Hledat krásu, kde ji dřív nikdo neviděl, touží designérská ikona Patricia Urquiola

Forbes Před 3 hodinami

Patří k největším hvězdám světového designu a architektury současnosti. Pracovala pro BMW, Ferrari, Flos, Boeing či Louis Vuitton. Proslula řemeslnou citlivostí, prací s inovativními materiály, zapojením barev i emocí do svých děl. A Forbes Life poskytla rozhovor na letošním Designbloku, kde patří k těm nejvzácnějším zahraničním hostům.

„Pojeďte se mnou do Ovieda!“ lákal Javier Bardem ve filmu Vicky Cristina Barcelona dvojici Američanek, které právě poznal v Barceloně. „Chci se podívat na sochu, která je pro mě velkou inspirací –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je moc krásná,“ pravil a režisér Woody Allen tak udělal Oviedu asi největší reklamu v mainstreamové kultuře.

Město na severu Španělska má však významné spojení i se světem designu. V roce 1961 se tam narodila žena, která se měla stát jednou z jeho největších ikon, Patricia Urquiola. A i ona, podobně jako Bardem, tak v Oviedu hledala své první inspirační vzory – jen trochu jinde, než byste čekali.

Úplné kořeny její dlouhé a úspěšné kariéry totiž sahají desítky let zpátky, do jejího dětství a zejména do dne, kdy se její máma vrátila z Barcelony a přivezla Patricii domeček s panenkami a jejímu bratrovi garáž s vrtulníkem.

Urquiola rychle vyhodila genderové stereotypy oknem: „Domeček byla jen hračka pro holky. Garáž mě bavila víc! Byly tam schody, výtah, nájezdová rampa. Všechno fungovalo lépe,“ vzpomíná Urquiola. Postupně došlo i na panenky. Ale nehodlala je česat a oblékat. Nejvíc ji bavilo jim sundávat hlavu a končetiny a zkoumat, jak jsou vyrobeny uvnitř.

Nedlouho poté začala říkat, že chce být architektkou.

A za svým snem si šla, jen k němu přibyla i profese designérky, o jejíž existenci jako malá ještě ani netušila. Vystudovala architekturu a design na Universidad Politécnica de Madrid a Politecnico di Milano, kde byla studentkou věhlasného Achillea Castiglioniho.

V roce 2001 založila vlastní studio. Mezi její nejvýraznější projekty patří hotel Six Senses v Římě, Mandarin Oriental v Barceloně, Das Stue Hotel v Berlíně nebo Il Sereno Hotel u italského jezera Como. Jako designérka pracovala pro Cassinu, Moroso, Ferrari, BMW a mnoho dalších.

Svoji práci představila na letošním Designbloku, kde byla zároveň hostem studia Konsepti, v jehož showroomu se nachází třeba modulární kolekce Insula, kterou navrhla pro značku Kettal, lounge systém Gruuvelot, navržený pro Moroso, nebo novinka Tufty-Time 20 pro B&B Italia.

Nedaleko od svých produktů usedla k rozhovoru pro Forbes Life spolu se svým manželem Albertem Zontonem, s nímž pracuje i v rámci svého studia.

Jste vyhlášená architektka a designérka. Jak s vámi po profesní stránce rezonuje Praha, když tu jste?

Určitě tady cítíte tradici a historii. Měli jste zlatou éru ve dvacátých letech, je tady spousta různých slohů od gotiky přes baroko a mnoho dalších. Máte bohaté dědictví, ze kterého se dá vycházet, ať jde o sklo, keramiku, nebo porcelán. Ale pořád je co zlepšovat. (usmívá se)

V oblasti architektury především, že?

Rozhodně.

Byla jste hostem Designbloku už v roce 2012. Vrátila jste se pak ještě někdy do Prahy?

Ano, dvakrát nebo třikrát. Jednou na koncert, pak za přáteli. Praha na nás udělala dojem. I tahle akce, Designblok, to je 27. ročník? Úžasná tradice.

Vaše práce v sobě snoubí důraz na řemeslo i využívání moderních technologií. Jak mezi tím hledáte rovnováhu?

Pro mě to není rozpor, spíš dialog. Design není jen inženýrská disciplína, která hledá odpovědi a řeší problémy. Je to širší pole, kde otázky bývají často důležitější než odpovědi. Když na veletrhu uvidíte nějaký současný kus nábytku, který vás okamžitě zaujme, většinou to není jen tím, jak vypadá, ale jakým způsobem byl vytvořen – jak pracuje s materiálem, s výrobním procesem, s typologií. Někdy vás zaujme právě tím, že klade nové otázky. A to je pro mě podstata designu: nejen řešení problémů, ale i otevírání nových témat.

