Na rybu s rybičkou. Jak ikonické lahvičky na sójovou omáčku zaplavily svět

Forbes Před 5 hodinami

Kdo v Česku někdy usedl do japonské restaurace nebo si koupil balené sushi, pravděpodobně dostal ryby dvě – jak tu na talíři, tak i lahvičku sójové omáčky ve tvaru stejného živočicha.

Dnes jsou takových obalů na světě doslova miliardy a dostaly se i do vesmíru, velká část z nich ale skončí v mořích, kde trápí své předlohy – živé ryby. V jižní Austrálii proto plastový obal letos jako první na světě zakázali. Jak ale došlo k tomu, že se rozšířil všude?

Byla padesátá léta minulého století, doba, kdy se plast stal tím nejžádanějším spotřebním materiálem. Kdo mohl, balil do něj – a jedním z prvních, kdo takto inovativně přemýšlel, byl mladý Japonec Teruo Watanabe.

Ten je živoucím příkladem toho, že i jedna věta může změnit život. Při čtení ekonomického magazínu mu totiž došlo, že sójová omáčka v keramice nebo ve skle sice vypadá krásně, ale praktické, nerozbitné ani levné tyto obaly nejsou. Kdyby však někdo přišel se způsobem, jak bezpečně a jednorázově malé množství „sójovky“ přenést, mohl to být podle podnikatele hit.

Než ale mohl začít prodávat takzvané „Obědové kouzlo“, jak lahvičky později pojmenoval, musel přijít na to, jak je vyrábět. Jenže stavba strojů na výrobu mu dlouho nešla a ze začátku měl cíle méně ambiciózní – místo rybičky plnil sójovou omáčkou plast ve tvaru brčka.

Když se mu nakonec podařilo brčko správně plnit, uvědomil si, že v menším městě Fukujama se jeho podnikání pravděpodobně dařit nebude. Když ale rodině navrhl stěhování do Tokia, dcera ho zastavila.

Jako lepší řešení navrhla vydat se do Ósaky, kde podle ní lidé podobné novinky vyhledávali. Otec souhlasil a po třech letech od prvního pomyšlení na produkt založil společnost Asahi. Ta nedlouho nato dostala objednávku od obchodního domu a pak už šla expanze rychle.

Hlavní fáze úspěchu ale přišla až s rozšířením japonské železnice. A jak spolu souvisejí plastové rybičky a vlaky? Při dlouhé cestě holt vyhládne a do krabiček s rýží a rybami „Ekiben“, které se na nádražích a ve vlacích prodávají, najednou mohla přibýt i přenosná sójová omáčka.

Dodnes je přitom Asahi jednou z mála společností, která ve velkém rybičky vyrábí – i když jsou k dostání téměř všude po světě, jejich výroba se omezuje takřka výhradně na východní Asii. A přestože Čína mnohdy dokáže plastové produkty vyrábět levněji než ostatní, v případě rybiček je pro ni složité tradiční japonské továrny porazit.

Příkladem buď příběh americké společnosti Little Soya SoySauce, která chtěla sójové rybičky přinést do Spojených států. Tam, na rozdíl od většiny Západu, proslulé nejsou a zřejmě ani nebudou – Little Soya sice dodávala rybičky i astronautům na Mezinárodní vesmírnou stanici, v roce 2016 však výrobu ukončila.

Za touto dominancí japonských společností stojí i dekády, které zdokonalováním výroby „rybiček“ strávily. Od brček přešly k rybám, od jednoho produktu k masové výrobě a automatickému plnění.

Jak se proces výroby měnil a rozšiřoval se počet společností, které rybky vypouštěly do světa, měnil se i tvar plastových lahviček. To nedalo japonskému vědci Jošihisovi Sawadovi, který desítky z nich sesbíral a klasifikoval podle druhu.

Ve své knize, kde jednotlivé druhy popisuje, došel k závěru, že jich v roce 2012 bylo na trhu 76 druhů ze šesti čeledí a jedenadvaceti rodů. Vycházel z tvaru jejich těl, ploutví i víčka a odhalil mezi nimi například kanice.

Nové druhy a tvary ale stále vznikají a kromě rybiček už jsou dnes k sehnání i prasátka či tykve. Asahi také míří na milovníky luxusu a vyrábí slavnostní rybičky zlaté.

Dnes by tak Teruo Watanabe asi nevěřícně koukal, kam až to jeho malé rybičky dotáhly. V Japonsku jsou kulturním symbolem, který lidé sbírají i nosí jako náušnice nebo náhrdelníky.

V přepočtu za pět tisíc korun si člověk může koupit i lampu v jejich tvaru, která svítí z ikonického červeného víčka.

Vhod přišly i během pandemie covidu-19, kdy se počty zákazníků restaurací potopily. Místo sójové omáčky se proto společnost Ohishiya a Clear Electron dohodly, že když první klesly prodeje rybiček a druhá měla úspěch s prodejem dezinfekce tak velký, že jí došly obaly, pomohou si navzájem.

Na 200 tisíc již vyrobených lahviček proto dostalo dezinfekční náplň a nové modré víčko. Kolem osmi až jedenácti mililitrů, které takové rybky mívají, je dostatek nejen na omáčku k jídlu, ale i na jednu dezinfekci rukou a prostoru pro jídlo.

Ne všichni jsou ale z plastových rybiček nadšení a na jihu Austrálie je letos v létě zakázali. Vadí to, co přitom zapříčinilo jejich úspěch – jsou malé, dá se jich vyrobit mnoho a jsou dostatečně pevné, aby se sójová omáčka nerozlila všude.

Jenže jejich bytelnost je také jejich nejhorší vlastností. Zatímco použít je trvá lidem několik vteřin, příroda stráví až stovky let jejich likvidací. Recyklovat by přitom šly, jenže jsou tak malé, že je stroje mnohdy nezvládnou zpracovat.

I když tak bylo jejich cílem rybí pokrmy vylepšit, dnes mají často efekt opačný. Realisticky vypadající rybky plavající v mořích lákají pravé a hladové ryby, které poznají až příliš pozdě, že sežraly něco špatného.

Zbytečně tak umírají, a když ty zemřelé sežerou ryby větší, putuje plast dále a dále. Mikroplast se přitom do těla ryb dostává už vůbec tím, že se ve vodě lahvičky rozkládají – kdo si tak dnes objedná sushi, má značnou šanci, že plastovou rybičku ochutná, ať už ji k jídlu dostane, nebo ne.