Pražské Divadlo pod Palmovkou nově uvádí inscenaci Projekt Manhattan, která se zaměřuje na události předcházející vzniku atomové bomby a osudy jejích tvůrců. Dialogový a vyprávěcí perspektivy neustále měnící kolos přibližuje divákům vysilující zážitek, když se lidské životy prolínají s rovnicemi.
Strohá, takřka pustá a bílými stěnami ohraničená scéna s několika dveřmi, na niž na začátku vstupuje trojice mladých žen v dobových žlutých kostýmech. Ty diváka hravou mluvou přenesou do Spojených států sklonku 30. let. Ženy jsou prvotními průvodkyněmi, posléze přejímají roli pomyslných komentátorek a převtělují se do jiných postav, a otěže vyprávění velmi rychle přebírá jeden z maďarských fyziků.
Ten představuje dalšího maďarského fyzika, ten vzápětí dalšího. V hravém rytmu si neustále předávají slovo. Inscenace od začátku nastavuje tón, na nějž je potřeba se naladit. Rapidní dialogové výměny se odvíjejí od změny vyprávěcích perspektiv, silně se opírá o četné repetice. Ty jsou jednak zdrojem humoru, jednak udávají rytmus a jednak zhmotňují kategorie, v nichž geniální fyzikové a vědci přemýšlejí.
Foto se svolením Divadla pod Palmovkou
Jejich život a konání se odvíjí od rovnic a výpočtů, na osobní život uplatňují takřka stejná kritéria. Plně stírají rozdíl mezi dvěma světy. Zacyklená mluva a opakování ukazují věcné břímě hloubavého povolání, jež je neustále nuceno ke zpětné revizi vzorečků a pojmů na tabuli, což po hodinách vede k novému poznání, či katarzi.
Režisér a ředitel divadla Michal Lang adaptoval náročný text oceňovaného dramatika a spisovatele Stefana Massiniho, jenž nechává inscenátorům v mnoha ohledech relativně volnou ruku. Možná o to složitější byl úkol hutnou látku plnou odborných pojmů, židovského dědictví a nezadržitelné slovní kadence ztvárnit.
Od herců hra vyžaduje maximální pozornost, repliky přesně navazují, lícují předchozí. Sebemenší zaváhání by mašinérii shodilo. Dochází k neustálému střídání rozličných energií. Herci a herečky se však v neúprosném tempu neztratili a předvádějí především konceptuálně podnětný výkon.
První půlku tvoří expozice maďarských vědců, druhá a delší polovina se pak soustřeďuje na pomyslného Ikara – Roberta Oppenheimera.
Představování postav je podpořeno zadní projekcí fotografií skutečných osobností, které jsou rozpohybované umělou inteligencí, což vytváří rušivý a značně zneklidňující efekt. Využití umělé inteligence v projekci mnohem lépe funguje v surreálných pasážích doprovázejících dilema fyziků.
Příběh se odvíjí skrze až střihovité skoky v čase, postavy jdou za stejným cílem, každý má však trochu jiné motivace a především povahu. Po brilantní první polovině se však tvar stává možná až příliš ohlušujícím a prezentované téma morálních dilemat a osobní odpovědnosti se přenese čistě na Oppenheimera, zatímco pochody ostatních se ve vyprávění tak nějak rozplynou.
Racionalizace světa složeného z atomů, jejich přenositelnost na lidské jednání a střet impulzivity s neustálou snahou vše vysvětlovat, jsou však dostatečně silnými motivy k filozofickému přemítání, na nějž však během sledování skutečně není čas. Inscenace záměrně přehlcuje informacemi, v určitém ohledu zpřítomňuje kognitivně přepjaté a na mantinely narážející mozky fyziků.
I kvůli tomu je scéna tak strohá, veškerá pozornost je věnována hercům a především jejich slovům. Rozhodně však nejde o sterilní inscenaci. Naopak, vše je v nezastavitelném pohybu, v některých částech kompozice a choreografie připomínají dokonale organizovaný chaos. Ten probíhá především v mysli protagonistů.
Jak si zachovat chladnou hlavu, když válkou zmítanému světu hrozí globální vymýcení?
Foto se svolením Divadla pod Palmovkou
V závěru pak stále intenzivněji prosakují biblické motivy, které si s sebou Oppenheimer svérázně nese již od dětství. Vrcholná pasáž pak přepíná do surreálné, apelativní a zneklidňující polohy, jež je ale stále ukotvená v syrové realitě. Z hravých vzorečků na tabuli, sáhodlouhých debat a rozporů se totiž zhmotňuje běh dějin měnící monstrum, jehož dědictví si už navždy jako lidstvo poneseme.
Možná právě díky kombinaci umělé inteligence a projekce postmoderního věku, archaických příběhů Starého i Nového zákona a předznamenání zlomové události našich dějin v rozpuku modernity vytváří z jinak hmatatelného tvaru něco nehmotného, co přesahuje časoprostor. Hemžení se tematickými prvky a motivy, které někdy zůstávají u pouhých náčrtů, pak rozštěpenost inscenace umocňují.
Projekt Manhattan je náročnou inscenací, která se chvílemi možná ztrácí sama v sobě. Neustálý dialog mezi přehlceností a precizně zahraným a režírovaným tvarem tvoří tu vůbec nejpodnětnější část. Náš svět je totiž plný vnitřních rozporů a paradoxů, kdy na sebe dvě protichůdné síly nějakým způsobem působí.
A mezi nadšením s dobrým úmyslem a fatálními následky je někdy hrana velice tenká, stejně jako hranice mezi smíchem a bezútěšným zamrznutím, jak inscenace dokazuje.
The post Mezi rovnicí a apokalypsou. Inscenace Projekt Manhattan je jako jaderný reaktor appeared first on Forbes.
