy nezapomenu,“ vrací se Vaněček k akci, která se odehrála v Klášteře Bosých karmelitánů na dohled od Pražského hradu, kam vstupenka pro jednoho stála 155 tisíc korun a kde menu připravovali nejlepší čeští šéfkuchaři. Přednost dostat se ke stolu dostali ti, kdo si lahev koupili. „Všechna místa se prodala během pár hodin a ještě jsme měli několik lidí na čekací listině,“ říká sommelier.
Jak výjimečná taková akce byla, potvrdilo i to, když v Rémy Martin pražskou večeři interně vyhodnotili jako „best practise“ pro klientský přístup v rámci celého světa. „Z toho mám ještě teď husí kůži,“ přiznává Robert Vaněček.
The post Začal s limonádami. Letos Robert Vaněček předal lahev koňaku za dvanáct milionů appeared first on Forbes.
