Ondřej Konupčík alias tatér Ondrash se těší celosvětovému věhlasu. O svém nejen tatérském úspěchu vyprávěl jedenačtyřicetiletý umělec i na Forbes Business Festu. Před dvaceti lety, kdy Konupčík tatérskou dráhu teprve rozjížděl, s sebou na cestách vozil v batohu i tetovací výbavu. Dnes si pro kérku od Ondrashe přilétají do Česka lidé z nejrůznějších zemí.
Rodák z moravského Přerova se malbě na lidské tělo věnuje od začátku nultých let, kdy bylo tetování, jak sám vzpomíná, mnohem spíše okrajovou záležitostí než současným celospolečenským trendem.
Moderátor vyzývá publikum, aby se přihlásili ti, kdo na svém těle již nějakou tu permanentní kresbu mají. Ondrash se usměje – na čísi ruce právě spatřil tetování, které sám vytvořil jen před pár dny.
Popsaný výjev příhodně ilustruje Ondrashův globální úspěch. Českého umělce sleduje na Instagramu 130 tisíc lidí, což ho na tuzemské scéně řadí do kategorie takzvaných středních – neboli mid – influencerů.
Konupčík, podobně jako řada dalších výtvarníků, zmiňuje rodinné historky o tom, jak už jako malý kluk kreslil na všechno a po všech — a že mu to jednoduše zůstalo. „Tvořil jsem celý život. Kreativně jsem se zdokonaloval v různých technikách – tetování byla jedna z nich,“ dodává.
Dnes už podle Ondrashe existuje jen málo zemí, kde by někdo neměl na těle jeho kresbu „Velkou fanouškovskou základnu mám v Jižní Americe, ale třeba i v Japonsku, kde přitom tamní kultura tetování příliš nepřeje,“ přemítá Konupčík, z jakých koutů světa lidé přijíždějí do jeho ateliéru ve středočeských Černošicích, jen pár kilometrů od hlavního města, aby si odtud na vlastním těle odnesli nesmazatelný obraz.
„Z Afghánistánu za mnou dokonce přicestoval člověk, kterého kvůli výjezdu prověřovala i bezpečnostní služba. Navíc to by gay a nechal se potetovat na poměrně viditelné místo,“ vzpomíná umělec, který druhým dechem dodává: „Ostrůvky svobody jsou všude a umění si vždycky najde cestu.“
Od prvotní myšlenky k samotné zakázce to podle Ondrashe nezřídka trvá i roky. „Většina zákazníků by asi řekla, že od té doby, co mě poprvé oslovila, uplynulo třeba osm, devět let,“ přemítá Konupčík. „Potom nastává fáze sebeodhodlávání se doopravdy objednat. Pak trvá ještě další rok, než jim nabídnu termín,“ vypočítává Konupčík.
O celém procesu — od prvního kontaktu až po finální kresbu na kůži — mluví Ondrash jako o intimním rituálu založeném na oboustranné důvěře. Sám totiž bývá nervózní, když za ním do studia míří nový zákazník či zákaznice, kteří Ondrashovi svěřují své životní příběhy.
„A já je svou improvizovanou metodou zpracovávám, je to taková forma tetovacího jazzu, v níž krájím zkušenost daného okamžiku, zatímco si klient pomalu uvědomuje, že ten obraz už tam je napořád,“ popisuje důvěrnou atmosféru, v níž jeho umělecká díla, bytostně spjatá s lidským tělem, vznikají.
Se svolením umělců
Covid jako nový začátek
Právě kvůli oné nutnosti – setkat se pro vznik obrazu s druhým člověkem – narušila Ondrashovu tvorbu pandemie koronaviru a měsíce přetrvávající lockdown. Tatér se tehdy vrhnul do poněkud tradičnější formy uměleckého výrazu, v níž lidské tělo vyměnil za malířské plátno.
Společně s výtvarníkem Radimem Kašpárkem je dodnes součástí uměleckého dua Ondrash & Kašpárek. Umělci spolu v covidu dovedli k dokonalosti Kašpárkovu autorskou technologii malby akrylem z vodní hladiny. A právě vodní tok připomínají i jejich abstraktní barevné obrazy.
Dvojice pak mimo jiné vytvořila malbu na jízdní kolo českého výrobce luxusních karbonových rámů Festka. Jeden z modelů, jež byly poprvé představeny v roce 2021 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, byl v aukci Galerie Kodl vydražen za šest set tisíc korun.
Galerie KODL
„Tetování je trochu jako malování do písku. Miluju to, ale chci po sobě i něco zanechat,“ přemítá umělec, který si podle svých slov s přibývajícími lety stále palčivěji uvědomuje onu křehkost a pomíjivost vlastní tvorby. Tatérství se proto Konupčík věnuje už jen dva dny v týdnu. Ve zbylém čase se soustředí na malbu a výstavní činnost.
Tmavovlasý umělec s výraznými oválnými obroučkami působí v záři reflektorů plaše. I přes mezinárodní slávu se pozornosti spíše vyhýbá. A tak když se jeho čas na pódiu chýlí ke konci, pronese Ondrash tiše a s neskrývanou úlevou: „Tak jsem to přežil.“ A publikum propukne v upřímný smích.
The post Lidské tělo jako malířské plátno. Za Ondrashem létají lidé z celého světa appeared first on Forbes.
