Zahrada dětské imaginace. Jak svět Jiřího Trnky objevují další generace

Forbes Před 1 týdnem

Patřil mezi největší osobnosti animovaného filmu, na jeho ilustracích vyrůstalo několik generací dětí. Teď celoživotní dílo Jiřího Trnky vystavuje pražská Villa Pellé. Forbes Life při té příležitosti hovořil se synem slavného výtvarníka, Janem Trnkou. Nejen o vzpomínkách, které na svého otce má, ale i o tom, jak s jeho dílem nakládají dědici, sběratelé i aukční síně.

Aktuální výstava ve Ville Pellé je od devadesátých let nejkomplexnější přehlídkou celoživotní tvorby vašeho otce, Jiřího Trnky, v Praze. Co jste na ni vybrali?

Otec toho za svůj život vytvořil opravdu hodně a to, co je na výstavě, je jen malá část z jeho díla. Předvádíme tu tři nejdůležitější tvůrčí disciplíny, kterým se věnoval: malbu a plastiku ze čtyřicátých až šedesátých let, ilustraci a film. Od roku 1946 to byly nejdříve kreslené filmy, než otec založil loutkové studio.

V sekci, kde jsou obrazy ze čtyřicátých let, je vidět inspirace divadelním prostředím. To je další kapitola jeho tvorby, kterou jsme už ale z kapacitních důvodů nemohli ukázat. Za války udělal otec s Jiřím Frejkou asi třináct inscenací jako scénograf pro Národní divadlo a do půlky z nich tvořil i kostýmy.

To už se ale na výstavu nevešlo. Se spolukurátorkou Martinou Vítkovou jsme se dohodli na tom, že musíme ukázat věci, které lidi znají, a současně i ty, které naopak neznají. A nejlépe se to ukazuje na ilustracích.

Knihy s ilustracemi vašeho otce vycházejí dodnes, z těch nejznámějších jmenujme například Zahradu, Fimfárum, Špalíček a Broučky. Zapomněla jsem ještě na nějaké?

Další knihy už teď nevycházejí, především kvůli textům. Žádný nakladatel je nechce vydat, protože by je nikdo nečetl. To je příklad sbírky básní Františka Branislava a vyřazena je takto i spousta dalších knížek. Dříve vycházely i Andersenovy pohádky, k nimž je spousta ilustrací i na výstavě.

Jejich téměř kompletní originály má ve sbírkách Národní galerie, která je zapůjčila. Třeba ještě něco z toho vyjde, ale pro nakladatele je to risk, a tak si vydání každé knihy důkladně rozmýšlejí.

I vaše sestra Klára, která má nakladatelství Studio Trnka?

Sestra vydává své a v podstatě i moje oblíbené knížky. Přesvědčil jsem ji například, ať vydá Karavanu ze čtyřicátých let od Wilhelma Haufa, protože jsou v ní nádherné ilustrace. Jenže se nechytla, zřejmě proto, že je z arabského světa a lidi, jak dnes vidí turban, tak dávají ruce pryč. Vydala také čtyři knihy o Míšovi Kuličkovi, ale pátá česky zatím ještě nikdy nevyšla – stálo by to spoustu peněz.

Víte o nějakých důležitých dílech svého otce, která se do dnešních dní nedochovala?

Nedochovala se především spousta loutek. Když otec zemřel, mnoho jich zůstalo ve studiu Loutkového filmu, a jak už to tak bývá, záhadným způsobem se tam odtud ztrácely. Pak přišla privatizace a ztratily se i další loutky z těch, které tam ještě zbyly. Některé zůstaly v Krátkém filmu, ale řada z nich se nedochovala.

Spousta loutek také podlehla zubu času. Ty původní ze Špalíčku, dřevěné a polychromované, jsou ještě celkem v pořádku, pak se začaly vyrábět loutky z moduritu, který taky ještě docela vydrží, ale přišla technologická změna a loutky se odlévaly z pěnového latexu.

Ten ovšem působením vzduchu nejdříve úplně ztvrdne, takže loutka přestává být loutkou a stává se z ní soška. Poté ztmavne, zhrubne a začne se drolit jako starý perník. Takto vzalo za své třeba mnoho loutek ze Snu noci svatojánské.

Která z nejstarších děl je naopak možné ještě vidět?

K nejstarším exponátům na výstavě patří série obrazů z konce třicátých a začátku čtyřicátých let až do konce války, kdy otec přestával malovat a začal točit filmy. To pro něj bylo tak časově náročné a do toho ještě ilustroval, že pak maloval zřídka. K malbě se vrátil až v šedesátých letech, když mu film zakázali poté, co natočil Ruku.

