Česká kina hrají francouzský snímek Bolero, který zaznamenává tvůrčí krizi skladatele Maurice Ravela. Jakkoli v rámci své struktury a pojetí nabízí pár podnětných aspektů, veskrze jde o sterilní a rychle vyprchávající portrét bez substance.
Bolero, což úvodní střihová sekvence umocňuje, se stalo často variovanou skladbou. Pronikla do různorodých kultur i hudebních žánrů. Za orchestrální skladbou, jež tvoří impozantní a nepřerušené crescendo, stojí francouzský skladatel Maurice Ravel.
Snímek režisérky Anne Fontaine, která dlouhodobě točí lokálně i mezinárodně úspěšná historická i soudobá dramata, sleduje období, v němž Ravel hledal pro svou nejslavnější skladbu inspiraci.
Setkáváme se s perfekcionistou, který své umění neustále zpochybňuje. Správnou formu a melodii hledá dlouho. Když dostane od své mecenášky Idy Rubinstein zadání ke komponování nového baletního představení, vydává se na pouť po USA, prochází různorodými bary, potkává staré i nové známé a čeká, než jej hudba sama osloví. Anebo také ne.
Vyprávění se snaží asociovat impresionistickou povahu skladatelových děl. Jednotlivé segmenty jsou pocitové, kauzalita ustupuje do pozadí. Rozvolněná struktura se nachází v pomyslném vakuu, stejně jako protagonistova hladina inspirace. Tlumené svícení a tísnivé interiéry, v nichž se většina filmu odehrává, umocňují frustraci a trápení hrdiny.
Pomyslné čekání na Godota, který však ve formě skladby, jak předem víme, přijde, se kromě portrétu zamračeného a na úkor osobního života práci oddaného muže snaží pokládat otázky ohledně toho, kde se tvorba bere, co je její spouštěč a zda je obětování sebe samého ve prospěch umění, jež nás přežije, skutečně tou ideální volbou. Protagonista zpřítomňuje elegantní melancholii.
Do vyprávění se propisují retrospektivní sekvence z války, Ravel se točí okolo osudových žen, k nimž však kvůli práci nikdy nenašel citovou vazbu. Snímek tak většinu času bloudí mozaikou života umělce, což ale funguje jen na papíře. Omezuje se na tezovité pravdy a bonmoty, aniž by skrze svou formu dokázal otevřít podnětnou diskusi.
Postrádá také silný emocionální zásah, je silně prochlazený, stejně jako jeho protagonista. S touto skutečností pracuje jen na velmi bazální úrovni, odlišnost od šablonovitých životopisů spíše předstírá. To podtrhuje i zbytečná snaha Ravelův život dovyprávět, jakkoli to nikdy nebylo předmětem vyprávění.
Bolero tak uvízlo v pasti. Nakousne různorodé směry, žádným se ale nevydá. Atmosféra dvacátých let v Paříži je opět fetišistickým způsobem upoutaná na tendenční retro kulisy a nažloutlou barevnou paletu, k vykreslení doby přistupuje tím nejobyčejnějším a povrchním způsobem, jakkoli je pro Ravelovu hudbu a osobnost klíčová.
Selhává v charakterové drobnokresbě, a i když sleduje mramorovou tvář protagonisty, ověnčenou neustálým přívalem cigaret a luxusním oblečením, portrét do sebe uzavřeného a osudem ublíženého umělce je minimálně stejně ohraný, jako frekvence hraní skladby Bolero, jež dle úvodních segmentů na světě zazní každých patnáct minut.
Neorganický a strojený snímek z mysli vyprchá s uplynutím finálních tónů. Je sice patrná snaha o to svým laděním vystihnout komplikovanou osobnost, kromě pár světlých momentů jde ale v zásadě o již dlouho vyšlapané cesty životopisného žánru.
Film zůstává ve všech ohledech kultivovaně konzervativní, ostatně stejně jako jeden z předchozích režisérčiných životopisů Coco Chanel. Jak francouzské…
The post Jak vznikaly ikonické tóny skladby Bolero? Životopis na rozdíl od skladatele bloumá appeared first on Forbes.
