S blížící se zimou začínají česká kina tradičně okupovat nové lokální pohádky, potažmo filmy pro děti. Jedním z takových je i vyprávěnka o městečku s nejen zkaženými zuby. Cukrkandl chce být především nekonfliktní a tradiční podívanou. Na diváky to zjevně funguje, film s Terezou Ramba drží na Československé filmové databázi úctyhodný průměr kolem 84 procent.
České hrané filmy pro děti jsou v posledních letech přinejmenším pestré. Zmiňme nostalgické Děti Nagana, Mazla a tajemství lesa s ekologickým přesahem, krkonošské drama na pozadí německé okupace Tichá pošta nebo v kinech běžící dobrodružství z šestnáctého století Fichtelberg.
Všechny větví podnětné a v něčem neokoukané náměty, samotná realizace jim však podkopává nohy. Mnohdy kvůli tomu, že se až příliš snaží resuscitovat proslulou československou tradici dětských filmů realizovaných za normalizace.
Novinka Cukrkandl bohužel spadá do stejné kategorie. Rozpíná před námi svět městečka Medov z dob Rakouska-Uherska. To i přes přítomnost řídicích orgánů ovládá tamní cukrobaron Štorch, který má pod palcem veřejné mínění i služby. Svými cukrátky dohazuje kšefty především lokálnímu zubaři. Korupční ekosystém napříč cukrátky omámenými obyvateli dokonale funguje.
Chod však naruší příjezd zvídavé Anny, která zdědila údajně prokletý dům po svém strýci. V něm si otevírá vlastní zubařství a vnější konflikt je na světě. Rozkrývá tamní komplot a paralelně pátrá po rodinném odkazu. Vyprávění protíná osudy četného množství postav, včetně dětské perspektivy tamní chlapecké party i romance mezi Annou a trochu naivním dobrákem Karlem.
Tvůrcům se dobře daří komunikovat zákonitosti fikčního světa. Explorace městského systému a zmanipulované společnosti v kombinaci s fantaskními prvky vytváří vtahující hřiště. Problémem je, že vyprávění s dobře vyloženými kartami až příliš dlouho přešlapuje na místě, motá se mezi několika liniemi, motivy i charaktery.
Postavy se důsledně drží pohádkových schémat, a logicky tedy archetypálního nastavení. Všechny definuje jedna, maximálně dvě vlastnosti. V tom by s ohledem na žánrovou optiku nebyl zádrhel, vzhledem k téměř dvouhodinové stopáži a snaze hlouběji psychologizovat některé z ústředních postav se však toto elementární rozhraní vylučuje.
Fikční svět je tedy paradoxně mnohem zajímavější než hlavní příběhová linka. Staromilská stylizace pak osciluje mezi roztomilou poťouchlostí a několika vyloženě topornými pasážemi, cit pro rytmus a inscenační načasování jsou nekonzistentní. Přesto se celkově nadnesený tón vyhýbá otravnému pitvoření a dětské publikum nepodceňuje, aniž by se z něj vytratila kýžená praštěnost.
Snímek kombinuje několik žánrových poloh (duchařina, tradice dětského filmu, pohádka, satira) a byť by mohl být na vícero úrovních stylisticky odvážnější, střídání nálad jinak v něčem otřepaný děj okysličuje. Výtvarno se drží líbivých kontur, spoléhá na tendenčně „hezké“ snímání a v propojení s hravou scénografií a designem rekvizit konstruuje někdy možná až příliš komfortní zážitek.
Cukrkandlu chybí šťáva navíc, v mnoha ohledech hraje na jistotu. Jde o eklektický tvar hlásící se k tradici bezelstného dětského filmu s kapkou nostalgie. Pokud bychom chtěli být trochu jízliví, je namístě se ptát, zda dnešní široké dětské publikum něco podobného vůbec zajímá.
Jakkoli snímek více méně funguje a kabát z ostudy vyšívat ani nezačal, těžko říct, zda už tohle brouzdání osvědčenými cestami není lepší zkrátka nechat dřímat a raději hledat pro do minulosti zaláskovaný žánr trochu jiná východiska.
The post Manipulovat sladkostmi. Skutečně je Cukrkandl s Terezou Ramba takový hit? appeared first on Forbes.