Dnes se o době šedesátých let mluví jako o uvolnění, ale je to trochu mýtus. Byli to jen o trošku hodnější komunisti, ale systém byl stále stejný. V roce 1966 šel film Ruka do trezoru a otec ještě ilustroval dvě knihy, pak podepsal Dva tisíce slov a zavřel se v ateliéru, maloval a dělal plastiky.

Váš otec zemřel, když vám bylo třináct. Měl jste možnost sledovat, jak tvoří, nebo při tom preferoval klid a samotu?

Od nějakých osmi let jsem občas mohl chodit k němu do ateliéru, a tak jsem ho mohl vidět i při práci. Fascinující vzpomínku mám například na to, když ilustroval Broučky. Tedy když je ilustroval podruhé – ilustrace ze čtyřicátých let někde zmizely a nikdy se kupodivu neobjevily.

V šedesátých letech otec pracoval technikou kombinující perokresbu a akvarel, kterou vypracoval do naprosté virtuozity. Jednoho odpoledne jsem byl svědkem toho, když ilustroval svatbu u broučků. Kreslil to perem a pak do toho rozpíjel akvarelové barvy. Já jsem si tam přitom šil nějaké indiánské mokasíny, on celou dobu mlčel a poslouchal u toho rádio.

Dokončil ilustraci na takové větší A4, já dodělal mokasíny a šel jsem se na to podívat. Byla to nádhera, barvy ve světle proskleného ateliéru jen svítily. On na to chvíli koukal s cigaretou v puse, nějakým štětečkem tam něco dodělal, pak papír vzal, roztrhnul a zahodil. Tři hodiny práce! Barva se mu rozlila maličko jinak nebo lucernička nesvítila tak, jak měla, a hned to šlo do koše. Jen napnul nový papír a začal znova. V tu chvíli jsem si říkal, že nechci být umělcem.

Ale stejně jste se jím stal…

V ten moment jsem ale chtěl být radši indián, umění mi připadalo jako příšerná řehole. Perfekcionismus máme v rodině, já i můj syn tím trpíme. Je to nepříjemná a únavná vlastnost.

Vzal jste si z otcova stylu práce pro svou vlastní tvorbu i něco dalšího?

Je to zvláštní, ale moc ne. Ubírám se jiným směrem. Dělal jsem všechno možné; užité umění, grafiky pro televizi, výtvarníka pro film. Koncem osmdesátých let jsem dokonce vyráběl kresby pro obálky videokazet s německým soft pornem, bylo to výborně zaplacené. Volnou tvorbu ale dělám kontinuálně.

V devadesátých letech jsem měl výstavy u nás, v Mnichově nebo Bratislavě, ale pak jsme se synem vymysleli projekt Trnkova zahrada a v malování jsem trochu zaostal. Teď na stará kolena se k němu zase vracím, ale do mých námětů se vplížila jakási nostalgie z pomíjení věcí a tvorů. Pracuju takovou zvláštní technikou, je to kresba a malba dohromady a k tomu texty. To se odrazilo i do názvu mých předchozích výstav –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Soukromá publicistika.

Se svým synem Matyášem pořádáte interaktivní linii výstav Jiřího Trnky, spojených s jeho knihou Zahrada. Kolik už jich bylo?

Se Zahradou putujeme skoro jako s cirkusem. Začínali jsme v Plzni, když byla evropským hlavním městem kultury. A právě jsme dojeli do Rožnova pod Radhoštěm, kde by měla za pár dní začínat. Je to už její třináctá zastávka. O výstavu je stále zájem, na příští rok jednáme o zámku v Roztokách u Prahy.

Máte se Zahradou i nějaké zahraniční plány?

Dostali jsme nabídku, že by se výstava mohla konat ve Finsku. Jenže ona už má asi osm tun, a když jsme si představili, jak bychom to tam vezli, asi by to nebylo možné. Hlavně tedy proto, že by se o ni neměl kdo starat na místě. Dali bychom ji dohromady, vrátili se do Prahy a pak by třeba někdo z Finska zavolal, že Štěkafon neštěká. A my bychom museli letět přes půl Evropy, abychom to opravili.

Technik na místě by to nezvládl?

Funguje to vcelku náročně, jsou tam technologie, které nejsou příliš obvyklé. Naučit to kustody není snadné, a když se něco porouchá, raději nám volají, protože se na to sami bojí sáhnout. Některé věci umí syn ovládat na dálku, kvůli jiným je ale třeba na místo dojet. A na to stále narážíme.

Váš syn Matyáš se vedle výstavy Zahrada věnuje také animaci. Převezme štafetu po svém dědečkovi?

Studoval FAMU a animaci dělal, ale v současné době se jí nevěnuje. Učí na Hollarce, je sice také ve výtvarném „módu“, ale výhybkou se dostal na jinou kolej. Dal si dohromady malý tým lidí a vyvíjejí docela ambiciózní počítačovou hru.

Zahradu váš otec tvořil v době, kdy jste byl malý. Vznikala přímo pro vás?

Já byl v té době ve věku těch kluků, ale otec ji napsal a ilustroval pro všechny děti.

Předlohou prý byla zahrada u Turbovy vily v Košířích. Co je s ní dnes?

Dům je opuštěný, hroutí se a rozpadá. V Košířích je více takových chátrajících usedlostí a jednou z nich je i tato, ke které patří i ona nádherná zahrada. Je v majetku firmy, jejíhož skutečného majitele není lehké vyhledat. Doufám, že ta vila se zahradou čeká na někoho osvíceného, podobně jako usedlost Cibulka, kterou dávají dohromady manželé Vlčkovi.

Slušelo by jí třeba Muzeum Jiřího Trnky…

To by bylo hezké, ale už na to asi nemám energii. Pokud by vzniklo Muzeum Jiřího Trnky, bylo by to pravděpodobně v Plzni, protože byl plzeňský rodák. A zájem by tam o to měli.

Jak velká část díla vašeho otce se stále drží v rodině a do jakých sbírek je rozprostřen ten zbytek?

Většina z velkých českých galerií, včetně té Národní, má něco z otcových obrazů ze čtyřicátých let. Není jich ale tolik jako ilustrací a ty jsou z velké části právě v rodinných sbírkách. Jsme rozvětvená rodina, mám jednu vlastní sestru, dvě nevlastní a ještě švagrovou. Loutky jsou také v rodině, plus v Krátkém filmu.

Vynoří se občas někde i díla, o nichž jste nevěděl?

Jednou se mi stala taková zvláštní věc – zavolala mi policie z Prahy 5 s tím, že našli jakési loutky a chtějí, abych se na ně přišel podívat. Bylo to devět loutek od mého otce, které zloděj ukradl z jakési chaty. Nakonec se vrátily majiteli a ukázalo se, že jich má ve sbírce asi dvacet.

Dají se díla Jiřího Trnky koupit i v aukcích?

Nedávno se objevily dvě loutky v Arthouse Hejtmánek s tím, že by mohly být od otce, ale nebyly ani náhodou. Panu Hejtmánkovi jsem vysvětloval, že filmové loutky poznáte podle toho, že mají v noze dírku na závit, aby se při animaci, kde se snímá každý krok, mohly zespoda přišroubovat. A tyto ji neměly, navíc byly odlišné i stylem.

Objevují se taková falsa na trhu často?

V tomto případě snad nešlo ani o falsa, ale chybné určení. Sem tam se někde objeví nějaké ilustrace, které od mého otce nejsou. S většinou významných galeristů jsem ale v kontaktu, a když se někde namane něco pochybného, tak mi volají. Občas jsou to i podivné věci, které vypadají spíš jako dětské obrázky.

Vidíte mezi současnými výtvarníky nějaké nadějné následovníky Jiřího Trnky?

Když otec v roce 1969 zemřel, zůstal po něm – hlavně co se týče filmu – štáb lidí, kteří byli naučeni na jeho estetiku. Takzvaně „vařili z Trnkova hrnce“. Broučky natočila jeho žákyně Vlasta Pospíšilová, která nastoupila do Studia loutkového filmu velmi mladá a ještě otce zažila. Animace pak dlouho pokračovala v tomto duchu a v této estetice.

Vidím ve světě současné mladé animace více talentu i společenské odpovědnosti vyjadřovat se k věcem než v hraných filmech

Dnes už to tak není a je dobře, že si tvůrci konečně našli úplně jinou cestu. Je to samozřejmě dané vývojem technologie, ale přispěl k tomu třeba i Jan Švankmajer, když šel na animaci úplně z jiné strany. Mezi dnešními mladými tvůrci je podle mě řada velkých talentů.

Problém vidím ale v tom, že tu není žádná velká platforma, kde by bylo možné všechny animované filmy vidět. Pro animované filmy je ideální krátkometrážní formát. Když jsem byl mladý, běžely animované filmy před každým hraným filmem v kině, to už se dnes neděje.

Je tu ale třeba Anifilm a české animované filmy jsou úspěšné i v zahraničí….

Zaplaťpánbůh za takové akce, a že je tu stále skupina lidí, které animovaný film zajímá. Mladí animátoři jsou velmi nadaní a reflektují dobu novými prostředky – z mého pohledu zajímavějšími, než dokážou současné hrané filmy.

Vidím ve světě současné mladé animace více talentu i společenské odpovědnosti vyjadřovat se k věcem než v hraných filmech, které se dnes natáčejí. Jenže i když dostanete několik cen na festivalech, musíte se nějak uživit, a proto pak jdete dělat něco jiného. Ale když je člověk pro svou profesi zapálený, věřím, že i toto jde stranou.

The post Zahrada dětské imaginace. Jak svět Jiřího Trnky objevují další generace appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek