První zářijový víkend bude možné v pražském paláci Bellevue zhlédnout to nejlepší ze současného českého umění. Výběr umělců a umělkyň pro čtvrtý ročník výstavy Art Index Pop-up (4.–7. září) vychází z aktuálního žebříčku J&T Banka Art Index, jemuž letos dominují ženy. O tom, jaké jsou aktuální tendence na českém trhu s uměním i na české výtvarné scéně, Forbes Life hovořil s art specialistkou J&T Banky Valérií Horváth, která je také kurátorkou výstavy.
Co za uplynulý rok považujete za nejzásadnější událost na české umělecké scéně?
Jednou z takových velkých událostí je pro mě výstava Kláry Hosnedlové v Berlíně. Jde o monumentální počin ve velmi respektované instituci a hezky ilustruje pozici této umělkyně na světovém trhu. Je to velká expozice, která zabírá téměř polovinu roku a na český umělecký rybníček je něčím skutečně mimořádným.
Klára Hosnedlová je jednou z největších „skokanek“ aktuálně vydaného žebříčku J&T Banka Art Index, jemuž dominuje trojice žen – Eva Koťátková, Kateřina Šedá a Anna Hulačová. Čím to, že jsou nyní právě ženy na trhu s uměním tak úspěšné?
Myslím si, že to souvisí s celospolečenskými změnami, které trvají již dlouho, ale ovoce z dekád emancipace sklízíme částečně až teď. Ženy všeobecně získávají silnější postavení v byznysu i v různých dalších oblastech a mají přístup ke vzdělání.
Co se týče konkrétně těchto umělkyň, nemyslím si, že by byl jejich úspěch podmíněn něčím konkrétním – zkrátka jde o mimořádně kvalitní a talentované tvůrkyně, které jsou shodou okolností ženy. Vnímám, že u nás v umění existuje historická tradice silné ženské generace druhé poloviny dvacátého století, kam patří například Adriena Šimotová, sestry Válovy, Alena Kučerová a podobně.
Ráda se na to dívám tak, že tyto ženy předšlapaly cestu těm následujícím, které na jejich silnou vlnu navazují. Že jsou zmiňované umělkyně výrazné i na globální umělecké scéně, vnímám v souvislosti celého českého kulturně-historického prostředí.
Co o českém kulturním prostředí vypovídá to, že v případě Evy Koťátkové nebo Kláry Hosnedlové vedla jejich cesta k úspěchu nejdříve přes zahraničí?
V zahraničí je galerií více a infrastruktura trhu s uměním je rozvinutější. A když se někomu z umělců podaří do tohoto prostředí vstoupit a prosadit se tam, odrazí se to zpátky i tady a pak to logicky vnímáme jako velkou success story.
Po praktické stránce si myslím, že je tímto způsobem jednodušší uspět. Naopak proniknout z českého prostředí do zahraničí je obtížnější, pokud za sebou nemáte silnou galerii, která vyváží umělce na velké zahraniční veletrhy. A taková je tu prakticky snad jen jedna.
Do zahraničí samozřejmě nějakým způsobem vyrážejí i další české galerie, ale model, který známe ze západního světa, tady nefunguje. Tedy pokud umělec nemá za zády silnou galerii, je pro něj těžké se do zahraničí dostat. Vyžaduje to ohromné finance, ambice i odolnost a ne každý člověk je na to stavěný.
Je v dnešní době pro umělce skutečně nezbytné mít za zády galeristu? Spousta umělců se dokáže prosadit sama i díky sociálním sítím a PR…
I to je cesta. Je pravda, že v posledních letech mě napadá hned několik umělců, kteří z galerijního zastoupení odešli a rozhodli se pracovat na své kariéře sami. Který způsob práce je pro ně pohodlnější nebo praktičtější, ukáže až čas.
Myslím si ale, že pokud galerie funguje, jak má – zastupuje umělce a vozí je do zahraničí, zprostředkovává prodej děl, kontakt se sběrateli, výstavy a administrativní podporu, pak má stále velmi významnou roli. Umožňuje totiž umělci nebo umělkyni, aby se soustředili jen na svou tvorbu, která je pro ně tím stěžejním.
Nejsem ani umělec, ani galeristka, a tak se pokusím hodnotit tuto situaci čistě s ohledem na fakta. A ta hovoří tak, že umělci, kteří jsou nejúspěšnější z hlediska počtu zahraničních výstav, zastoupení na velkých přehlídkách typu bienále a také ve velkých zahraničních sbírkách, jsou zpravidla součástí galerijního systému.
Jsou tu samozřejmě i výjimky, jako je například Kateřina Šedá, která funguje sama, ale ta je velmi specifická i svou prací jako takovou. Být součástí galerijního světa je pro umělce i galeristu oboustranně výhodné.
Chybí českým galeriím k tomu, aby tuto svou funkci mohly naplňovat, peníze, vůle nebo odvaha?
V českém prostředí je to komplikované – umělců je hodně, galerií málo. A jen málokterá má finanční zázemí pro to, aby mohla umělce zastupovat exkluzivně. Proto u nás funguje hybridní model, kdy sice galerie umělce zastupují, ale ne exkluzivně. Mají domluvenou nějakou formu spolupráce, kdy umělec může zároveň prodávat i prostřednictvím dalších galerií nebo sám z ateliéru.
Zásadní roli hraje nedostatek financí na straně galerií. V současné době se začíná řešit možná státní podpora institucím, které chtějí vyvážet české umělce do zahraničí. Nejde tu jen o obohacení jednotlivců, kteří se zabývají prodejem umění, ale má to důsledky na celkové renomé českého umění v zahraničí i jeho zastoupení ve veřejných sbírkách.
Nyní je podpora státního sektoru nízká a nejsem si vědoma ani žádného výraznějšího příkladu v soukromém sektoru, který by české umění na zahraničních veletrzích cíleně podporoval. Považuji to do budoucna za velmi zajímavou oblast.
Foto Jan Zima
V jakém smyslu?
Kupní síla po českém umění je nejvyšší tady a v tom hraje roli i jistý nacionalismus českých sběratelů. Ale je to začarovaný kruh. Čeští umělci nejsou v zahraničí známí, protože je tam nikdo nevyváží, a proto tam ani kupní síla není taková.
Vidím potenciál v možnosti akcelerovat to, aby se čeští umělci do zahraničí dostávali více. Pak po nich bude v zahraničí větší poptávka a nacionalismus českých sběratelů se rozpustí i v zahraniční poptávce.
Kdo jsou vůbec čeští sběratelé? Jak se ona „česká sběratelská obec“ mění?
Obecně se bavíme především o muži středního a vyššího středního věku, to je typický český sběratel. V posledních letech se ale věk sběratelů snižuje. My to víme na základě dat z našeho Art Reportu, ale i art dealeři a galeristé si všímají toho, že je mezi sběrateli čím dál více mladých lidí.
Mají k tomu trochu jiný přístup, zajímají se hodně právě o současné umění a nebojí se ani neobvyklých technik typu videoart. Celý trh s uměním se díky nim osvěžuje.
Co je to za lidi?
Jsou to často lidé, kteří k penězům přišli v relativně mladém věku v návaznosti na rozvíjející se technologické byznysy, které jsou často spojené i s kreativním průmyslem. Mají proto ke kreativitě a autorskému přístupu blízko. Tam vidím velký potenciál, že se ona „sběratelská obec“ ještě rozvine, byť pomalu.
Stále v ní převažují muži, ale existuje i řada výrazných a uznávaných sběratelek žen nebo manželských párů. Všeobecně se dá mluvit o tom, že sběratelé nakupují převážně současné umění, což je skvělá zpráva o stavu české sběratelské scény.
Jak se vyvíjí zájem o méně tradiční umělecké formáty, jako je například již zmiňovaný videoart?
Stále platí, že obraz je nejpřístupnější médium a jeho pozice je neochvějná – jednak proto, že se dá jednoduše pověsit na stěnu nebo uložit a také proto, že mu snáz porozumí i méně poučený divák. Videoart je ve smyslu možností sbírání i chápání pokročilejší formou umění, ale má i své výhody – je velmi praktický a nezabírá místo.
Vím o sběrateli, který se navenek neprofiluje jako někdo, kdo by měl k umění blízko, ale cíleně sbírá videoart i proto, že se všude vejde – věnovat se videoartu je pro něj logistické rozhodnutí. Jsou ale i odvážnější sběratelé, kteří o nových médiích přemýšlejí koncepčně a vidí v nich dlouhodobý potenciál v rámci umělecké tvorby jako takové.
Které další umělecké formáty mezi sběrateli posilují?
Myslím si, že se v poslední době posiluje také pozice umělecké fotografie. Ta byla vždy problematická v tom, že jde o reprodukovatelnou techniku. Důvěra kupujícího je tady křehčí a zároveň sbírání fotografií vyžaduje poučení o tom, jak o ně pečovat, protože jsou citlivé na světlo.
Je tu už řada sběratelů, kteří se specializují právě na fotografie, ale vidím tu do budoucna ještě velký potenciál. Velký rozmach zažívá mezi sběrateli také design a umělecké sklo. Tady je to především o přístupnosti a schopnosti porozumět dílu jako takovému.
Největšími „skokany“ v aktuálním žebříčku Art Index jsou meziročně kromě zmiňované Kláry Hosnedlové ještě Valentýna Janů, Anna Ročňová a Jan Vytiska. Jakou cestou se jim povedlo svou pozici na trhu s uměním posílit?
Art Index zohledňuje posledních deset let a dostat se tam znamená aktivně se pohybovat na umělecké scéně. Člověk, kterému je dvacet, má proto dost znevýhodněnou pozici, protože před deseti lety ještě nevystavoval a neměl institucionální úspěchy. To se týká všech zmíněných žen, kterých si odborná veřejnost začala všímat teprve postupně s tím, jak začaly vystavovat.
