Jak se restaurují šaty? Ručně. Reportáž z Uměleckoprůmyslového musea

Forbes Před 2 hodinami

Restaurátorka textilu Jana Knejflová už druhým rokem dává dohromady rozpadající se společenské šaty z devatenáctého století. Nit po niti a lamelu po lamele, aby příští rok byly poprvé vystaveny v připravované expozici Uměleckoprůmyslového musea.

Kdy jste naposledy něco šili v ruce? A tím nemyslím zašití dírky či přišití utrženého knoflíku. Na mysli mám skutečné šití. Povlaky na nestandardní velikost polštáře, látkové hračky pro dítě, či dokonce oděv. Nikdy? Dávno? Já párkrát v životě ušila látkový sáček do bezobalového obchodu. Jeden mi zabral asi tři hodiny.

Restaurátorka textilu Jana Knejflová se ručnímu stehu věnuje každičký den. Pod střechou Uměleckoprůmyslového musea v ateliéru na Malé Straně již druhým rokem renovuje šaty. Avšak ne několikery. Jedny jediné.

Tak dlouho – dva roky – jí totiž zabere rozpadající se výpravnou róbu s mnoha ornamenty dostat do stavu, kdy ji bude možné vystavit v expozici oděvů z devatenáctého století, kterou muzeum chystá na příští rok.

„Loni jsem zrestaurovala vlečku, teď pracuji na šatech,“ podotýká drobná šedesátnice s tmavými vlasy střiženými k ramenům, oči lemované tmavými obroučkami brýlí.

Základním předpokladem restaurování textilu tak podle restaurátorky z Uměleckoprůmyslového musea není zručnost ani vzdělání. To, bez čeho se žádný restaurátor za žádnou cenou neobejde, je především trpělivost.

A v případě Knejflové jde nejen o trpělivost související s jemnou motorikou, nýbrž také o trpělivost se po dva roky vracet k restaurování jednoho jediného kusu oděvu – dámským společenským šatům.

A trpělivostí se při výběru konkrétních oděvů, jež muzeum nakonec vystaví, musely obrnit i kurátorky Markéta Grill Janatová a Eva Uchalová.

Ženy společně procházely sbírku textilu Národního památkového ústavu sestávající převážně z oděvů ze zámku v Českém Krumlově a sbírku Uměleckoprůmyslového musea. Ta pochází předně z někdejšího Muzea společenské kultury, později Muzea módy, které se nacházelo na středočeském barokním zámku Jemniště.

Sbírka muzea vznikla po druhé světové válce konfiskací majetků kolaborujících šlechticů a před dekádou byla přesunuta do depozitáře Uměleckoprůmyslového musea zřízeného v pražských Stodůlkách.

„Nápad vzešel z památkového ústavu, prvotní myšlenkou je ukázat krumlovské oděvy z devatenáctého století, které nejsou veřejnosti příliš známé,“ přibližuje Janatová, žena ve středním věku se světlým mikádem.

Šaty, jež má dnes restaurátorka Knejflová rozložené na podlouhlém skleněném stole a které se jí již z absolutní většiny podařilo navrátit do původního stavu, našly původně Janatová s Uchalovou v jedné z mnohých krabic, jež sbírka textilu čítá.

„To nebyly šaty, byl to chuchvalec, změť, když jsme to viděly, do krabice jsme je zase vrátily. Řekly jsme si: To ne,“ komentuje nález Janatová.

Jenže šaty měly nakonec tolik „nej“, že se ke krabici, obsahující změť látky a ozdobných lamel, kurátorky nakonec vrátily. Patrně jde totiž o vůbec nejstarší oděv ze sbírky muzea. Značeny jsou etiketou salonu, kde vznikly. Cedulky se zavedly od sedmdesátých a osmdesátých let. Zajímavé rovněž je, že jde o pražskou firmu. Většinu šatů si tehdejší šlechta totiž nechávala ušít ve Vídni.

