Jde o jednu z nejsledovanějších sportovních událostí planety a dost možná tu nejnáročnější. Cyklistický závod Tour de France, jehož 112. ročník právě vrcholí, každoročně oslovuje přes tři miliardy lidí. A mezi nimi je stále více Čechů.
Tři červencové týdny, kdy 176 borců ujede téměř tři a půl tisíce kilometrů na kole, jsou pro Francouze neoficiálním svátkem. Svátek, který rozhoduje o (ne)úspěchu celé sezony, je to i pro cyklistiku.
Jezdci musejí předvést maximum. Nechat vyniknout svůj tým a jeho sponzory. Kdo bude nejrychlejší a v Paříži oblékne žlutý dres, sledují lidé téměř ve dvou stovkách zemí. Není to ale jen sport. Na pozadí multimiliardového kolotoče se odehrává i fascinující cestopisná podívaná nepěchovaná silnými příběhy.
Tour de France je celospolečenská událost, která se čím dál větší popularitě těší i u nás. Do velké míry je to zásluha Tomáše Jílka, který nejstarším a nejprestižnějším etapovým závodem provází na obrazovkách České televize od roku 2011, a jeho pestrého týmu expertů.
Petr Benčík, Luboš Tesař, Tomáš Konečný, René Andrle, Leopold König, Ján Svorada. Všichni alespoň jednou oslavili titul mistra republiky, většina slavný etapový závod sama absolvovala. Do povědomí širší veřejnosti se ale mnozí dostali až díky schopnostem podat své zkušenosti a znalosti televizním divákům.
Platí to i u Petra Benčíka, někdejšího trojnásobného domácího šampiona, jenž v současnosti vede české zastoupení cyklistické značky Colnago, jejíž kola sedlá momentálně nejlepší závodník světa Tadej Pogačar.
„Upřímně mě to trochu rozčiluje, ale v dobrém, že člověka, který vyhrál mistrovství republiky a účastnil se olympijských her, si lidé pamatují jako někoho, kdo dělá chytrého v televizi. To není spravedlivé,“ usmívá se v ojedinělém dvojrozhovoru pro Forbes v útrobách České televize na Kavčích horách.
Po jeho levém boku sedí Tomáš Jílek a přes chodbu se nachází improvizované studio (to obvyklé a modernější prochází rekonstrukcí), z nějž budou provázet další z etap, jejichž sledovanost dosahuje až 350 tisíc diváků. Pro srovnání: průměrné hokejové utkání v základní části extraligy přiláká na sto tisíc lidí.
„Projekt Tour de France je od samotného začátku divácky populární, ale postupně si ho nacházejí další lidé,“ těší komentátora Tomáše Jílka, jehož jméno a hlas se za patnáct let, co se slavnému závodu věnuje, stalo synonymem pro cyklistiku v Česku.
Čemu popularitu Tour de France v Česku přisuzujete?
Tomáš Jílek (TJ): Z velké části naší skupině expertů a způsobu, jakým přenosy komentujeme. Lidem se líbí, jak se o cyklistice bavíme. Neházíme na ně jen fakta a čísla, ale kombinujeme je s odborností expertů, kteří tento sport sledují z různých pozic.
Zároveň dokážeme lidi vtáhnout do děje a v dobrém smyslu slova je bavit. Ukázat jim kouzlo cyklistiky, proč se tam co děje. Mimo jiné tím, že se v průběhu vysílání mohou přes sociální sítě ptát na to, co je zrovna zajímá, a nadhodit tím téma, o kterém pak budeme třeba patnáct minut debatovat. Myslím, že se nám za ty roky podařilo vybudovat komunitu, která se snad cítí příjemně.
Budovali jste takto koncept vysílání od začátku?
TJ: Byl to postupný vývoj. Kdybych si dneska pustil svůj komentář Tour de France z roku 2011, tak snad raději někam uteču. Každý se vyvíjí. Začínali jsme komentovat ve dvou a postupně přešli na formát ve třech, který se nám velmi osvědčil.
Přijde mi fajn, že během vysílání dostanou prostor různé názory expertů, od niž chci, aby v sobě spojovali odbornost s tím, že své postřehy dokážou podat stravitelnou formou. A vůbec mi nevadí, když se občas dostanou do konfliktu, protože věci vidí jinak, nebo když řeknou tvrdý názor, který podpoří argumenty.
Nejhorší jsou experti, na které nejsou žádné ohlasy. To si říkám, že je něco špatně. Petr je toho důkazem – patrně na nikoho nejsou více polarizované hlasy.
Vážně?
TJ: Na jedné straně se někteří ptají, kdy bude zase ve studiu, a proti tomu mu po začátku naší spolupráce přišel e-mail s prosbou „ať už hlavně nikdy nic nekomentuje“.
Petr Benčík (PB): Na to dodnes vzpomínám…
Jak?
PB: Tehdy jsem chtěl skončit. Bylo to složité a vůbec jsem to nechápal. Ale pak mi někdo řekl, že na jeden hejt je deset dobrých reakcí, takže je to vlastně úplně top. Přestal jsem číst komentáře, snažím se dělat to, co umím nejlíp, a už to neřeším.
Co vás, Petře, vůbec přimělo ke komentování. Byl jste tomu hned otevřený, když vás Tomáš oslovil?
PB: Byla to pro mě prestiž, chtěl jsem to zkusit. Navíc nejsem rád, když mám pořád dokola dělat jen jednu věc, takže tohle jsem vnímal jako vítané zpestření. Pak mě začalo strašně bavit, že na mě spadla odpovědnost, abych něco věděl o tom, co komentuji. Takže se snažím nasát co nejvíc informací a využít svých kontaktů, abych divákům dokázal přinést něco nového.
Mimochodem zrovna teď mi přišla zpráva od mechanika jednoho z týmů na Tour, na jakém kole pojede časovku Primož Roglič. To je know-how týmů, které se nikde na potkání nerozdává, ale je super, když k němu máme přístup, protože to některé diváky zajímá.
U hokeje tvoří devadesát procent popisná složka toho, co se děje na ledě, na vyprávění kolem zbývá desetina. Ale u cyklistiky to může být naopak.
Mění se vaše publikum v průběhu let?
TJ: Rozšiřuje se spektrum diváků, což se mi nesmírně líbí. Vždy rád zmiňuju příklad diváka, který mi napsal, že se mu žena diví, jak může čumět pět hodin na nějaký blázny, co tam šlapou. A rok nato mi napsal znovu, jak už se manželka dívá s ním, protože si užívá pohledy na místní památky.
Zároveň si myslím, že diváky i vychováváme, v dobrém. Že i ty lidi, co na to ze začátku koukali jako úplní laici a nebyli cyklistickými odborníky, postupně do cyklistického světa a všech jeho zákonitostí dostáváme a dneska se na přenosy koukají s větším přehledem.
Ostatně už nám ani tolik nepíšou, proč tolik adorujeme sprintery, kteří makají jen posledních dvě stě metrů. Už pochopili, že to je nesmysl.
Foto Michael Tomeš
Tour de France trvá tři týdny, ale předpokládáme, že příprava na ni je mnohem delší. Jak probíhá?
TJ: Příprava je skoro celoroční a musím říct, že mě neuvěřitelně baví, protože to je doba objevování. Začíná v říjnu, kdy pořadatelé oznámí trasu, a od té doby se snažím postupně sochat dramaturgii celého projektu.
Dívám se třeba na jednotlivé regiony, kudy se bude projíždět, a snažím se hledat témata, historická spojení s místy, závody, jmény, abych komentář co nejvíce obohatil. Právě na to pořadatelé Tour hodně dbají, přesah mimo sport je velmi důležitý. Třeba letos byl celý první týden oslavou francouzských legend.
Když to srovnám s hokejem, který také komentuji, u něj tvoří devadesát procent popisná složka toho, co se děje na ledě, na vyprávění kolem zbývá desetina. Ale u cyklistiky byla nedávno etapa, kdy byl poměr skoro opačný, protože se tam dlouho nic nedělo.
V takových chvílích hraje velkou roli to, že mám odkomentováno patnáct ročníků Tour de France a několik mistrovství světa, a tudíž kdykoli se v závodě něco přihodí, okamžitě mi v hlavě naskočí nějaká souvislost.
PB: V tom podle mě tkví kouzlo těch přenosů. I když je „transportní etapa“, která není moc záživná, musí být někdo, kdo diváka u toho přenosu udrží.
A očividně se to daří dobře…
PB: Má oblíbená reakce, kterou jsem dostal, je: já to teda nesleduju, ale poslouchám vás při vaření a je to skvělé.
TJ: Komentování cyklistiky je těžší i proto, že lidé, kteří ji sledují, mají různé priority. Po jedné etapě vám divák napíše, že dneska tam bylo moc zámků, ať radši řešíme cyklistiku, aby o pár minut později napsal někdo další, že je škoda, že jsme nezmínili víc informací o zámcích.
Jsme tak na tenkém ledě a musíme myslet na všechny skupiny, které přenos sledují – ať už jsou to nadšení cyklisté, i ti, které úplně nezajímá, jaké watty (výkon, pozn. redakce) pojede Tadej Pogačar. Naproti tomu nevěřím, že na hokej nebo fotbal se někdo dívá, protože se mu líbí architektura stadionu, kde se hraje.
V cyklistice to tak je a já jsem rád, že máme takhle širokou škálu diváků. Hodně tomu samozřejmě pomáhá francouzská režie, která rok dopředu vymýšlí záběry, které v dalším ročníku fanouškům nabídne. Rozhodně to není improvizace, ale pečlivě připravený film – formule jedna mezi televizními sportovními přenosy.
Máte možnost tenhle už tak atraktivní produkt posouvat i po televizní stránce?
TJ: V tomto ohledu jsme bohužel závislí na mezinárodním signálu. Letošek je navíc specifický v tom, že moderujeme za studia, které je technologicky dvacet let za tím, v němž jsme obvykle. Předcházející roky jsme se ale snažili vizuální složku co nejvíce využívat a propojovat s probíhajícím závodem.
Zcela na rovinu ale také říkám, že studiové vstupy uprostřed etap děláme hlavně z komerčních důvodů. Nepotřebujeme se tam vidět a chápu, že v některých situacích to diváky naštve, ale je to vyloženě kvůli reklamním přestávkám.
Česká televize má nasmlouvaná práva na Tour de France do roku 2032. Jak moc je pro veřejnoprávní instituci náročné takovou sportovní událost do vysílání dostat?
TJ: Vysílací práva nyní stojí násobně víc, než tomu bylo v roce 2011, kdy jsme s Tour začínali. A tím nemyslím třeba o padesát procent, ale řádově víc. Zároveň platí, že čím je produkt na dané televizi populárnější, tím těžší je práva získat. Majitel Tour de France, společnost ASO, si zjistí, jakou máte sledovanost, a tomu logicky uzpůsobí cenu.
To jde přitom proti tomu, co si u nás nemalá část veřejnosti stále myslí, že top sportovní akce mají být v televizi zadarmo, ale tak tomu dávno není. Když teď trochu uteču k diskusi o koncesionářských poplatcích, která s tím ale úzce souvisí, tak vždy v tomto ohledu říkám známému: A dáš si dneska pivo za třicet korun, jako sis ho dal před patnácti lety? Nedáš.
Stejně tak se nedá čekat, že když televize nakupuje práva násobně dráž, tak to bude dělat pořád za stejné peníze. To je naprosto jednoduchá matematika. Pohybujeme se teď v úplně jiném vesmíru.
Foto Michael Tomeš
A ČT v rámci licence nemá možnost obsah dále monetizovat? Zpoplatněním části obsahu na webu nebo skrze další formáty?
Je důležité zmínit, že držíme takzvanou sublicenci od společnosti Discovery, majitele Eurosportu. Proto třeba ani nemůžeme jít do živého vysílání dřív než ve 14 hodin bez ohledu na to, v kolik etapa startuje. Stejně tak si jako volně přístupný veřejnoprávní kanál nemůžeme dovolit obsah dále zpoplatňovat.
I přesto je ale Tour de France jeden z projektů, který sportovní redakci vrací skoro největší peníze. Ať už skrze klasickou reklamu, soutěž, nebo další sponzorské odkazy. Jednoduše platí, že čím větší akce, tím se partneři chtějí víc prezentovat.
Vysvětlit cyklistikou nepolíbenému člověku, co fanouška Tour de France baví na mnohahodinovém sledování party chlapíků v upnutém oblečení, kteří si za zády dodnes vezou dopingový stín svých předchůdců z přelomu tisíciletí, není snadné. Těžko to vyjádřit pár slovy, během pár sekund.
Stručně lze popsat, že jde o mix vrcholového a taktikou neuvěřitelně svázaného sportu, kde rozhodují nejmenší fyzické, mentální či technické detaily, s famózními exkurzy do zeměpisu a dějepisu.
Je to přehlídka napjatých emotivních momentů, během nichž divák upřeně civí na obrazovku, aniž by se od ní dokázal odtrhnout. Momentů, které se slovy těžké přenášejí, neboť úplně nejlepší je je prožít.
Jako když se cyklisté při brutálních stoupáních na pyrenejské vrcholy prodírají davem baskických fanoušků, kteří se těsně před nimi rozestupují. Když devětatřicetiletý Mark Cavendish po hrozivém pádu oddálil konec kariéry, aby si ve chvílích, kdy mu už nikdo nevěřil, připsal rekordní 35. vítězství na Tour de France.
Nebo když jezdec, jenž strávil dvě stě kilometrů v úniku, se vzpírá fyzikálním zákonům a ze všech sil bojuje o prvenství v etapě před blížícím se pelotonem, který jej těsně před cílem patrně stejně předstihne.
A co teprve ikonická závěrečná časovka v ročníku 2020, během níž Slovinec Tadej Pogačar fenomenálním výkonem smazal ztrátu na krajana Primože Rogliče, získal první celkový triumf a započal novou éru cyklistiky.
Éru, která je zábavnější než kdy jindy. Pro diváky, pro experty i samotné závodníky.
Čím si to vysvětlujete?
PB: Kluci se nebojí závodit, což v minulosti nebylo vůbec zvykem. Dřív Tour de France vypadala tak, že na ni přijel perfektně připravený Lance Armstrong, s naprostou dominancí projel třemi týdny a zvítězil. Nikdo na něj neměl, a tak to ani nezkusil.
I po jeho konci ale byly pětileté bloky, během nichž vyhrával jeden a ten stejný mančaft, jako třeba Sky, dnes Ineos. Dneska peloton nabízí neuvěřitelně pestrý a vyrovnaný mix lidí, díky čemuž nevíme, co se daný den stane.
Jsou etapy, kdy jsem totálně nadšený, a to i v těch rovinatých, kdy často nečekáte, že dojde k nějaké zápletce. Nikdy jsem si nemyslel, že ta blbá cyklistika, těch milion kilometrů utrpení, co jsem během kariéry absolvoval, mě bude bavit. Ale úplně se to otočilo a mě to fakt baví.
Jak velký podíl na tom má v současnosti nejlepší a enormně soutěživý cyklista Tadej Pogačar?
PB: Obrovský. Ale není to jen o něm. Spíš to je dané moderním „happy friendly“ marketingovým stylem týmů v posledních letech.
Jaká je letošní Tour?
TJ: Specifická. Poprvé po šestatřiceti letech se lídr závodu vrátil do žlutého trikotu potřetí. Tadej Pogačar o Maillot jaune během prvních dvou týdnů dvakrát přišel – dost možná i úmyslně, aby na týmu UAE neležela zodpovědnost, že ho musí hájit – a posléze ho získal zpátky. V minulosti to většinou bylo tak, že když už žlutý dres někdo získal, dovezl ho až do Paříže.
Druhým specifikem je, že po dlouhé době od časů Jána Svorady máme v závodě borce, který je schopný umístit se ve sprinterských etapách mezi pěticí nejlepších, což si před deseti lety nejspíš nikdo ani neuměl představit.
Pavel Bittner sice nemá rád, když se o něm mluví jako o sprinterovi, říká, že je komplexnějším závodníkem, ale faktem zůstává, že máme člověka, který dokáže bojovat s top sprintery, což je z českého pohledu rozhodně nové.
Co to vypovídá o stavu české cyklistiky?
PB: Že je na vzestupu. Hlavně dneska mají kluci velkou šanci prorazit, což nebývalo zvykem. Dříve byla spousta fakt dobrých českých závodníků, ale nemohli se na Tour de France dostat, protože tam nebyla cesta. Teď mají dveře otevřené. Každý, kdo na kole něco umí, se může ukázat.
Čím to?
PB: Byl přetlak jezdců a Češi byli nezajímaví, problematičtí. Neuměli jezdit, muselo se jim zařizovat spoustu věcí, zatímco všude bylo plno Italů, Španělů, Francouzů a Rusů, kteří byli ochotni zadarmo cokoli.
Foto Michael Tomeš
Vzbuzuje česká účast na Tour u diváků České televize větší zájem o sledování přímých přenosů?
TJ: Z televizního pohledu je Tour velmi originální. Je to jedna z akcí, kterou lidé nesledují, protože někomu fandí. Zatímco třeba na mistrovství světa v hokeji, když vypadnou Češi ve čtvrtfinále, letí sledovanost strašlivě dolů, na Tour jsme opakovaně zažili, že přestože se jí nezúčastnil žádný z našich jezdců, na diváckém zájmu se to téměř neprojevilo.
Poslední dobou se hodně skloňuje potenciál startu Tour de France v Česku. Jaký je váš pohled na to?
PB: Na jednu stranu říkám jasné ano, všemi deseti. Pak je tu ale finanční náročnost akce, kterou úplně nejsem schopen posoudit. Pokud by to mělo poškodit ostatní sporty tím, že se to bude financovat na úkor nich, tak říkám ne.
TJ: Pár let spolupracuju s firmou Sport Invest, která u nás pořádá největší cyklistickou akci L’Etape Czech Republic a netají se tím, že je to pro ně odrazový můstek k tomu zkusit sem start Tour de France přivézt.
Její zástupci poslední roky opakovaně jezdili na Grand Départs do Itálie, Španělska nebo Dánska a zjišťovali tam logistické i organizační know-how. Mají i poměrně detailní studii z loňska, co to přineslo oblasti Emilia Romagna. I přes velké náklady se to této italské provincii vrátilo, efekt byl obrovský.
Já nicméně souhlasím s Petrem a sám se hlavně ptám: co by to přineslo českému sportu a zejména české cyklistice?
Jak to myslíte?
TJ: Vydělaly by na tom jenom regiony, kterými by závodníci projížděli, hoteliéři, restauratéři, nebo by tahle událost měla plusový dopad na dorosteneckou a juniorskou cyklistiku? Nakoupí se za to kola pro mladé cyklisty a zlepší se jejich podmínky? Takový efekt je důležitý.
Jak toho docílit?
PB: Myslím, že předně je třeba změnit myšlení společnosti, její vnímání cyklistů.
TJ: Když ASO (majitel Tour de France, pozn. redakce) uděluje pořadatelství, velmi hledí na to, jaké je v dané lokalitě cyklistické prostředí. Nejde tak ani o profesionální úroveň, ale především tu každodenní – jak město infrastrukturou podporuje běžnou jízdu na kole. To je pro ně strašně důležité.
Z toho důvodu mohl být Grand Départ v Kodani, Florencii, Bilbau nebo několikrát v Nizozemsku, tedy ve městech, kam kdyby odjel průměrný Pražák, zjistil by, že cyklista tam je král. Zatímco u nás je cyklista otravný hmyz, který lítá kolem aut po silnici a ztěžuje jim život. Alespoň to tak spousta lidí vnímá.
PB: Pravda je, že za poslední roky se vztah k cyklistům zlepšil, ale pořád máme v tomhle ohledu velké rezervy. Je před námi hrozně dlouhá cesta. Taková horská etapa, v rámci níž jsme přijeli na úpatí hlavního kopce.
The post Hlasy české Tour de France: Proč je takový fenomén a co stojí dostat ji na obrazovku? appeared first on Forbes.
