Nová adaptace knihy Na větrné hůrce vzbudila pozornost už před premiérou. Herci Margot Robbie a Jacob Elordi jsou pro známé postavy příliš staří. Moc hollywoodští. A vizuál příliš nestoudný, až obscénní, psalo se, přesně tak, jak tvůrci lační po virálním hitu chtěli. Teď konečně padlo embargo na recenze.
V prvních vteřinách nové adaptace literární klasiky Emily Brontë slyšíme mužské vzdychání. Je stále rychlejší a dramatičtější, takže hádáme, že směřuje k sexuálnímu vyvrcholení. Jenže když se Bouřlivé výšiny poprvé uvedou i obrazem, jsme na zaplněném rynku, kde právě věší jakéhosi nešťastníka, který má díky nahromaděné krvi erekci.
Pokud byste náhodu nevěděli, do jakého sálu jste se zatoulali, hned vám je jasné, že jste na snímku režisérky Emerald Fennell, která ráda provokuje výjevy typu masturbací na čerstvém hrobě – pokud si tedy pamatujete třeba její poslední film Saltburn. Skoro vždy jde ale o dráždění poněkud dětinské, jako kdyby vzešlo pouze z touhy na první dobrou pobouřit, nikoliv skutečně zalomcovat něčím ukrytým hluboko v nás.
Na yorkshirských vřesovištích, kde pro sebe tragickou láskou zahoří Cathy a Heathcliff, ale našla v lecčems ideální odbytiště pro svůj filmařský styl.
Román Na větrné hůrce totiž dle současných trendů nastavených třeba Bridgertonovými mění v roztouženou erotickou fantazii, která si představuje, jak by to asi vypadalo, kdyby lidé na začátku devatenáctého století měli dokonalý chrup a zároveň je trochu fascinovalo sado-maso.
Fennell nechává svoje postavy vzdychat v kulisách jak z klasického studiového Hollywoodu, kdy vás upoutají ostentativně umělé kulisy skalisek kolem Hůrky, do níž se vchází kachličkovanou bránou, za níž se obloha zbarvuje do nejrudějších červánků v historii. A to ještě ani nemluvíme o tom, jaké modely na sebe oblékne Margot Robbie, takže si chvílemi nejste jistí, zda spíš nesledujete filmovou verzi některé z harlekýnek.
Takzvaná „campová“ přepjatost je všudypřítomná, naplněná neironicky patetickými vyznáními lásky. Přesto je na Bouřlivých výšinách možná nejzajímavější, že se režisérka nezdá být vystresovaná z toho, že její protagonisté nebudou v každé chvíli sympatičtí, přístupní a poddajní podle dogmat současné morálky.
Když se totiž nemohou mít, nenásleduje úplně nevinné škorpení – sice nedojde přímo na trýznění lidí a zvířat známé z předlohy, přesto tu je scéna poněkud posunutého „konsentu“, která jednu z postav degraduje způsobem, jež určitě v následujících dnech inspiruje několik názorových sloupků ve velkých západních médiích, kde se budou Bouřlivé výšiny jistě probírat horem spodem.
Ale zase trochu prr. Pořád jde o film, v němž nějaké skryté, originální proudy nikdy neucítíte – a to i kvůli hereckému obsazení, které je skutečně, no, hollywoodské, a nikdy nepřeklene svoje limity. Už když v jedné z úvodních scén Cathy nakrkne, že si Heathcliff myslí na hostinského dceru, Margot Robbie to zahraje tím nejočividnějším způsobem, který je jí vlastní v podstatě po celý film.
Možná je ale na tenhle tvůrčí tým (který v jednu chvíli vykrade i české Sedmikrásky) lepší nenakládat tolik a nedělat z Bouřlivých výšin tak důležitý kulturní artefakt – a nechat ho prostě ukazovat to, co chce. Tím jsou hlavně zjizvená zpocená záda Jacoba Elordiho, která se při protahování odrážejí v okně, za nimiž padá kýčovitý umělý sníh jak z reklamy na Coca-Colu.
The post Krásní a prokletí. Jsou Bouřlivé výšiny víc než jen virální hit? appeared first on Forbes.
