Jiří Brož nic nedělá na půl plynu. Stojí za miliardovým byznysem, který se v naprosté většině odehrává za hranicemi Česka a Evropy. Za plyn přes třicet let ale pořádně bere i na řídítkách různých typů motorek a plní si tím sny. Třeba jako dojet do cíle rallye Dakar.
Příběh mediálně nenápadného českého podnikatele Jiřího Brože má několik vrstev. Od poměrně nečekaného převzetí rodinné firmy Montáže Brož, kterou mu jeho otec před dvaceti lety svěřil i s padesáti zaměstnanci ze dne na den, její expanze prakticky do celého světa až po lásku k motorkám, na kterých jezdí už přes třicet let.
Ve středu jeho podnikání je něco, čeho si většina lidí moc nevšímá, někomu možná vadí. A je jedno, jak jim budeme říkat: logistická centra, distribuční centra nebo prostě sklady.
Pravdou ale je, že bez obřích krabic za městy a podél dálnic už neumíme žít. Navíc současná doba, které tempo určuje rychlá e-commerce, kdy jeden den objednáte a druhý den čekáte na kurýra, se jich přímo dotýká. Potřebují automatizaci. A bez ní už dnešní sklady téměř nemají šanci byznysově uspět.
„Doby, kdy jsme pro sklady stavěli jednoduché paletové regály, jsou pryč. Neděláme je dvacet let. Jsou to všechno automatické stanice, které musejí být vymyšlené a postavené tak, aby v nich mohl operovat robot,“ říká Jiří Brož. Skoro tisícovka jeho zaměstnanců dnes takovými regály vybavuje distribuční centra hlavně v USA, Austrálii, v Evropě nebo na Blízkém východě.




„Představte si regálové systémy a koleje, na kterých se pohybují roboti. Těch kolejí je do výšky pětadvaceti metrů čtyřicet. Postavené musejí být s přesností plus minus dva milimetry. A takových ulic s kolejemi dlouhými až sto metrů pak může být ve skladu i sto padesát. Máme projekty, kde sto našich lidí pracuje celý rok,“ vysvětluje šéf rodinné firmy z Pardubic.
V Americe jeho společnost dělá například pro Walmart, v Austrálii pro podobně zásadní maloobchodní řetězec Coles, v Evropě pro Aldi, Adidas… Výsledkem byly loni tržby přes 1,6 miliardy korun a zisk před zdaněním skoro čtvrt miliardy.
Letos mají čísla ještě rapidně růst. Třeba i díky jedné z posledních zakázek za 320 milionů v podobě projektu na vybavení jedné z nejvyšších skladovacích budov v Austrálii, skoro padesát metrů vysoké budovy v Sydney.
„Naše běžná zakázka v USA se pohybuje v hodnotě mezi pěti a deseti miliony dolarů. V Evropě, kde jsou sklady menší, pak kolem tří až čtyř milionů eur,“ říká Brož. I proto v Česku jeho lidé prakticky nepracují. Zdejší sklady jsou pro Montáže Brož už příliš malé. Navíc Amerika, kde Brož posledních šest let žije na Floridě, má v sobě jeden aspekt, na kterém se v tomto případě dá doslova stavět.
„Americké sklady jsou z pohledu vybavení technologiemi tak pět let za Evropou. Je tam hodně manuálních skladů, které se budou měnit za automatizované. Navíc s nástupem Donalda Trumpa a jeho snahou posílit v USA výrobní průmysl cítíme potenciál, že sklady budou spíš přibývat,“ uvažuje Jiří Brož.





První zahraniční pobočku ale Brož otevřel v Dubaji, kde před devíti lety řešil do té doby největší zakázku své firmy. A právě Dubaj ho přivedla k jednomu z jeho největších životních dobrodružství.
„Tehdy jsem zjistil, že za halou je poušť, kde se dá jezdit na motorce. A protože jsem si jako malý kluk fascinovaně prohlížel časopisy s fotkami, kde Karel Loprais jezdil v Tatře na Dakaru pouští, chtěl jsem si to vyzkoušet. Tak jsem si koupil endurovou motorku,“ vzpomíná Brož, jehož motocykly provázejí celý život.
Dvakrát na silničních strojích vybojoval domácí titul ve třídě Supersport a třikrát se stal vítězem slavného závodu 300 zatáček Gustava Havla.
V Dubaji měl zázemí a pravidelně se tam vracel. Jezdit na endurové motorce tudíž nepřestal. „Když jsem se tam takhle proháněl pět let, začal jsem si myslet, že už to umím. A že sen, svézt se jednou na Dakaru, není úplný nesmysl. Pravda je, že v tu dobu jsem ještě moc netušil, co to obnáší,“ přiznává.
Na přípravu si dal dva roky. Původně ve dvou, ale kamarád plán nakonec vzdal. Brož neuhnul. „Věděl jsem, že musím makat na fyzičce, že musím pravidelně jezdit na motorce. Že musím jezdit závody a musím se začít učit navigaci,“ říká.
V Americe měl jednu motokrosovou motorku, v Dubaji rovnou dvě. Na první závod mistrovství světa se vydal do Mexika, kde okukoval nejlepší týmy, začal navazovat kontakty a řešit, co obnášelo, aby se s nimi mohl vydat na slavný Dakar.






Nakonec se domluvil s týmem BAS KTM Racing s ambicí dostat se v konečném pořadí do top desítky. „Našel jsem si ten nejlepší možný tým, protože jinak to v životě nedělám. Vybírám si nejlepší zaměstnance i zákazníky,“ podotýká Jiří Brož, který se pak vydal na další závody do Argentiny, Maroka nebo Abú Dhabí, kde po jedné z etap skončil v bezvědomí.
Přípravu tedy nepodcenil, ale přiznává, že až na Dakaru zjistil, že nic z toho ho nepřipravilo v té míře, jak si původně myslel. Jedním z nejdramatičtějších okamžiků závodu podle něj byla dvoudenní maratonská etapa.
Ta přinesla problémy s řadicí pákou, spojkou a poškozenou zadní palivovou nádrží. Navíc ve chvíli, kdy řešil, jak si pomoci, mu někdo další díly ukradl a ještě odčerpal palivo. I přes to všechno závod nevzdal a etapu dokončil na jeden rychlostní stupeň bez funkční spojky uprostřed noci, kdy se na trati proplétal mezi auty a kamiony.
Přišly samozřejmě i pády a zranění. Po jednom z letů přes řídítka na jedné z dun mu stále roztočené kolo otočilo nohou v koleni. Přes bolest ale pokračoval dál a v cíli vsadil jen na pomoc fyzioterapeuta. Teprve až po dojetí cíle celého závodu se vydal k lékaři, který mu oznámil, že má přetržené vazy v koleni.

„Tušil jsem, že je to průšvih, ale nechtěl jsem k lékaři přijít dřív. Když nevíš, co ti je, ale ještě se držíš, jedeš podle bolesti. Dokud to jde, bojuješ. Jakmile to vím, mám to v hlavě a mohlo by mě to zpomalit, což jsem nechtěl,“ řekl Brož po projetí cíle v Saúdské Arábii, kde v celkovém pořadí skončil na 92. místě.
„Šel jsem do toho s tím, že to chci ujet. Že se chci dostat do cíle. Jedete osm tisíc kilometrů. Stát se může cokoli. A taky se stalo. Jít do toho namistrovaně s tím, že budu říkat, že dojedu do dvacátého místa? To by byla chyba,“ říká Jiří Brož.
A jestli se na dakarskou rallye vydá bojovat znovu? „Měl jsem cíl dojet. Ten jsem si splnil. A nedává mi moc smysl plnit si cíle dvakrát – pokud v tom nenajdu jinou motivaci. Závod, bivak, atmosféra během celého Dakaru jsou opojné, ale musel bych si najít nový cíl, něco, co by mě znovu hnalo dopředu,“ uzavírá s odstupem skoro půl roku myšlenky na návrat do nejslavnějšího rallyového závodu světa.
The post Když Brož šlápne na plyn. Sklady staví i pro Walmart, Dakar má jen jako vedlejšák appeared first on Forbes.