(Zleva) restaurátorka Jana Knejflová a kurátorky Eva Uchalová a Markéta Grill Janatová

Ženy později zjistily, že šaty byly v krabici přetočeny naruby, když se je pracovnicím v muzeu podařilo obrátit lícem vně – uviděly, že jde o velkou večerní –, šaty se zdobnými květinovými ornamenty vyvedenými z tenoulinkého drátku, s honzíkem (vycpávka či drátěná konstrukce umístěná pod pasem v zadní části dámské sukně, pozn. red.) a vlečkou.

„To, co nelze zastavit, je degradace hedvábí. Je to materiál živočišného původu, s tím zkrátka nelze nic dělat,“ podotýká Knejflová. Restaurátorce nakonec nezbylo nic jiného než si vzor ornamentů překreslit na papír a lamely z původní tkaniny opatrně sundat a následně je opětovně našít na francouzský hedvábný krepelín, lehký tenký průsvitný materiál.

„V tomto květu jsme s kurátorkou Evou Uchalovou viděly kosatce,“ přibližuje restaurátorka, jakým způsobem nad ornamentální výšivkou uvažovala.

„Když jsem výšivku ze šatů sundala, chtělo se mi plakat. Bála jsem se, že už to nikdy nedám dohromady,“ přiznává žena. Při pohledu na látku, již má před sebou rozloženou, je zřejmé, že se jí ozdobnou skládačku plnou květinových výjevů nakonec podařilo poskládat na své místo.

Knejflová patří ke generaci původních tuzemských restaurátorů, těch, co ještě vystudovali za minulého režimu. „My, co jsme po revoluci byly ještě natolik mladé, že jsme po škole stihly vyjet do zahraničí na zkušenou,“ podotýká. Sama tehdy odcestovala do švýcarského Abegg-Stiftung, do jednoho z největších institutů pro restaurování textilu s vlastní sbírkou na světě.

„Dříve měli restaurátoři nezřídka tendenci pasovat se do role umělců a umělkyň, kteří oděvy navrhli. Já jsem toho názoru, že restaurátorství oděvů je především řemeslná práce,“ vysvětluje Knejflová s tím, že úkolem – či údělem – restaurátorů je se upozadit ve prospěch děl, která dávno před nimi stvořili jiní.

Šaty, na nichž Knejflová v muzeu pracuje, jsou olemované vrstvou vlněné příze, mezi vlákna však při skladování nakladli svá vajíčka moli. Restaurátorce nezbývalo než vlněné vlákno po vláknu prohlédnout a ošetřit speciálním sacím přístrojem uzpůsobeným pro restaurování textilu.

Vyčerpávající dílo bude hotové již za pár týdnů. Další výzvou bude obléct šaty na figurínu, na níž budou později vystaveny.

Expozice by měla odstartovat za rok a trvat až do jara. Oděvy budou za přísných výstavních podmínek – například za osvětlení do padesáti luxů – k vidění ve čtyřech sálech Uměleckoprůmyslového musea v Praze, které ji připravuje ve spolupráci se zmíněným Národním památkovým ústavem a Územní správou z Českých Budějovic (kraj, v němž leží zámek Český Krumlov, pozn. red.).

Výstava za necelý milion a půl je financovaná z grantu ministerstva kultury. Renovace výše popsaných šatů spolkne asi jen pouhou šestinu z celkové výše příspěvku – 255 tisíc. Restaurování textilu je podle Knejflové celý její život velmi podhodnocenou profesí.

Kromě popsané společenské róby tu na návštěvníky bude čekat dobový průřez oděvy z devatenáctého století.

„Původně jsme se chtěli zaměřit výhradně na společenský oděv, nakonec jsme se ale rozhodli zařadit třeba i uniformy,“ nastiňuje Uchalová. V jednom případě jde dokonce o dochovaný frak Františka Kinského. Prim však v expozici hrají dámské společenské šaty. Jako například ty, ke kterým se už druhým rokem vrací restaurátorka Jana Knejflová.