Design už dávno není jen o estetice a funkci, ale i o etice a filozofii.

Design se musí vyvíjet spolu s námi, protože i my se měníme. Nástroje, které používáme – fyzické i digitální –, se stávají součástí našeho života, našich vzpomínek. A právě tam přichází pojem, který mám ráda: emocionální paměť.

Když mluvím o emocích v designu, nemyslím jen první dojem, líbivost nebo estetiku. Mluvím o tom, co v nás zůstává – o té vrstvě vnitřní zkušenosti, která se stane součástí naší osobnosti. To jsou pro mě opravdové emoce – spíš vztah než efekt. Proto dávám přednost slovům jako emocionální paměť nebo emoční hodnota před pouhým emotivním designem. Někdy totiž používáme slova příliš jednoduše – říkáme emotivní, krásné, inovativní, ale zapomínáme, že za těmi pojmy se skrývá složitost a vrstvy významů.

Vás někteří označují za „architektku emocí“. Souhlasíte s tím?

Možná spíš architektka emocionálních vzpomínek. To je mi bližší. Slovo emoce samo o sobě je příliš úzké. Ráda k němu přidávám další pojmy – třeba krása. Ale i krása je dnes slovo, se kterým musíme zacházet opatrně. V umění třeba krása často není cílem – někdy dílo vůbec nesplňuje klasickou představu krásy, a přesto je hluboce krásné. V designu to vnímám podobně: krása by neměla znamenat dokonalost.

Co tím myslíte?

Dám příklad: poslední roky hodně pracuji se sklem. Požádala jsem výrobce, ať mi nechají všechny zbytky, které po výrobě zůstávají. Sklo se totiž dá znovu roztavit, rozdrtit, spojit s pryskyřicemi a vytvořit nový materiál. Zajímají mě právě tyto neviditelné vrstvy krásy – bubliny, nepravidelnosti, chyby, které by se jinak vyhodily.

Když jsem zjistila, že při spékání vrstev skla se často tvoří bubliny, které se považují za problém, napadlo mě: Co když právě ty bubliny jsou krásné? Co když ta „nedokonalost“ je nová estetika? Tak vznikla moje poslední práce – oslavuje ty bubliny. Ukazuje, že krása může být i v tom, co je považováno za vadu. Je to proces objevování a přesvědčování ostatních, že i v odpadu je prostor pro novou kvalitu. A to je, myslím, esence dnešního designu – hledat hodnotu tam, kde ji dřív nikdo neviděl.

Vaše kolekce Insula pro Kettal čerpá inspiraci z arabských salonů. Co vás na tom typu prostoru fascinuje?

Insula vznikla z myšlenky vytvořit venkovní sezení – velké „ostrovy“, které by se daly volně skládat z modulárních částí. Chtěli jsme přenést typologii interiéru do exteriéru.

Před pár lety nebyl o venkovní design velký zájem, ale dnes je to oblast s obrovským potenciálem. Všechno se mění – materiály, technologie, přístup. Je to výzva.

Tyto „ostrovy setkávání“ připomínají dobu Bauhausu, kdy designéři věřili, že mohou změnit svět. Tehdy bylo cílem vytvářet věci, které mají smysl a mohou ovlivnit způsob, jak žijeme.

Nedávno jsem ve Financial Times četla článek, který se ptal, kam všechny ty sny zmizely. Tvrdil, že se ztratily v dnešní společnosti. Ale já si to nemyslím. Ty sny se jen proměnily – mají jinou podobu, jiné nástroje, jiný jazyk.

Můžete být konkrétnější?

Dříve se věřilo, že dobrý design je o ideálním předmětu – o správném materiálu, funkci, jednoduchosti. To bylo v době, kdy průmysl a modernismus formovaly novou společnost.

Dnes je svět mnohem složitější. A právě proto si myslím, že sny designérů nejsou slabší, ale silnější – jen mají jinou podobu. Učíme se žít v komplexnosti, ve světě, kde i firmy, které vyrábějí naše „nástroje pro život“, jsou globalizované, mají své značky, strategie, hodnoty. Všechno je mnohem víc propojené.

Dnešní doba nás nutí znovu přemýšlet o tom, jak žijeme a jak spolu koexistujeme – my a naše věci. Když navrhujete, musíte se ptát: Dělám nástroj pro fyzický svět, nebo pro ten digitální? V jakém prostoru má fungovat – v soukromém, nebo veřejném? A vlastně i to už se stírá – dnes můžete být „veřejní“ ve svém obýváku a zároveň mít doma kousek veřejného prostoru. Všechno se prolíná.

