Claire Wright prochází slunným dvorem barokního domu v Nelahozevsi, tiše se rozhlíží kolem a naslouchá. Zvuky slavnostního dne se mísí s hudbou, která se právě line z oken nově otevřeného domu, kde se narodil Antonín Dvořák. „Jsem tu poprvé od chvíle, kdy bylo vše dokončeno. Je to nádherný pocit, vidět všechno zrealizované,“ říká s úctou v hlase skotská architektka ze studia Wright & Wright, která domu znovu vdechla duši a na okamžik se zasní.
Je pondělí 9. září a po téměř deseti letech práce se otevírá v plném rozsahu rodný dům Antonína Dvořáka.
A právě zde se propojují osudy napříč hranicemi a staletími. Dvořákův životní příběh, chlapce z řeznické rodiny, který dobyl osobitou hudbou svět, a story Claire Wright, architektky, jež svůj ateliér Wright & Wright založila se svým partnerem Sandym Wrightem před třiceti lety, aby hledala nové cesty, jak vracet život historickým budovám.
Sedáme do stínu na zídku a Claire očima znovu hladí světlý dvůr a budovy, které jako by okolo něj zamrzly v tanci, který toto místo vždycky provázel.
„Už od začátku našeho studia nás fascinovalo pracovat v historickém prostředí současným jazykem. Zjistili jsme, že je to nesmírně bohatá a kreativní oblast, v níž se pořád učíte a objevujete nové věci,“ vysvětluje.
„Vždycky je to jako detektivka. Na začátku nikdy neznáte celý příběh, postupně odkrýváte vrstvy, hledáte detaily, které vám budova sama naznačuje. Třeba jsme zjistili z historických záznamů, že tu kdysi stála stodola, když tu žil Dvořák. Navrhli jsme proto návštěvnické centrum, které ji připomíná. Nebo jsme otevřeli krov, přivedli dovnitř světlo – a budova se doslova nadechla. Pečlivě zkoumáme, vytahujeme důležité prvky a zároveň je transformujeme pro další staletí,“ líčí.
První zahraniční kapitola
Pro Wright & Wright to byl první velký projekt mimo Británii. Do té doby dokončili například projekty pro National Gallery či přestavbu londýnského Museum of the Home, kde místo radikální novostavby citlivě využili suterén a půdu staré nemocnice ze sedmnáctého století, aby zachovali historické jádro a dali budově budoucnost na dalších 300 let. Tam také potkala manžele Lobkowiczovy a slovo dalo slovo.
„Tady v Nelahozevsi jsme cítili něco podobného. Budova byla zchátralá, necitlivě přistavovaná, ale její jádro přežilo. A my jsme věděli, že pokud jí dáme prostor, začne znovu vyprávět,“ vzpomíná architektka.
Projekt začal už v roce 2016, kdy rodina Lobkowiczů připravila plán rozvoje areálu. O tři roky později dům získala zpět od Národního muzea, a teprve tehdy se práce rozběhly naplno. A pak přišel covid. Projekt, plánovaný na dva a půl roku, se protáhl.
„Překážky jsou vždycky,“ říká Wright. „Ale William a Sandra Lobkowiczovi byli odhodlaní. A to je zásadní. S takovými klienty víte, že to zvládnete. Nebylo to o tom něco sem vnucovat, ale opravdu spolupracovat s rodinou, s památkáři a s místními,“ líčí.
Důvěru si získali, dokonce natolik, že si mohli dovolit i pár „odvážnějších“ zásahů. „Změnili jsme hlavní vstup, který byl původně přímo z rušné silnice – bylo to nebezpečné. Teď se chodí bokem a vypadá a slouží to skvěle,“ říká Wright.
Hudba hlavním exponátem
Při vstupu do Dvořákova rodného domu má člověk pocit, že se ocitá v prostředí středočeské vesnice poloviny devatenáctého století. Interaktivní expozice sice využívá audiovizuální technologie, ale hlavním exponátem zůstává samotný dům.
„Protože o Dvořákovi samotném máme málo dochovaných předmětů, udělali jsme z domu náš hlavní artefakt,“ vysvětluje kurátorka Eleonore Kinsky.
Dvořák vyrůstal v hospodě plné hudby a tance a v objetí přírody, a tak je i expozice hravá a multisenzorická. Návštěvník může v rámci jedenácti místností zkusit hrát na citeru, hrát karetní hru trapulky na interaktivním stole v „hospodě“, zastavit se u kouzelného zrcadla nebo si spustit panoramatický kolotoč.
„Snažil jsem se najít cestu a předvést Nelahozeves očima osmi- až desetiletého kluka,“ říká ilustrátor Vojtěch Šeda, jehož kresby a ilustrace místnostmi provázejí.
A samozřejmě všude se line hudba. Nejen Dvořákova, zaznívají třeba ukolébavky, které mu zpívala jeho maminka. „Chtěli jsme, aby se návštěvníci nedívali jen očima a neposlouchali jen ušima. Aby zapojili všechny smysly,“ dodává Kinsky.
Klíčovým prvkem je audioprůvodce. V české verzi účinkuje přes dvacet herců, od Viktora Dvořáka, který propůjčil hlas skladatelovu otci, po Marka Ebena v úvodním videu. Průvodce je samozřejmě ve vícero jazycích. Rodina Lobkowiczů čeká i zahraniční návštěvníky. Každá jazyková verze je ale originál (nikoli překlad) napsaný tak, aby rezonoval s kulturním prostředím.
Architektura jako orchestr
I Claire Wright se vrací k hudbě a svůj tým přirovnává k orchestru. „Máme skvělé lidi. Eva Hrončeková nám pomohla s jazykovou bariérou, velký díl práce udělal i Rob Neal. Každý má svou roli. Někdo je výborný na konstrukce, někdo na detaily, někdo naslouchá klientovi, jiný dělá historický výzkum. Naší úlohou je to všechno sladit. A já mám často roli dirigenta,“ říká s úsměvem a samozřejmostí distingovaná žena.
Spolupráce s českými architekty i památkáři byla podle ní mimořádně plodná. „Byl tu pan Zíta, regionální památkář. Jeden z nejlepších lidí, s nimiž jsme kdy pracovali. Velmi znalý, velmi spolupracující. Byla to práce napříč hranicemi, kde šlo všem o jedno – o dům a jeho příběh,“ líčí.
Foto Jan Malý, House of Lobkowicz
Slavnostní otevření doprovázela silná slova. „Po téměř deseti letech intenzivního plánování, obnovy a kurátorské práce začíná nová kapitola života tohoto místa,“ řekl William E. Lobkowicz. „Nechtěli jsme vytvořit jen muzeum, ale dům inspirace. Ukázat, co formovalo syna prostého řezníka, který se stal jedním z géniů světové hudby.“
„Můžeme být právem hrdí, že muž, jehož hudba dobyla svět a dostala se až na Měsíc, byl Čech,“ psal prezident Petr Pavel ve své zdravici.
Wright s tím souhlasí. „Je to živé kulturní centrum, kde minulost inspiruje přítomnost i budoucnost. Když otevřete dveře a projdete těmi bílými, jednoduchými místnostmi, jejich příběh vyznívá jasně. Žije tu odkaz chlapce, který slyšel hudbu ve vesnické hospodě a stal se skladatelem, jehož hudba dnes propojuje svět.“
Během zkušebního provozu tu proběhlo třináct koncertů, vystoupilo přes sto hudebníků a přišlo téměř pět set posluchačů. Edukační centrum už navštívilo více než tisíc žáků. A návštěvníci si dnes mohou v kavárně dát nejen kávu, ale i „Dvořákovu devítku“, speciální pivo uvařené ve spolupráci s plzeňským pivovarem Elektrárna.
Rodný dům Antonína Dvořáka i pod rukama studia Wright & Wright tak znovu ožil. Jako muzeum, kulturní centrum i místo setkávání. „Často mám pocit, že budova vám sama říká, čím chce být,“ uzavírá Claire Wright. „A tady to bylo jasné. Tohle je dům inspirace. A teď, když vidím, že v něm znovu zní hudba, vím, že jsme jí naslouchali správně.“
The post Zchátralá hospoda proměněná v klenot. Rodný dům Antonína Dvořáka se otevírá appeared first on Forbes.
