Metoda Markovič: Hojer od platformy Oneplay se loni stala hitem. První epizody nové řady s podtitulem Straka teď diváci mohli vidět na festivalech Serial Killer a Finále Plzeň. O chystaných novinkách jsme si povídali se spolurežisérem Janem Vejnarem.
Vyšetřovatel ve sdílené paměti silně zarytých kauz Jiří Markovič se dočkal ambivalencí opředeného ztvárnění své práce v souvislosti se sériovým vrahem Ladislavem Hojerem. V podání Petra Lněničky se představil jako empatický detektiv. Motivacím vrahů se snaží porozumět. O vzrušení z odhalování případu v seriálu nejde.
Metoda Markovič: Hojer byla oceněna třemi Českými lvy a Cenou české filmové kritiky. Druhá série zasvěcená takzvanému spartakiádnímu vrahovi Jiřímu Strakovi vyjde příští rok. K dalšímu případu otřásajícímu celou republikou se vrací stejné obsazení i tvůrčí tým, avšak s jednou zásadní změnou.
Namísto Pavla Soukupa novou sérii režírovala dvojice Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar. Ti se kreativně potkali při realizování předávání Cen české filmové kritiky, roku 2023 spolu na vlastní pěst natočili oceňovaný snímek Přišla v noci. Jan Vejnar v rozhovoru přibližuje specifika nové série i pracovní proces při tvorbě pokračování jednoho z nejsledovanějších českých seriálů současnosti.
Foto Profimedia
True crime je v mediálním prostoru všudypřítomný a představuje jeden z nejpopulárnějších žánrů dneška. Jaký máš k němu vztah?
Nijak zvlášť hluboký. Je mi častokrát vlastně jedno, jestli se jedná o true crime, nebo o více vyspekulovaný „původní“ příběh. Podstatné je, co říká a jestli má nějaký přesah – společenský, politický, psychologický –, nebo jde jen o „real life horor“, který si odžijeme z pohodlí domácího gauče jako adrenalinovou zábavu. To mi připadá zvrhlé.
Ale paušálně tento žánr samozřejmě nesoudím, spadá do něj řada skvělých věcí. Ačkoli jdu jako divák po něčem jiném, třeba takové Jak vyrobit vraha nebo Wild Wild Country považuji za naprosto zásadní počiny, na nichž se dá leccos dobře ilustrovat.
Přebrali jste režijní štafetu po Pavlu Soukupovi. Drželi jste se režijní a výtvarné koncepce z první řady? Nebo jste se rozhodli vydat trochu jiným směrem?
Jedna ze vstupních podmínek spočívala v tom, že převezmeme v podstatě celý štáb a všechny hlavní složky z první série. Naopak jsme měli možnost přivést si vlastního střihače, což jsme také udělali. Jakub Vansa je náš dlouhodobý spolupracovník a pro stavbu takhle rozsáhlého projektu naprosto klíčový.
Výtvarnou koncepci jsme z větší části převzali i s ohledem na kontinuitu s první sérií. Způsob, jakým kameraman Ondřej Belica svítí a pracuje s určitou kreativní licencí, která i při menším rozpočtu (na dobový seriál) dělá z nutných úspor přednost, je výjimečný.
Zároveň jsme se ale s Tomášem Pavlíčkem účastnili výběrového řízení, v němž byli i další režiséři. To, co nakonec rozhodlo, byl náš koncept, který zřejmě dobře korespondoval s tím, jak o seriálu uvažovali bratři Hruškové. Ve zkratce – intenzivnější, napjatější, více nervní, s příměsí disca a estetikou tehdy nastupujícího formátu videa.
Tomáš má v rámci detektivního žánru zkušenost s komediemi, pro tebe jde o něco úplně nového. Jak se vám na poli temné kriminálky pracovalo?
Tohle není cozy crime. A zároveň to vlastně do jisté míry není ani kriminálka. Přistupovali jsme k tomu jako k příběhu o lidech, kteří žijí ve složité době a shodou okolností pracují jako policisté.
Celý případ se organicky prolíná s jejich životními radostmi a strastmi, psychicky se na nich různým způsobem podepisuje. A do toho nově nastupuje i politický tlak ve světle nadcházející spartakiády, ústřední propagandistické události tehdejšího režimu, jejíž přípravy vraždy narušily. Bylo ve státním zájmu dopadnout vraha dříve, než celá akce vypukne.
Metoda Markovič v jádru není čistokrevnou detektivkou. Zaměřuje se především na následky a rozkrývání. Rekonstrukce případu jdou směrem dovnitř postav. Je tohle něco, co tě lákalo?
Pojmenoval jsi to přesně. Tohle je důvod, proč jsem o tu práci měl okamžitě zájem. Navzdory tomu, že jsem jako režisér nikdy předtím nerealizoval cizí scénář. Okamžitě jsem v tom viděl něco svého, co by mne bavilo hlouběji zkoumat. A myslím, že stejně tak to měl i Tomáš.
Podařilo se vám s Tomášem zachovat stejnou režijní dynamiku jako u nezávislého hitu Přišla v noci? Nebo jste museli s ohledem na odlišnost produkce svůj přístup změnit?
Myslím, že to probíhalo velmi podobně. V tomto případě jsme samozřejmě veškerá velká kreativní rozhodnutí nedělali sami, hlavní slovo má stále scenárista Jaroslav Hruška, kreativní producent Tomáš Hruška a samozřejmě i producent Lukáš Mráček.
Probíhala tedy širší diskuse, ale myslím, že ve finále vždycky konsenzuální. Zároveň šlo o rozsáhlejší projekt, než je Přišla v noci. Metoda Markovič jsou vlastně tři až čtyři celovečerní filmy, takže penzum věcí, které jsme museli a stále musíme řešit, je mnohem širší. Ne vždy jsme stíhali s Tomášem všechno spolu projednat, ale prostě už tak intuitivně víme, kam směřujeme, a naštěstí jsme synchronní.
Zatímco Hojer je po smrti, Straka stále žije. Kladlo to před vás stran přístupu odlišné etické otázky?
Je to samozřejmě rozdíl, člověk musí brát ohled na to, že ta kauza je novější, v něčem stále ještě živá. Většinu práce za nás v tomto ohledu odvedl Jára Hruška, který vše pečlivě rešeršoval, samozřejmě na nutných místech zvolil nějakou kreativní licenci, protože se nejedná o rekonstrukci, ale dramatický příběh.
Jak to vnímal Tomáš, to by musel říct on, ale já k tomu přistupoval jako k čistě dramatickému dílu s propracovanými postavami, který je nutné s veškerými nuancemi co nejlépe převést do audiovizuálního tvaru.
Do role Straky jste obsadili Maxmiliána Kocka, jenž disponuje křehkou postavou a takřka dětskou tváří. Čím vás zaujal a proč jste se rozhodli pro něj?
Dělali jsme dost rozsáhlý casting, ale Max od začátku stoupal po patrech až do finálního kola s velkou trpělivostí, která je zároveň jednou z jeho hlavních předností. Tou další kvalitou je jeho soustředěnost a pečlivost. A tou rozhodující, pro kterou jsme si jej vybrali, je jeho herecká flexibilita.
Ta role vyžadovala chameleona, člověka, který umí být v danou chvíli tím, co po něm ostatní chtějí – a tím je i manipulovat. Je to klíčový atribut této postavy, která celou dobu úspěšně mate Markoviče a další vyšetřovatele. A tohle Max už na castingu dost dobře uchopil.
Jaká jsou pro tebe úskalí a výhody při zpracovávání látky na motivy skutečných událostí?
Určit si tu zdravou míru historické přesnosti – od okolností samotného příběhu přes veškerá rozhodnutí v otázce výpravy, lokace, dekorace, kostýmy, rekvizity až k hudební dramaturgii. Bez některých věcí by to nešlo a divák by se do té doby nepřenesl, jindy jsme si říkali, že se možná odchylujeme, ale po dramatické stránce to funguje zkrátka mnohem lépe a tomu musíme dát přednost.
Vždycky jsme se to snažili hodnotit z perspektivy diváka – co ho v té chvíli zajímá víc a po čem půjde.
Pro tento seriál je klíčové i proplétání pracovní linie s osobním životem, tíha případů dopadá na celou Markovičovu rodinu. Jak jste s tímto aspektem pracovali?
Řekl bych, že stejně jako Pavel Soukup v první sérii. Z té jsme vycházeli. Pavlovi se to podařilo chytit velmi pěkně a je to myslím integrální součást úspěchu toho seriálu, že sledujeme lidi z masa a kostí, kteří vedou normální životy a pro které je ve světle těch brutálních událostí a problematické doby jejich domov jako bezpečný přístav, ve kterém nacházejí nějakou útěchu.
Ačkoli i tam může vpadnout slušný neklid – to myslím platí i pro tuto sérii.
Dostane se některým postavám z první série více prostoru?
Některým více – myslím, že třeba konkrétně postavy, které ztvárňuje Vašek Neužil a Adam Mišík, tu prodělávají docela dramatický vývoj – a jiné zase méně, protože Jaroslav Hruška je do scénáře nechtěl tlačit násilím.
Vždycky je rozhodující, nakolik jsou důležité pro děj té série. Že tu někdo není tolik, nebo není dokonce vůbec, neznamená, že se v další sérii zase nevrátí.
Kdy ses se skutečným případem setkal poprvé?
Myslím, že ještě jako dítě začátkem devadesátek. Naši tehdy kupovali časopis Mladý svět, nevím tedy s jistotou, zda to bylo tam, nebo jinde. Zaujalo mě to přízvisko Spartakiádní vrah. Že si někdo vysloužil takovou přezdívku.
V Americe je to docela běžné, u nás spíše výjimečné. Naši mi to ve zkratce převyprávěli, samozřejmě s ohledem na to, že mi bylo asi dvanáct, a z hlavy už jsem to nikdy nevymazal.
Co tebe osobně na postavě Jiřího Markoviče nejvíce fascinuje?
Než vznikla Metoda Markovič: Hojer, věděl jsem samozřejmě, že někdo takový je, ale já se o kriminální případy nějak více nezajímal. I coby divák si vybírám, zajímá mě vždycky nějaký průnik s jiným žánrem, něco nad rámec klasické kriminálky.
Jistý „selling point“ v případě Jiřího Markoviče je ale samozřejmě ten jeho neobvykle lidský přístup, který by u policisty laik úplně automaticky nečekal, protože je mu jasné, s čím se tihle muži a ženy musejí při práci potýkat.
Dneska už je to asi jinak, ale ještě za toho předchozího režimu to muselo být extrémně vzácné, ne-li ojedinělé. Že si někdo přivede vraha k sobě domů na kafe, protože je to koneckonců taky jenom člověk a je potřeba s ním normálně mluvit, to je situace, která vás přiměje zbystřit. Ať už si o tom myslíte cokoli.
Z jakých filmů či seriálů jsi čerpal inspiraci? Ať už přímo, nebo nepřímo?
Měli jsme s Tomášem vlastně docela široké inspirační zdroje. Mindhunter, a obecně David Fincher, byl jedním ze seriálů, které jsem podrobněji analyzoval. Z hlediska záběrování, práce s pohybem kamery, tempem střihu… studovali jsme ale třeba taky Krátký film o zabíjení, respektive celý Dekalog Krzysztofa Kieślowského.
A řadu dalších titulů, které pracují s nějakou psychologií vizuálního vyprávění. Jako určitou referenci jsme si ale vzali třeba i Kamaráda do deště a Discopříběh. Ta doba, nebo určitá tehdejší mentalita, je v tom hezky zakonzervovaná.
The post Metoda Markovič se vrací. Druhá série bude intenzivnější, říká režisér Jan Vejnar appeared first on Forbes.
