Letitá idea české zahraniční politiky – most mezi východem a západem – ožila i před letošními volbami. Je stejně nerealistická, jako kdykoli předtím.
Analytikům z ústavu STEM v průzkumech dlouhodobě vychází, že v otázce geopolitického směřování Česka Západ vs. Východ zhruba polovina Čechů odpovídá „spíš někde mezi“.
Mostové metafory kapitalizující na tomto postoji v tuzemsku oživila éra prezidenta Miloše Zemana a jeho důraz na vztahy s Ruskem a Čínou. „Politika všech azimutů“ ovšem narazila na zhoršující se bezpečnostní situaci v našem regionu. Nejdřív se jí prohnala tlaková vlna výbuchu muničního skladu ve Vrběticích a zdánlivě ji pohřbil ruský vpád na Ukrajinu.
I přesto je nějaká forma neutrality v Česku stále populární.„Něco přes čtyřicet procent lidí říká, že máme směřovat na Západ. Přes padesát procent lidí říká, že máme směřovat někam doprostřed, a jen zhruba pět procent říká, že bychom měli směřovat na Východ,“ řekl v červnu České televizi sociolog Martin Buchtík, šéf STEM.
Část politiků tohle pochopitelně reflektuje. Představa, že naše země bude takovým neutrálním východním Švýcarskem, nejvíc rezonuje v SPD. Okamurova strana prosazuje referendum o vystoupení z Evropské unie i o setrvání v NATO, stejně jako uskupení Stačilo!, a oba subjekty tím podmiňují svou případnou účast v budoucí vládě.
Hodí se proto si zopakovat, že neutralita je pro zemi jako Česká republika velice iluzorní představou. „Je to atraktivní mýtus, který se v českém prostředí dobře prodává. Ve skutečnosti by znamenala výrazně vyšší finanční a politické náklady. A byla by zdrojem zranitelnosti. Česko nemá švýcarské předpoklady,“ konstatuje politolog Josef Kraus z Masarykovy univerzity.
Klíčovou otázkou je bezpečnost – pokud by se v tomto ohledu Česko rozhodlo místo NATO spoléhat jen samo na sebe, vyžadovalo by to podle expertů násobně vyšší investice do obrany či obnovení povinné vojenské služby. Nebo obojí. Jinak bychom museli spoléhat, že nás ochrání země kolem.
Švýcarsko si svou neutralitu může dovolit z celé řady důvodů. Je západněji a před případným ruským vpádem jej na rozdíl od Česka chrání jedna „vrstva“ sousedních zemí navíc. Nehledě na štíty Alp, díky kterým je polovina jeho území téměř nedobytná.
Na obranu sice dává necelé procento HDP, v dobách studené války to však většinou bylo přes dvě procenta. A pro případ, že by se Sovětský svaz náhodou rozhodl zemí „projít“, mělo Švýcarsko připravené velice extenzivní obranné plány.
- týká se všech zdravých mužů ve věku od 19 do 34, ženy mohou absolvovat výcvik dobrovolně
- od roku 1996 existuje výjimka, podle které si bojeschopní muži mohou tuto povinnost nahradit civilní službou
- v roce 2024 tak učinilo zhruba 27 procent branců
V takové míře to už dnes Švýcarsko neřeší. Nicméně mladí švýcarští muži stále musejí povinně na vojnu a pak na pravidelná opakovací cvičení. Část z nich je v armádních zálohách až do padesátky. Díky tomu země i dnes dokáže velice rychle mobilizovat desítky tisíc mimořádně schopných rezervistů, což je na evropské poměry unikát.
Členové švýcarské armády v záloze jsou povinni mít doma předepsanou výstroj a výzbroj a udržovat jí v perfektním stavu. Dříve měli doma i zásoby střeliva, dnes už to neplatí.
„Každý občan je potenciálním vojákem, stát má rozvinutý systém krytů a mobilizace. Pokud by Česko chtělo něco podobného, muselo by zásadně zvýšit obranné rozpočty, zavést povinnou vojenskou službu a připravit se na to, že by ztratilo garance kolektivní obrany v rámci NATO. Jinými slovy, česká neutralita by byla mnohem dražší než současná pozice v NATO,“ říká Kraus.
Zlato a kávové kapsle
Česko se však Švýcarskem jen tak nestane nejen v otázce zbrojení. Alpská země si svou pozici na geopolitické šachovnici pečlivě buduje už několik století. Od roku 1499 nebyla v žádné válce, neutralita je pevným pilířem její zahraniční politiky a ve válečných konfliktech figuruje pouze jako prostředník při vyjednávání o míru.
Zásadním rozdílem oproti Česku je i federální uspořádání s prvky přímé demokracie a kulturní i jazyková rozmanitost země. V neposlední řadě také byznys, díky kterému je Švýcarsko v mnoha ohledech nepostradatelným partnerem.
Nejsou to jen luxusní hodinky a další produkty precizního strojírenství pověstné „švýcarské“ kvality. Země má dominantní pozici na globálním trhu rafinace zlata, tedy jeho chemického čistění, díky kterému se získává čistý a zpracovaný ušlechtilý kov. Švýcarsko takhle ročně zpracuje zhruba 70 procent světové produkce zlata, přičemž největší podíl na tom má čtveřice rafinerií PAMP, Argor-Heraeus, Valcambi a Metalor.
Mimořádně silný je i tamní farmaceutický průmysl (společnosti Novartis a Roche) a finanční sektor – švýcarské banky spravují aktiva v řádu několikanásobku tamního HDP. Před zrušením bankovního tajemství byla švýcarská pozice v tomto ohledu ještě silnější. Konec anonymních účtů nastal v roce 2018 zavedením automatické výměny informací o bankovních účtech obyvatel Evropské unie se švýcarskými finančními úřady.
V zemi má sídlo i největší potravinářská firma na světě Nestlé, pod kterou patří mimo jiné společnost Nespresso. Její kávové kapsle, které byly první svého druhu, stále představují zhruba dvě třetiny tohoto dynamicky rostoucího globálního trhu. A všechny se vyrábějí ve Švýcarsku.
„Švýcarsko je globálně ekonomicky významné, což mu dává mezinárodní váhu a schopnost obchodní diplomacie. Česká ekonomika je naproti tomu silně provázaná s Evropskou unií, závislá na automobilovém průmyslu a zahraničních investicích, což neutralitu ztěžuje,“ uzavírá Josef Kraus.
The post Západ nebo východ? Musíme si vybrat, Česko nemůže být Švýcarsko appeared first on Forbes.
