Do vesmíru i Sixtinské kaple. Nové technologie v planetáriu vás uhranou

Forbes Před 8 hodinami

Znovuotevřené Planetárium Praha nabízí technologicky jeden z nejpokročilejších vesmírných zážitků na světě. Díky unikátní LED technologii se ve spojitosti s velikostí kopule pyšní světovým prvenstvím a až do září je téměř vyprodané. Uprostřed Stromovky teď kromě hvězd navštívíte i Sixtinskou kapli – a rozlišit iluzi od skutečnosti je tu téměř nemožné.

Zničehonic stojím pod nejslavnějším stropem světa. Monumentální fresky rozehrávají biblické příběhy od stvoření světa po Noemovu archu. Ikona italské renesance Michelangelo Buonarroti je tu, ve výšce dvaceti metrů vleže na lešení, vyhotovil před více než půlstoletím.

Jenomže ne zde, nýbrž v oné skutečné kapli Apoštolského paláce ve Vatikánu. Ta tuzemská je „pouze“ promítána na novou kupoli pražského Planetária. A výsledek? Takřka dokonalá imerze. Na projekci vatikánské svatyně tak planetárium ukázalo dosud netušené možnosti nové technologie.

Pamatuji si, jak jsem jako malá na přelomu tisíciletí fascinovaně sledovala hvězdy promítané tehdejším mechanickým systémem s hřídelemi a ozubenými koly řízeným motorem. Bylo to magické.

Ale to, co nabízí planetárium dnes, je úplně jiná dimenze. LED technologie posunula hranici možného. A najednou se hvězdy zdají být na dosah, aniž bych opustila sál. Dnes si tu připadám spíš jako další těleso ve vesmíru než jeho pozorovatel.

Nově zrekonstruovaný prostor s nejnovější digitální technologií nabízí zážitek, který dalece přesahuje to, co si většina z nás pamatuje z dětství – ať už jsme sem chodili se školou, nebo za ruku s babičkou. Projekce se tu v dokonalém rozlišení přelévají jedna do druhé, obraz se táhne všude kolem a zvuk se šíří tak, že máte dojem, že jste skutečně na oběžné dráze, mezi prstenci Saturnu či se odkudsi z vesmírného vakua pomalu blížíte zpět k Zemi.

Jinými slovy: v novém sále pražského planetária se nesedí na „představení“ o vesmíru – ale přímo v něm. Až se vám zatočí hlava – a to se, věřte mi, stane – vyhledejte pohledem zem, za chvilku to přejde.

Nový sál se návštěvníkům otevřel letos v červnu: s novou kopulí a přelomovou experimentální technologií LED obrazovky. Za jejím architektonickým uchopením stojí architekti Krištof Hanzlík, Libor Mládek, Adam Kössler a Michal Fousek z pražského studia Collcoll.

Nový způsob, jak se přiblížit ke hvězdné obloze, na trh uvedla teprve v loňském roce americká firma Cosm. Ta vznikla spojením několika menších firem. Mimo jiné dvou dosavadních lídrů na trhu specializujících se na planetária – podnikem Evans & Sutherland, věnujícího se promítacím technologiím, a firmy Spitz, specializující se na planetární kupole.

„Jen pojďte dál,“ vítá mě architekt Krištof Hanzlík. Pevný stisk ruky, výrazné šik brýle, energie a nápady na rozdávání. „Devadesát procent naší práce v Planetáriu není vidět,“ dodává architekt. A má pravdu. Její většinu totiž tvoří složitá technologická řešení ukrytá pod podlahou, v podzemí, či schovaná za železným hrazením zvenku budovy.

Hanzlík mi s vrozeným darem vypravěče začíná pomalu rozkrývat své architektonické „putování do vesmíru“. Střídá při tom nepřeberné množství metafor, příměrů a paralel, s jejichž pomocí mi líčí oněch nejmodernějších dvaadvacet metrů čtverečních v pražské Stromovce.

Dvaadvacet metrů. Přesně takový je průměr nové LED obrazovky s pětačtyřiceti miliony zobrazovacích bodů. A právě onen rozměr – konkrétně onen dvaadvacátý metr – představoval pro architekty složitý oříšek.

„Taktak jsme se vešli. Všechno tu muselo sedět na centimetry, neměli jsme ani kousek místa nazbyt,“ popisuje Adam Kössler – introvert s citem pro detail a vášní pro estetiku. Ne náhodou autor precizních vizualizací k projektu.

To už všichni tři stojíme společně v backstagi přímo pod kopulí, kam se běžní návštěvníci jen tak nedostanou. S hlavou vyvrácenou vzhůru prozkoumávám pohledem nekonečnou změť kabelů, kovových výztuží a vzduchotechniky.

„Napasovat nejmodernější technologii do šedesátkové kulturní památky s kruhovým půdorysem byla výzva,“ komentuje Kössler. Architekti kvůli chybějícím podkladům museli mnohé jen odhadovat. Řemeslníci navíc nepřicházeli v ideálním pořadí.

O instalaci nového hlediště s elevací se postarali zámečníci. Díky němu přibylo v sále asi čtyřicet míst k sezení. Nové hlediště dnes pojme necelé tři stovky diváků. Polohovatelné sedačky vznikly na míru pod vedením moravských nábytkářů z Kinoexportu. Záměrem bylo přímo v planetáriu zhmotnit jakousi vesmírnou loď. Nejlepší výhled je podle architektů v horních řadách.

A tuzemský sál má ještě jedno specifikum. Je jím obdélníkový „výkus“, kde obrazovka pokračuje až k zátěžovému koberci. „Běžně je v planetáriích obrazovka v úrovni nad hlavou. Tento drobný detail, její prodloužení, ale vytváří dokonalou iluzi vesmírného nekonečna, vakua. Bez něj by byl zážitek poloviční,“ soudí Hanzlík.

Architekti při instalaci zcela neprobádané ledkové technologie narazili na celou škálu překážek. Vyjma zmíněného složitého tetrisu – kam umístit který kabel tak, aby se vzájemně nedotkly – i kontrastu památkově chráněné budovy s novou technologií, tkvěla slabina projektu především v ochlazování. „Nahoře v kopuli může být klidně šedesát stupňů,“ přemítá Krištof Hanzlík.

Jak zajistit, aby se návštěvníci během projekcí neusmažili? Otázku architekti z Collcoll nakonec vyřešili rafinovaným systémem. Ten – zjednodušeně řečeno – vyhání teplý vzduch tam, kde je, či bude zrovna potřeba. A pod nohy diváků se zatím line ten studený.

A co se zbylým teplem? V zimě je zbytkovou energií vytápěné vstupní atrium, zatímco v létě se přebytečné teplo žene skrz čtyři geotermální vrty do země, kde lokálně ohřívá podloží pod budovou. „I přes velké úniky tam v zimě zbude třeba patnáct stupňů. V chladném počasí pak pomohou budovu ohřát,“ vysvětluje Kössler.

Architekti se shodují, že se tu všichni snažili především novou technologii přivést k životu i za cenu drobných úskalí. Kromě autorů projektu z Collcoll byli dosud nevyzkoušené LED kupoli víceméně od samého začátku naklonění zaměstnanci i vedení Planetária, ale také památkáři a město. Rekonstrukce za tři sta milionů se včetně stavebního povolení, což v metropoli bývá letitý proces, stihla v rekordních dvou letech.

„Byl to extrém, zešedivěly nám vousy a vlasy,“ ukazuje mi Hanzlík první šediny, zatímco si Kössler bezděky přejede rukou po vlastních prošedivělých skráních.

Z oné mléčné dráhy či vatikánského svatostánku scházíme do atria pod hlavním sálem po několikerých schodech pokrytých černým kobercem. „Vidíte, říkal jsem, že většina naší práce je neviditelná, tady se nic nezměnilo,“ připomíná Hanzlík.

To, co se však proměnilo k nepoznání, je právě vstupní atrium. „Lidé se tu nehromadí, přesně vědí, kudy přicházejí a kudy odcházejí. Je to jasné a zřetelně oddělené,“ popisují architekti. Někdejší vystavené exponáty jsou pryč – částečně se přesunuly do Štefánikovy hvězdárny na Petříně. Naopak tu po obvodu kruhové místnosti od podlahy ke stropu přibyly obrazovky; běžně využívané na fotbalových stadionech.

Další zřetelně rozpoznatelnou novinkou je prostorná šatna – v prostorách původních kanceláří. „Nebylo lehké přesvědčit místní zaměstnance, aby je opustili. Chvilku to dokonce vypadalo, že šatna bude pod zemí a kabáty se do ní budou házet seshora,“ předvádí Krištof Hanzlík pantomimicky původní nápad.

Nakonec ale přece jen navrhli tradiční šatnu. Jedněmi dveřmi se tu svršky odkládají, na druhém konci si je vyzvednete. Za dopoledne se v Planetáriu protočí několikero tříd. Nový šatní systém je díky systému přepravních košů – co koš, to třída – na nával žáků a žákyň připraven.

Když scházíme po schodech směrem k bývalé zámečnické dílně alias budoucímu gift shopu, po pravé ruce míjíme malý sál. Byl ponechán beze změny a nadále slouží k přednáškám a doprovodným vzdělávacím akcím.

Přede dveřmi do onoho sálu se pak na čtvercové podestě vyjímá původní sytě modrý motor vesmírných projekcí, připomínající obří činku. „Donedávna ještě sloužila nahoře,“ upozorňuje Kössler, když se vydáváme směrem do budoucího gift shopu.

V industriální místnosti, charakterem připomínající garáž, dosud probíhají stavební práce. Společně se simulátorem se nachází pod současným parterem parku. Ten chtějí architekti k budově postupně svažovat a nynější dvoukřídlé prosklené dveře, k nimž musíte vystoupat po pár schodech, prokopat až k podlaze. Zatím však čekají na stavební povolení.

„Tady v podzemí jsme museli předně vymyslet, jak funkčně propojit veřejnosti přístupné a nepřístupné prostory, aby se tu nikdo neztratil a místo gift shopu neskončil třeba v kotelně,“ líčí Adam Kössler, zatímco mě nechává nahlédnout do původního atomového krytu nebo do technické místnosti.

A přestože mnohé z toho, co si v planetáriu vizionáři ze studia Collcoll přáli uskutečnit, zůstalo na papíře – v dávné studii ještě z roku 2020 například budovu obehnali přístupovou rampou pro invalidy – to, co se jim tu za pouhých pár let podařilo, je naplňuje pocitem z dobře odvedené práce.

Ze všeho nejvíc by si nyní přáli pár dní volna. Na ty si ale budou muset ještě chvíli počkat. Na stole jim už leží nová studie k vilovému bloku nedaleko Hradčanské, v němž jejich studio sídlí. „Možná si tentokrát řežeme větev přímo sami pod sebou,“ krčí s úsměvem rameny Hanzlík, když se se mnou před Fragnerovou budovou loučí, vycházeje vstříc novým architektonickým výzvám.

The post Do vesmíru i Sixtinské kaple. Nové technologie v planetáriu vás uhranou appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek