Sto a šest metrů pod hladinou. Freediver Martin Zajac postavil svůj byznys na síle dechu

Forbes Před 3 hodinami

Stál u zrodu tuzemské freedivingové scény a drží slovenský národní rekord – 106 metrů pod hladinou na jediný nádech během sedmi minut. Vytrénoval nejlepší české i mezinárodní freedivery. Dnes už se ale Martin Zajac nepotápí pro slávu: prostřednictvím své firmy Apneaman učí odvaze a klidu druhé, provází exkluzivní podvodní výpravy po celém světě a ukazuje, že síla dechu dokáže měnit život i byznys.

Když se v Česku žijící Slovák Martin Zajac potápí do sta metrů pod hladinou, nemyslí na nic. Žádné ambice, žádné ego, žádná očekávání. Jen přítomný okamžik a absolutní klid.

Paradoxně právě tento stav – „bezvědomí ega“ – ho dovedl k tomu, že se stal slovenským rekordmanem, vytrénoval mistry světa a postavil úspěšný byznys na tom, co většina lidí považuje za adrenalinový extrém.

„Freediving ale není o adrenalinu – je to přesný opak. Před běžným sportovním výkonem se tělo automaticky připravuje na start a zvýší se hladina stresových hormonů, jako je adrenalin nebo kortizol, zvýší se tepová frekvence, zvýší se metabolismus, a tím i spotřeba kyslíku. Tato fyziologická reakce nás však ve freedivingu značně hendikepuje,“ vysvětluje Zajac na úvod.

Sportovně založená byla i jeho celá rodina. Samotný Martin se původně věnoval řecko-římským zápasům a kulturistice, jako tělocvikář na Přírodovědecké fakultě v Praze založil klub přístrojového potápění. Studenti ho nicméně přemluvili, aby si vyzkoušel freediving – potápění na jediný nádech. A tam se zrodila jeho celoživotní vášeň.

„Od té doby šel přístroj úplně stranou,“ vzpomíná s úsměvem. Největší prací na přístrojovém potápění je prý obléknout se do neoprenu, hodit na sebe přístroj a skočit do vody. Pak už je to jen relax.

„Zároveň jste závislí na servisu potápěčské základny a taky na spoustě harampádí a je to drahé. Ale u freedivingu toho až tolik nepotřebujete, jste výrazně svobodnější a volnější a je to víc o sportu a komplexním přístupu k člověku,“ popisuje.

První ponor bez přístroje absolvoval v Chorvatsku. „Bylo to ještě krásné, nebyly žádné počítače, speciální vybavení, nic. Nikdo se nepředváděl v drahých věcech, bylo to jen o tom sportu. Říkali jsme tomu tenkrát potápění na hubu,“ směje se Zajac.

Na jeden nádech bez lana s krátkými ploutvemi se tehdy potopil do třiceti metrů. Nadchlo ho to natolik, že se výraznou měrou podílel na rozvoji nejen českého freedivingu.

Dnes jeho firma Apneaman dosahuje ročního obratu kolem dvanácti milionů korun a zaměstnává čtyři lidi a několik externistů. Model funguje jako ucelený ekosystém: obchod a e-shop s vybavením na freediving, kurzy a tréninkové akce všech úrovní, pravidelné tréninky pro pokročilé, individuální tréninky, koučink a exkluzivní expedice po celém světě.

„Už když jsem byznys začínal, šel jsem rovnou do komplexního servisu, protože naše služby se perfektně doplňují,“ vysvětluje Zajac. Klíčovou součástí jeho byznysu jsou expedice.

Výlety za potápěním na zajímavá místa je právě to, co většinu studentů k freedivingu přitáhlo. Proto pět měsíců v roce tráví Martin na lodích v Egyptě, na Maledivách, v Mexiku, na Galapágách či u ostrova Socorro v Tichém oceánu a také na tréninkových akcích, zejména v Egyptě a v hlubokém bazénu Deepspot v Polsku.

„Mám vždycky půl roku předem vyprodáno,“ říká. Jeho klienti – od studentů přes dobrodruhy až po top manažery – neplatí jen za to, aby se naučili potápět. Platí za špičkový servis, odbornost a obrovské zkušenosti a přístup, které mohou vést k mnoha pozitivním změnám v jejich psychice.

„Přicházejí k nám lidé, kteří už nějaké sporty dělají a pracují se sebou, svou myslí, meditují. Ale chodí k nám i lidé, kteří mají fobii, a i takoví dokážou po tréninku zadržet dech pod vodou třeba na dvě minuty, což je úžasný úspěch,“ vypočítává.

Zajac deset let vedl českou reprezentaci a dovedl několik tuzemských freediverů k titulu mistra světa. V roce 2011 byl vyhlášen nejlepším trenérem. Trénoval například českou mistryni světa Gabrielu Grézlovou, světovou rekordmanku ve statické apnoi Kateřinu Šuranskou a v podstatě celou domácí špičku, která se potápěla okolo sta metrů.

Přidal i německou závodnici Jennifer Wendland, která se stala absolutní mistryní světa, nebo italskou legendu Alessiu Zecchini, která pod jeho vedením v jedné sezoně dosáhla hned na několik světových rekordů.

„Všichni moji studenti a přátelé, kteří začali seriózně trénovat, se nakonec stali mistry nebo vicemistry světa,“ říká s hrdostí, ale bez nadsázky. Pak ale dal přednost vlastní firmě.

„Nemám takovou kapacitu, abych se jim mohl plně věnovat. Závodní freediving se zároveň čím dál tím víc mění, je tam víc ega. Dávám si pozor, s jakou energií ke mně lidé přicházejí a tohle už nebylo pro mě,“ podotýká Zajac.

Když si vzpomene na fatální nehodu na letošním mistrovství světa federace CMAS, znovu si uvědomí, že se rozhodl správně.

„Ruský freediver Andrej Metvejenko – milý, skromný a fantastický kluk, který podal ohromující výkon, zůstal kvůli špatnému zabezpečení ze strany pořadatele ochrnutý do půl těla. Stalo se to jen proto, že tahle lokalita nemá dekompresní komoru a pořád nejsou pro léčení nádechových potápěčů postižených dekompresní nemocí léčebné protokoly. Byla to zásadní chyba ze strany organizátorů závodu a doufám, že nezůstane bez trestu,“ hodnotí.

Dnes Zajace víc než závodění naplňuje něco jiného – mentální trénink a rozvoj vědomí. Společně s kolegou a profesionálním koučem Janem Hruškou začali dělat dvoudenní kurzy pro top manažery a vysoce exponované pracovníky. „Naposledy jsme školili třeba manažery z Billy nebo Ikei. Baví nás to, protože lidé jsou nadšení,“ říká.

A co je vyučuje? „Potápění na nádech je vlastně dobrovolné dušení. V těle se hromadí oxid uhličitý, tělo chce dýchat, vyrovnat vnitřní prostředí, takzvanou homeostázu,“ popisuje Zajac.

„Je to nepříjemný pocit, při kterém si většina lidí myslí, že umírá a má tendenci se vynořit a nadechnout. Zkušený freediver ale ví, že to není pravda, že mu nic nehrozí a musí se naučit postupným tréninkem tyto pocity a s nimi svou reaktivní mysl řídit. Nespojovat se s nimi, zůstat klidný a zrelaxovaný,“ dodává kouč.

A právě tuto dovednost lze podle Zajace aplikovat v byznysu i v životě. „Když si tím člověk projde, zjistí, že je to v podstatě řešení na všechno. Rozvinout svůj vnitřní klid a podívat se na situaci s nadhledem. Na rekreační freediving nemusíte být top sportovec, může se do toho pustit prakticky kdokoli i ve vyšším věku.“

Jeho nejstarší „chlapci“, jak jim s oblibou říká, začali v sedmdesáti letech. „Dnes je jim 72 let. Vydrží pět minut pod vodou a doplavou do hloubky třiceti metrů. Věk není překážka. Potápějí se i lidé s vysokým tlakem, arytmií či diabetici, jen to musejí mít odsouhlasené lékařem,“ vysvětluje.

Na to, aby se lidé z pár desítek vteřin posunuli k výdrži pod vodou v průměru tři až pět minut, stačí většinou tak dva tréninky. „Smyslem je pochopení, jak tyhle věci fungují, a pak získat praxi. Je dobré se neztotožňovat ani s myslí, ani s tělem a naučit se obě tyto složky vnímat jako nástroje, které mi mají sloužit,“ tvrdí Zajac.

Na otázku, jak pracuje s egem svých svěřenců, trenér odpovídá filozoficky: „Lidé jsou dnes hodně zaměření na sebe, na svou osobnost. Jsou plní bojů, strachů, obav a snů a hodně na tom všem lpějí a nejsou schopni to vidět.“

Je proto podle něj dobré začít víc relaxovat, ztišit se a dívat se na sebe a na to, co prožívám, najít svého vnitřního pozorovatele, rozvíjet svůj vnitřní klid a tím postupně zvyšovat úroveň svého vědomí. „Mít víc radosti z vlastního bytí. To je jediná stabilní cesta,“ míní Zajac.

„Stále něco konáme, přemýšlíme a o něco usilujeme. Není špatné mít dům, auto a další věci, ale je potřeba si uvědomit, že je to za cenu hlubokého bezvědomí lidstva. Výsledek je dnešní doba – všichni jsou zrychlení, utahaní, vyčerpaní, nemluví spolu, jen si píšou. Lidské ego znamená ve výsledku nedostatek lidského bytí. Jsme furt v pohybu a jsme málo spokojení se svou nejhlubší podstatou,“ pokračuje.

Freediving podle Zajace ale není jen sport, je to cesta ke zdraví. „Dnes je tolik nemocných lidí – infarkty, cukrovky a další. Mnohým by se dalo předejít, kdyby se lidé méně stresovali a chovali se k sobě lépe. Vliv psychosomatiky mám za svou praxi dobře vysledovaný,“ tvrdí.

Vzápětí se smíchem dodává, že si uvědomuje, že žije tak trochu ve své sociální bublině. „Ale právě díky tomu vím, že nemám konkurenci – každá škola freedivingu má vlastní energii. Mě nejvíc těší, že ke mně přicházejí lidé, se kterými si rozumíme. Pokud si někdo s mou energií nesedne, najde si cestu jinam. Ale musím říct, že to se stává málokdy.“

Otevřeně přiznává, že jeho byznys model je osobní a těžko přenositelný. „Zkoušel jsem, jestli by firma fungovala beze mě. Nešlo to. Nikdo tomu nedá tolik, co já. A je to vidět – když se, dnes už přátel, ptám, jestli by jeli na Galapágy beze mě, nikdo nechce. Všichni chtějí jet se mnou,“ poznamenává.

Nezní to ale jako arogance, spíš jako realita. „Možná se tomu podnikatelé zasmějí, ale já si podnikatelský plán píšu až teď, po dvaceti letech. Dřív jsem jel jen srdcem. A ono to fungovalo,“ přiznává s úsměvem.

Martin Zajac se za svou kariéru dostal do životu nebezpečných krizových situací celkem dvakrát. Poprvé jako relativně málo zkušený v Egyptě ve vraku lodi Salem Express u Safagy.

„Byl jsem hloupý. Podcenil jsem jednu věc. Vrak lodi byl dlouhý a jako freediver máte omezený čas. Ten trajekt má centrální tunel zepředu dozadu, kudy vjíždějí a vyjíždějí auta. Byl jsem tam uvnitř sám a po zhruba sto metrech jsem začal pochybovat, že najdu druhý východ. Naštěstí jsem se uklidnil, zorientoval a nakonec vyplaval,“ vypráví a doufá, že jeho zkušenost poslouží ostatním jako odstrašující příklad.

Druhá situace přišla loni na Galapágách. „Byli jsme tam mnohokrát, ale tentokrát tam byly náročné podmínky, vlny a připlavali k nám delfíni. Jako skupina jsme se drželi pohromadě, ale v jednu chvíli jsem se vzdálil a najednou žralok a pak druhý, třetí, čtvrtý, pátý. U útesů zpěněná voda, takže tam jsem nemohl. Už jsem čekal na konec,“ líčí dramaticky.

„Snažil jsem se vypadat velký, mával jsem před nimi ploutvemi a nakonec se na mě vykašlali a odplavali. Kdyby mě kousli, byl by to nejspíš konec, protože je to 24 hodin plavby od hlavních ostrovů,“ komentuje Zajac svou druhou životní chybu.

Svoji práci miluje, přesto sám přiznává, že je to často na úkor rodiny. „Nejvíc mě mrzí ten čas, který jsem nestrávil s dětmi, hlavně s mladší dcerou. Poslední léta trávím každoročně pět měsíců v zahraničí,“ říká otevřeně.

Když to alespoň trochu jde, tak rodina cestuje s ním. Starší dcera Jindřiška se prý trošku potatila. „Vedli jsme ji s manželkou k freedivingu už od čtyř let a už v šestnácti byla v národním týmu a má doma dvě bronzové medaile z mistrovství světa. Často jezdí se mnou a pomáhá mi jako instruktorka s výukou i tréninkem našich klientů. Ve svých 23 letech navíc má svou závodní kariéru ještě před sebou,“ soudí Zajac.

Do budoucna by chtěl své tempo trochu zvolnit. „V příštím roce bych chtěl pracovat víc z domova,“ plánuje, i když dobře ví, že to nebude jednoduché – jeho osobní účast na expedicích je totiž tím, co dělá Apneaman jedinečným.

Ještě před covidem měl v hlavě odvážný plán: postavit v Česku nejhlubší bazén v Evropě. „Chtěl jsem do toho jít se svým studentem a kamarádem Pavlem Bělohradským, ale pandemie všechno zastavila. Naštěstí jsme tehdy nestihli koupit pozemky ani zahájit stavbu,“ dodává s úlevou.

Myšlenku však úplně neopustil. Dnes spolupracuje na obdobném projektu ve Dvoře Králové s kamarádem Petrem Havlíkem.

„Právě teď se tam provádí hydrogeologický vrt do padesáti metrů. V projektu jsem zapojený jako konzultant, spolupodílníkem bude město a já jsem k narozeninám dostal celoživotní vstup zdarma. V roce 2029 by měl být bazén hotový – nejhlubší v Evropě. Hlouběji už se dá jít jen v Dubaji,“ doplňuje s hrdostí.

Vrchol své závodní kariéry má Martin Zajac už dávno za sebou. Přesto je přesvědčen, že s podporou sponzora a rokem tvrdého tréninku by se dnes dokázal potápět na úrovni absolutní světové špičky. „Nikdy jsem neměl čas věnovat se jen sobě, vždycky jsem trénoval a koučoval spíš někoho jiného,“ konstatuje.

Namísto budování podnikatelského impéria s desítkami zaměstnanců objevil něco jiného – vzácnějšího. Našel cestu, jak spojit vášeň, podnikání a smysl života do jednoho celku. I proto se dnes dívá na své sportovní začátky s odstupem.

„Pamatuji si, když jsem v roce 2011 skončil pátý na mistrovství světa. Sdílel jsem tehdy umístění s Alexejem Molchanovem, který je dnes absolutní světovou špičkou. Ale závodění mi už nedává smysl. Teď mě mnohem víc naplňuje mentální trénink,“ přiznává.

Sport ho ale stále provází. Vedle freedivingu miluje cyklistiku a posilování, bez kterého si svůj režim už ani neumí představit. „S věkem ubývá sil, cítím to i na sobě. O to důležitější je proto silový trénink,“ dodává pragmaticky.

Za pár dní odjíždí na desetidenní tréninkovou akci do Egypta. S vyprodanou kapacitou, jako vždy. A pak další expedice, další klienti, další lidé, kteří hledají ve vodě to, co Martin našel před dvaceti lety – klid, přítomnost a odvahu čelit svým limitům.

The post Sto a šest metrů pod hladinou. Freediver Martin Zajac postavil svůj byznys na síle dechu appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek