Z vesnice ve východních Čechách to bratři Havlenové dotáhli až k technologickému gigantovi. Jejich specialitou je dostávat se ve vývoji technologií na hranici možného. Jedno z dvojčat se podílelo na vzniku místnosti připomínající dílnu Iron Mana, obě pak se svou firmou dokázala v oblasti inovací umělé inteligence předběhnout Google.
„Ostříhal jsem se, takže nás snadněji rozeznáte,“ směje se na začátku našeho setkání Ondřej Havlena. Že si jsou oba sourozenci podobní, však člověku napoví nejen jejich vzájemná podoba. Oba si objednávají stejné pití – latté, oba údajně přijeli na stejném kole. A oba také stojí za společností, která roste o desítky procent každý rok.
„Jestli chcete někdy zakládat firmu, tak doporučuji si najít jednovaječné dvojče. Je to super,“ usmívá se Matouš Havlena. Jejich pětadvacetičlenná softwarová společnost Apoco loni zaznamenala obrat 67 milionů korun s asi třináctiprocentní ziskovostí. Letos míří na sto milionů.
Co je ale nejvíce žene dopředu, je touha zkoušet stále něco nového, obtížného, neprobádaného. „Jdeme víc na ten cutting edge, snažíme se být na hraně možného,“ říká Matouš.
Tuto hranici posunuli loni, když slavili úspěch v oblasti umělé inteligence. Během několika měsíců vytvořila jejich firma nový „společný jazyk“ pro takzvané AI agenty. Což jsou zjednodušeně AI pomocníci, kterým zadáte úkol a sami jej vypracují. Třeba „najdi mi hotel v Plzni a zarezervuj na určité datum pokoj“.
Problém byl, že agenti z různých platforem od odlišných tvůrců spolu neuměli vzájemně komunikovat. A právě Apoco vytvořilo pro IBM Research takzvaný Agent Communication Protocol – princip, jak agenty z různých dílen propojit, aby si rozuměli.
Ta změna má dvě části. Jedna je, jak se agenti vzájemně představují. „Je to stejné, jako by měli vizitku, kde je jméno, pozice a práce, jakou jsou schopni dělat. Například umím z obrázku vytvořit video. Ostatní agenti na základě toho vědí, jak s takovým agentem komunikovat, co mohou poslat,“ přibližuje Matouš.
Druhá věc je podoba komunikace, tedy jak mají vypadat zprávy mezi agenty. Do té doby k tomu každý mohl přistupovat jinak. Teď už je jednotný standard, „jazyk“. „Lze to zjednodušeně přirovnat k html – než vzniklo, tak prohlížeče nevěděly, jak zobrazit webové stránky. Až html posloužilo jako standard na jejich zobrazování.“
Pro oba bratry to nebyla jejich první práce pro IBM. Jejich kariéry byly s jednou z nejstarších technologických firem na světě propletené ještě před vznikem Apoco.
S trochou nadsázky lze ale říct, že celý příběh IT firmy začal v knihkupectví. „Jako malí jsme měli doma počítač a mě vždy zajímalo, co víc se s ním dá dělat než jen na něm hrát. Jednou jsem šel s mamkou do knihkupectví pro časopis a narazil jsem tam na knížku o programování. Už ani nevím, jak se mi ji povedlo přesvědčit, ale koupila mi ji,“ vzpomíná Matouš, který má knihu dodnes u sebe v kanceláři.
Programování ho chytlo, a proto se později rozhodl to jít studovat do Brna na vysokou školu. Na Masarykovu univerzitu zamířil i Ondřej, byť nikoli na informatiku, ale na ekonomiku.
„Pořád ale mezi námi byla určitá soutěživost. Strašně jsme řešili, kdo bude mít víc kreditů za semestr, kdo získá lepší známky… Nakonec to vyústilo v to, že jsme se oba zapsali na ještě jeden vysokoškolský obor,“ líčí Ondřej. Ten se vrhl na práva, Matouš na ekonomiku.
Tím ale jejich hecování neskončilo – další level byl, kam se kdo dostane do zahraničí. Matouš zamířil do Velké Británie, bratr kontroval Kanadou. Za oceánem nakonec skončili oba, když Matouš zamířil v roce 2012 za studiem na univerzitu v Tennessee ve Spojených státech.
Foto: Apoco
Za velkou louží nakonec zůstal zhruba sedm let, byť původně tam zamířil jen na studijní pobyt. Důvodem bylo, že se jednoho dne vydal do kanceláře IBM, zaklepal na dveře a zeptal se, zda by se u nich nenašla práce.
Do IBM zamířil proto, že už předtím pracoval v české pobočce společnosti. Pár týdnů po jeho odchodu do tuzemské IBM zamířil i Ondřej. „Když jsem tam šel po chodbě, tak mě všichni zdravili. Jsme na zaměňování zvyklí už ze školy, takže mi to nevadilo. Aspoň ke mně lidi byli hned ze začátku otevřenější,“ říká Ondřej. Před zhruba sedmi lety se ale rozhodl spoluzaložit vlastní firmu, do které později přišel i jeho bratr.
Než se ale oba sourozenci takto shledali, dostal se Matouš k zajímavým výzkumným projektům. Aby byla jeho cesta přehlednější, vraťme se zpět do chvíle, kdy klepe na dveře IBM v USA.
V obklopení robotických ramen
„Ještě před cestou do USA jsem dostal kontakt na jednoho člověka, abych se mu ozval kvůli práci, ale skončilo to doporučením, ať jdu prostě do kanceláře a zeptám se tam,“ popisuje Matouš.
„Ujal se mě tam nejlepší manažer, kterého jsem dosud ve své kariéře měl. Přišel jsem tam jako člověk z východní Evropy s rozbitou angličtinou a on mi dal příležitost.“ Dával mu pracovní výzvy a posílal ho na různé konference, kde se mohl seznámit s dalšími lidmi v oboru. „Dodnes jsme přátelé, byl i na mé promoci.“
Po zhruba roce a půl se Matouš rozhodl posunout v kariéře dál. Nechtěl dělat klasické programování, a tak se přihlásil na stáž do New Yorku, kde měla IBM své výzkumné oddělení. A uspěl.
Tehdy letěla big data, a tak se jim věnoval i newyorský tým včetně Matouše. „Zkoušeli jsme tehdy různé koncepty pro zákazníky. Třeba pro McDonald’s jsme udělali službu na základě sledování dat, aby člověku na mobil přišla nabídka slevy, když šel kolem jejich pobočky.“
My si projdeme tu výzvu, to nám přijde cool. Pak zase můžeme skočit na jiný problém.
Jedním z nejvýraznějších projektů, na nichž se (už na plný úvazek) podílel, byl vznik mnichovské hi-tech místnosti, která by klidně mohla být pracovnou filmového Iron Mana. Představte si místnost s patnácti obřími robotickými rameny, na nichž jsou obrazovky. Dohromady mohou vytvořit kruh, v jehož středu je interaktivní stůl.
Vše slouží pro to, že si tam může jednotlivec či firma nahrát data a na obrazovkách je detailně studovat. Například na základě analýzy satelitních snímků zkoumat, kde a jak se pěstuje kukuřice nebo pšenice, a predikovat tak úrodu. Pro Boeing vymysleli, že by si takhle mohl zobrazit celý proces výroby.
„Nebo na základě dat z mobilů si ukázat, kde se lidi ve městě shromažďují za horkých dnů, a tam postavit stánky se zmrzlinou,“ dává Matouš další příklad.
Zároveň tam s kolegy zkoušel i to, aby se místnost načetla do podoby, v jaké jste ji opouštěli. A to na základě toho, že by si vaši práci pamatovala na základě scanu obličeje.
Je tedy blízko doba, kdy budeme mít takto chytré celé byty nebo domy? To je zatím podle Matouše spíše sci-fi. Pomalu ale míříme k tomu, že lidé budou místo myší a klávesnic používat přístroje pomocí svého hlasu. Kdy například dá uživatel příkaz umělé inteligenci a ta jej za něj na počítačích provede.
Rychlejší než Google
Novátorskými projekty se zabývají oba bratři i nyní v rámci firmy Apoco. Do ní Matouš v roce 2019 zamířil za Ondřejem poté, co se rozhodl, že život v Americe mu nevyhovuje, a s rodinou se přesunul do Česka.
Společně se podíleli na projektu chemických autonomních laboratoří. Velké jsou asi jako telefonní budka a fungují tak, že do nich výzkumník dá látky a laboratoři zadá pokyny, co má udělat za pokus, aby vyšla zamýšlená sloučenina.
Zatímco dříve musel výzkumník u průhledné laboratoře stát, aby viděl, co se tam odehrává, což někdy může trvat i celé dny, Apoco dostalo všechny procesy v ní pod dohled. Vše, co se uvnitř odehrává, monitorují kamery a senzory, a lze tak snadno dohledat, kde se případně stala chyba.
Jejich největším úspěchem je ale již zmíněné propojení AI agentů pro IBM Research. „Dva týdny poté, co jsme to poslali do světa, jsme byli zrovna v kancelářích IBM v Cambridgi u Bostonu. A právě tehdy Google představil světu svůj protokol, který řeší úplně stejný problém.“
Výsledek: druhého technologického obra převálcoval. Byť ne úplně. Protokol od IBM se do toho od Googlu začlenil.
Jestli byste si však tipli, že z toho budou dvojčata zatrpklá, pletli byste se. „Stále jde o takzvaný aplikovaný výzkum a tam je denním chlebem, že se z toho, co vytvoříte, nemusí stát reálný produkt.“
„Ani nám to vlastně nevadí. My si projdeme tu výzvu, to nám přijde cool. Pak zase můžeme skočit na jiný problém. Tým v Googlu bude teď další roky řešit jen protokol, což my nechceme,“ shrnuje filozofii firmy Matouš.
Ani jednoho netáhne budovat Apoco jako startup, který pak prodají někomu většímu. „My si exity užíváme právě na projektech,“ říkají bratři a vyhlížejí další práce na hraně možného.
The post Na hraně možného. Jak česká dvojčata předběhla Google s „jazykem pro AI“ appeared first on Forbes.