Pokud umělec nemá za zády silnou galerii, je pro něj těžké se do zahraničí dostat.
U Jana Vytisky, který nedávno oslavil čtyřicítku, je to dané tím, že má v poslední době za sebou dvě velké výstavy. Jeho růst pravděpodobně akcelerovala předloňská výstava v DOX. U umělců předchozích generací nejsou skoky tak výrazné, protože se na umělecké scéně pohybují již delší dobu a pak záleží právě na konkrétních výstavách.
Žebříček nereflektuje finanční aspekt, tedy tržní hodnotu děl. Roste přesto i u mladé generace umělců?
Finanční hodnotu Art Index nereflektuje záměrně, ale je pravda, že institucionální úspěch a hodnota děl jsou do jisté míry spojené nádoby. U jakékoli investice je třeba mít nějaký fundament a stejně tak je tomu i v umění, kde je tímto fundamentem kvalita umělecké tvorby. Ta je dána tím, jak se k němu staví odborná veřejnost. To, že má umělec výstavy ve velkých institucích, že si jej vybere bienále nebo reprezentuje Česko v zahraničí, jsou přesně ony ukazatele, které vstupují i do ceny jeho děl.
Na chystanou výstavu Art Index Pop-up vybíráte díla od umělců, kteří se umístili v první stovce tohoto žebříčku. Když se na tento výběr podíváte jako na celek, co vypovídá o současném českém umění?
Jsou to mimořádně zajímaví autoři a autorky, jejichž díla vypovídají o tom, jak je současné české umění rozmanité a kvalitní. A také že umění není jen malba nebo socha, ale je často založené na nějakém konceptu. Jeho porozumění je třeba věnovat trochu energie, nelze ho vždy nutně vnímat jen vizuálně, ale má i další vrstvu, k níž je třeba se propracovat. Toto všechno bude výstava odrážet.
Nejvýraznějším prvkem bude monumentální sochařská instalace Sběratelé kostí od Dominika Langa. Kateřina Šedá tam bude po letech prezentovat svou Národní sbírku zlozvyků, která získala oblibu i u široké veřejnosti. Těší mě, že zlozvyky sbírala i mezi návštěvníky minulého pop-upu. Bude tam i spousta krásných maleb, například od Igora Hosnedla a jemné a citlivé práce představí i nejmladší generace umělců.
Když si představíte, že se na současné umění někdo zpětně podívá za sto let, co si asi řekne?
Věřím, že v té době již budou všeobecně přijímány i konceptuální přístupy v umění, pokud se tedy bavíme o poučené kulturní veřejnosti. Přijmout něco nového totiž všeobecně trvá velmi dlouho. Marcel Duchamp udělal první ready před více než sto lety a dodnes je to pro širokou veřejnost těžko pochopitelné.
Foto Michael Tomeš
Věřím, že konceptuální umění a nová média se stanou standardem a lidé se k nim za sto let budou vztahovat jako k běžné součásti umění. Podobně jako dnes vnímáme třeba fotografii, která dříve fungovala spíše jako formát dokumentace, ale postupně se propracovala i do uměleckého prostředí.
Koncem loňského roku J&T Banka věnovala sbírku Magnus Art, zaměřenou na laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého, Národní galerii v Praze. Co se s ní pod jejími křídly bude dít dál?
Když jsme tento krok udělali, přáli jsme si, aby sbírka dále žila a neskončila někde v depozitáři a v tom duchu jsme o tom s Národní galerií jednali. Myslím, že i ona k tomu přistupuje stejně a uvědomuje si uměleckou hodnotu těchto děl. Sbírka by proto měla být po částech postupně vystavena. První díla bude mít veřejnost možnost vidět již v řádu týdnů – v rámci podzimního Grand Openingu ve Veletržním paláci.
Jak v J&T dále pokračujete ve vlastní sbírkotvorné činnosti?
Umění máme rádi a chybělo by nám, proto ve sběratelství hodláme pokračovat. Jedeme od nuly. Předali jsme, co jsme měli a chceme se věnovat sběratelství zase trochu jinak. Nyní hledáme nový úhel pohledu.
Co dalšího máte v plánu v galerii Magnus Art?
Mohu prozradit, že v říjnu nás čeká koncepčně velmi zajímavá výstava, kde se budeme opět věnovat konceptu sběratelství a budeme pokračovat v sérii, v níž představujeme jednotlivé soukromé sbírky. Nyní půjde o kolektivní sbírku pětice sběratelů, která si říká five words.
Soustřeďuje se na úplně nejmladší umění, tedy studenty nebo čerstvé absolventy uměleckých škol. Vybírají si mladé lidi, kteří mají velký potenciál, což ale zároveň vyžaduje velkou míru odvahy vykročit do neznáma.
The post Zájem o české umění v zahraničí by šel akcelerovat, říká specialistka z J&T Banky appeared first on Forbes.