A do hry přicházejí další témata, že?

Ano, důležité jsou i motivy udržitelnosti a materiálů – jak s nimi pracovat, jak je recyklovat, jak omezit jejich spotřebu. Musíme znovu promýšlet celý proces od samého začátku. Design už dávno není jen o estetice a funkci, ale i o etice a filozofii. Dřív bylo snem designéra vytvořit „nástroj pro život“, který zjednodušuje svět.

Dnes je sen komplexnější – pochopit, jak ten svět vůbec funguje a jak v něm může design hrát pozitivní roli. Musíme znovu vést rozhovory, které nám pomohou ty sny zhmotnit a posunout dál. A přitom si uvědomit, že nostalgie nestačí.

Nemůžeme jen snít o tom, že znovu zachráníme společnost, tak jako kdysi Bauhaus. Dnes jde spíš o to, jak propojovat různé sociální systémy, jak nechat disciplíny spolupracovat – design, vědu, umění, architekturu.

Těší vás tento vývoj?

Ano! To, co mě dnes nejvíc baví, je právě tato komplexnost. Mohu se věnovat nejen objektům, ale také širším tématům – sociálním, fyzickým i kulturním. Svět designu je mnohem širší než dříve a já mohu propojit architektonické myšlení s experimentováním s materiály a s procesy vzniku.

Během let jste pracovala s řadou věhlasných brandů. Liší se váš přístup v závislosti na klientovi?

Každá společnost je jiná. A to je krásné, protože práce s různými firmami je jako vztahy s lidmi: s některými chodíte na dlouhé procházky, s jinými jdete do divadla. Každá spolupráce má svůj rytmus a vyžaduje odlišný přístup. Brífinky, procesy, možnosti – všechno je jiné. A i díky tomu jsou odlišné výsledky.

Když začínáte s novým projektem, od čeho se odrážíte: od materiálu, prostoru, nebo osoby?

Záleží na mnoha věcech. Pokud je to nová firma, snažím se nejdřív porozumět tomu, co už udělali, jaké je dědictví a DNA značky. První projekt je pak často spíš testování a zkoušení vztahu mezi mnou a firmou. Když s firmou spolupracuji dlouho – což se mi stalo hodněkrát –, nastává krásný proces, kdy mohu zkoumat její vývoj, nové zadání, nové směry. Myslím, že je fascinující být u něčeho, co roste postupně – hledat, co je nové a relevantní, aniž bychom zůstali u starého modelu.

Dnes většina projektů začíná výzkumem materiálů a výrobních procesů. To mě neustále překvapuje – jak lze znovu objevit něco zdánlivě známého nebo vytvořit něco úplně nového díky materiálům a technologiím. Co mě teď hodně fascinuje, je vztah mezi fyzickým a digitálním světem, který už jsem zmínila.

Budoucnost designu není jen fyzická ani jen digitální – bude kombinovaná. A přesto je tělo, prostor a fyzický kontakt s předměty stále zásadní. Digitální prostředí nemůže nahradit naši zkušenost s hmatem, prostorem a interakcí s nástroji.

Změnil se váš postup v průběhu let?

Život designéra dnes není jen o nábytku. Je to o komplexním myšlení a propojování disciplín. I klasický nábytek – židle, pohovka, stůl – může být výsledkem hlubokého dialogu a filozofického uvažování. Nejde jen o to, aby kus „fungoval“ – jde o to, aby přinášel hodnotu, zkušenost a nové perspektivy.

Patricia Urquiola na biennále architektury

Takto se dnes dá opravdu pracovat kreativně a svobodně i v rámci složitého světa, v němž žijeme. Dnes je klíčové poznat, co se děje kolem nás, a dělat s lidmi, kteří se dokáží na věc podívat ze svěžích úhlů. Na našem projektu pro bienále architektury v Benátkách jsme třeba spolupracovali s mikrobiologem, lékařem a historikem architektury.

S oblibou fungujete jako mentorka mladých designérů. Jaké kvality by měl mít designér budoucnosti?

Myslím, že budoucí designér by měl být otevřený novému, schopný pracovat s komplexností a zapojit se do širšího kontextu. Měl by být vášnivý v přehodnocování procesů, materiálů a fungování firem, a to nejen z hlediska marketingu, ale i s ohledem na smysluplnost, umění a pohodu.

Dnes už design není jen o nástrojích, perfektních materiálech a inovativních formách. Je to rozsáhlá disciplína s mnoha dimenzemi, která roste spolu se společností.

The post Hledat krásu, kde ji dřív nikdo neviděl, touží designérská ikona Patricia Urquiola appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek