Během druhé světové války zemřelo v koncentračních táborech patnáct tisíc českých a slovenských dětí. Ony mezi ně nepatřily. Patří mezi 669 „Wintonových dětí“, které jistému osudu ujely do Anglie. O svých vzpomínkách pro Forbes v unikátním dvojrozhovoru mluvily Zuzana Marešová a lady Milena Grenfell-Baines.
Zuzana byla v předposledním a lady Milena v posledním vlaku, který z hlavního nádraží v Praze vyrval malé židovské děti z náručí svých statečných rodičů. Říká se, že právě rodiče přinesli tu největší oběť. Naposledy se svými dětmi tiskli dlaně z každé strany okna vlaku, dokud se nehnul a nenechal je uplakané vězet na peronu a mávat lesu malých ručiček, které trčely z oken vlaku a mizely v dáli.
Zuzana i lady Milena byly spolu s dalšími 667 dětmi umístěny do anglických rodin. V tamní škole se skamarádily a jejich silné přátelské pouto trvá už 87 let.
Záchranné vlaky plné židovských dětí měl „na svědomí“ světoznámý britský makléř a vášnivý pilot sir Nicholas Winton. Jenže to se až do roku 1988 nevědělo. Od té doby obě oslovení Wintonovy děti hrdě nosí, byť je dnes Zuzaně Marešové 93 let a lady Mileně Genfell-Baines 96 let a samy jsou již prababičkami.
Sir Nicholas, nebo Nicky – tak mu obě dámy v ojedinělém dvojrozhovoru říkají, plánoval vyslat ještě jeden vlak o dalších dvě stě dětech. Ten už ale v září roku 1939 nevyjel. Válku z těchto dvou set dětí přežilo pouhých pět.
Obě ženy se dodnes cítí být součástí příběhu, který nesmí být zapomenut. I proto spolu vytvořily návrh Památníku rozloučení od Nadačního fondu Jiřího Menzela, který připomíná ony poslední okamžiky – ruce dětí a rodičů, které se dotýkaly přes sklo vagonu.
Vzpomínky střídají obrazy, které jako by vyskočily z filmového plátna. „Bydleli jsme na Vinohradech, v Kolínské. Celá ulice voněla čokoládou – byla tam totiž Orionka,“ vypráví Zuzana. Lady Milena vzpomíná na koupaliště, které blízko rodné vesnice stavěl její tatínek.
I když se později jejich životy rozešly, nikdy nepřestaly šířit odkaz muže, který je zachránil. Jezdily po školách, přednášely, odpovídaly na dopisy dětí.
Dnes si s přehledem osvojily digitální svět. Lady Milena má stovky pořízených fotografií v chytrém telefonu s červeným krytem a Zuzana si objednává jídlo na Rohlíku.
Přes bolest a vzpomínky na ztrátu jejich pohled nezhořkl. A na otázku, jak šířit dobro, nepřichází odpověď patetická, ale překvapivě praktická. „Říkala jsem dětem, že dobro může začít třeba úsměvem na autobusové zastávce,“ vypráví Zuzana. „Mezilidské vztahy začínají pohledem, úsměvem.“
Setkáváme se na pietní příležitosti u Památníku rozloučení na hlavním nádraží v Praze. Máte nějaké vzpomínky na tohle místo z doby, kdy jste odjížděly?
Zuzana Marešová: Já se pamatuji na nádraží, na peron. A tato vzpomínka nám dala podnět k vytvoření památníku. Pořád jsme nevěděly, v jaké formě se máme vyjádřit, aby to v památníku zachytilo vše, co jsme cítily. Zadaly jsme to na UMPRUM a tam nám dali asi 25 návrhů. Jeden horší než druhý. Nevzaly jsme ani jeden. A my jsme dost často spolu sedávaly na kafi, vymýšlely, co a jak…
Foto Jan Berounský
Foto Jan Berounský
Lady Milena Grenfell-Baines: …a Zuzana mi řekla, že si pamatuje, jak na nás rodiče mávali. A já jsem řekla, že si pamatuju, jak jsme mávaly na rodiče. A najednou jsme si řekly, že to je ono, že to je ten pomník.
Vím, že jste, paní Mileno, žila v Proseči u Skutče. Já měla kousek odtamtud dědu, vozil nás jako děti na koupaliště.
Lady Milena Grenfell-Baines: Vážně? No vidíte. Tak to koupaliště stavěl můj tatínek.
A vy, paní Zuzano, jste rodilá Pražačka…
Zuzana Marešová: Ano. Bydleli jsme na Vinohradech v Kolínské 7. Vzpomínám na to, jak celá ulice tehdy voněla čokoládou. Na konci ulice byla totiž Orionka. Jednou mě tam maminka vzala na exkurzi, to bylo něco úžasného.
A potkaly jste se…
Lady Milena Grenfell-Baines: …ve škole v Anglii. Byly jsme ve stejné třídě. Ve škole nás tam bylo asi sto padesát. Já jsem jela do Anglie posledním vlakem.
Zuzana Marešová: Já jela tím předposledním.
Vídaly jste se pak s těmi ostatními dětmi?
Lady Milena Grenfell-Baines: Jednou jsem zorganizovala sraz a čtyřicet let poté nás objevila novinářka Esther Rantzen a pozvala nás do televize. Tam jsme potkaly Nickyho (Nicholase Wintona, pozn. red.), tak mu říkáme. Tehdy jsem byla v kuchyni a najednou telefonát. Ve sluchátku se žena představila jako Esther Rantzen. A já jsem jí na to řekla: Jasně, a já jsem anglická královna. Myslela jsem, že si nějaká holka dělá legraci, protože Esther v té době už byla velmi slavná. Dnes je velmi těžce nemocná, ale stále jsme ve styku.
Jaký byl váš vztah se sirem Wintonem?
Lady Milena Grenfell-Baines: Každý z nás k němu chodil. Každý den mu někdo volal. Každý den měl nějaké hosty. Původně měl klidný život a pak se stal hodně známým. Já žila tři hodiny od něj, tak jsem tam nejezdila tak často. Ale byl stále obklopen lidmi.
Jak se změnil v průběhu let váš vztah k Československu nebo pak k Česku?
Zuzana Marešová: Já to tu považuji jako svůj srdeční domov. Jinak to nejde. Milena to má trochu jinak.
Lady Milena Grenfell-Baines: Já stále žádám o české občanství. My všechny Wintonovy děti, co ještě žijeme, o to žádáme. Tak uvidíme. V parlamentu nějak debatují, ale nic se neděje.
Když se ohlédnete, jak byste popsala milníky svého života?
Lady Milena Grenfell-Baines: Takhle, ono se toho hodně stalo před více než osmdesáti lety a my si vlastně na hodně věcí nepamatujeme. Víme, že se to stalo, ale pamatovat se na to, to nejde prostě. Mně bylo devět let, když jsem odjela. V Anglii jsem byla v české škole. Později jsem se stala dětskou ošetřovatelkou, pak jela do Francie na dva roky, pak jsem potkala budoucího manžela, měla dvě děti.
Celý život jsem vždycky něco dělala, stále něco organizuju. Třeba jsem přivezla do Anglie českou remosku, přeložila k ní recepty, začala to propagovat a byl z toho velký hit. Vozila jsem české studenty z hotelových škol na zkušenou. Teď už to kvůli blbému brexitu nejde.
Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?
Zuzana Marešová: Já měla vždycky moc ráda citáty Jana Wericha, jsou moudré.
Obě jste také velkou část svého života zasvětily tomu, že jste chodily do škol a povídaly jste o tom, co jste zažily…
Lady Milena Grenfell-Baines: …do školy jsme začaly chodit po tom, co nás „našli“. Ta organizace se v Anglii jmenuje Holocaust Educational Trust a vždycky mi napíšou, kdy nějaká škola někoho chce, a já tam jedu.
Vy, Zuzano, jste jezdila hodně po Česku.
Zuzana Marešová: Ano, tady se školy ozývaly samy. A nebyly to jenom školy, byly to třeba i menší organizace.
Foto Jan Berounský
Jak vnímali posluchači vaše vyprávění?
Zuzana Marešová: Velice dobře. Samozřejmě, zažila jsem jednu dvě výjimky. Ale za celých 25 let, co jsem to dělala, to je minimum. Víte, lidé nadávají na mladé lidi, ale jejich zpětná vazba byla opravdu dobrá. Myslím, že pochopili.
Jaké to je stále se vracet v těch vzpomínkách a oživovat ty staré hrůzy, staré bolesti?
Lady Milena Grenfell-Baines: Je to těžké, když se stále vykládá o nějaké bolesti. My VÍME, že se to stalo, a stále o tom vykládáme. Já o tom i ve svých 96 letech chodím povídat každý týden tak do tří škol. V Anglii se to dneska učí, jmenuje se to výuka o holokaustu. Než tam jdu, tak děti musí vědět, o co jde. Nejmladším je třináct čtrnáct let. Učitelé se vždycky diví, jak děti poslouchají, i ty mladší. Všichni mi pak píšou spoustu dopisů.
Zuzana Marešová: Mají pro to skutečně pochopení. A já to beru i tak, že jsme propagovaly taky to dobro, které šířil Nicky. A děti se nás pak ptají, jak můžou dělat dobro. Tak jsme začaly malými příklady. Já jsem jim třeba řekla, jak jsem „donutila“ čtvrť, ve které bydlím, se usmívat ráno, když jsme se setkali na autobusové zastávce. Takhle totiž mezilidské vztahy začínají, třeba úsměvem na zastávce.
Stále bydlíte na Vinohradech?
Zuzana Marešová: Už skoro šedesát let jsem na Smíchově. Nedávno jsem dostala čestné občanství.
Lady Milena Grenfell-Baines: (scrolluje na telefonu) Mám tu fotku své visačky, kterou jsem měla kolem krku ve vlaku, když nás poslali do Anglie. Chtěla jsem vám ji ukázat, vždycky ji beru s sebou, když dělám přednášky. No, tady mám pravnoučata, tady jsem byla v Číně…
Koukám, že máte chytrý telefon. To je skvělé, že zvládáte i tyto technologie.
Lady Milena Grenfell-Baines: Ano, já to zvládám. Fotím, točím, píšu maily.
Zuzana Marešová: Já zrovna smartphone odmítám, ale počítač mám normálně. Tvrdím, že lidi už nemají ruce, ale mají telefony.
Foto Jan Berounský
Vidíte v dnešním světě to dobro, které šířil Nicky?
Zuzana Marešová: No, spíš ne. Někdy mi připadá, že se svět zbláznil.
Co je podle vás třeba udělat nebo vědět?
Zuzana Marešová: Je třeba, abychom byli tolerantní a neubližovali vědomě někomu jinému, to je základ lidských vztahů.
Lady Milena Grenfell-Baines: Nicky Winton říkal, že se nikdo z historie nic nenaučí, a ona je to bohužel pravda. Podívejte se na to, co se děje dneska, je to strašlivé. Doufám, že brzo bude svět lepší.
Co vás v životě těší a naplňuje?
Lady Milena Grenfell-Baines: Teď? Jsem ráda, že jsem dost zdravá na to, že stále mohu chodit a vyprávět o minulosti. Mám vnoučata, mám pravnoučata. Mám rodinu, která mě navštěvuje, takže se nenudím.
Zuzana Marešová: Dneska už toho moc nepotřebuji. Potřebuji klid a žádné rozruchy. Mám už čtyři pravnoučata. Sice je málo vidím, ale mám dvě dcery, se kterými se stýkám. Taky jsem celkem zaměstnaná na počítači. Byla jsem překladatelkou. Pro některé lidi stále překládám, ale jen ze známosti, když někdo něco potřebuje. Jinak dělám všechno sama, třeba i bankovnictví si řeším sama.
Každý se diví, co zvládám „ve svém věku“. Jenže já jsem začala, když mi bylo 55 let, když byly první počítače. Moji klienti už tenkrát chtěli mít vše v digitální formě. Papírově na stroji to nestačilo, tak jsem se tomu musela naučit. Dneska nevím, co bych bez toho dělala. Už nemůžu chodit nakupovat a kupuju si věci online na Rohlíku. Ale velice mi pomáhá židovská obec. Strašně nerada bych byla závislá na něčem.
- Narodila se 26. ledna 1932 v Praze.
- Otec Maxmilián Spitzer byl československý žid a maminka Pavla křesťanka původem z Vídně.
- Zuzana i se dvěma sestrami byla v roce 1939 poslána předposledním „Wintonovým vlakem“ do Anglie.
- Dva a tři čtvrtě roku žila v pěstounské rodině v Cornwallu.
- Zpátky v Československu pracovala jako překladatelka.
- Později o holokaustu desítky let přednášela na školách.
- Má dvě dcery a čtyři pravnoučata.
- Narodila se v roce 1929 v Praze, vyrůstala v Proseči u Skutče
- Její otec, Rudolf Fleischmann, před válkou podpořil Thomase Manna v jeho protinacistických projevech. Od té doby byla rodina na seznamech.
- V noci na 30. července 1939 odjela Milena posledním Wintonovým vlakem do Anglie.
- V Anglii zůstala a byla ošetřovatelkou.
- V roce 1954 se provdala za architekta a urbanistu George Grenfell-Bainese. Později byl oceněn královnou Alžbětou II. a povýšen do šlechtického stavu, a tak má i ona titul lady.
- Pro organizaci Holocaust Educational Trust stále přednáší po školách o svých zkušenostech.
The post My mávaly rodičům a oni nám. Příběh žen, které zachránil Wintonův vlak appeared first on Forbes.
