Pinang. Padesát hektarů až donedávna neobydleného tropického ostrova, který si na starost vzala čtveřice Čechů za cenu lepšího pražského bytu. Přinejmenším na pětadvacet let. Možná i na padesát.
Ti Češi jsou různorodá parta. Martina Mrázka a Richarda Kvěcha spojila klinika Gynem zaměřená na reprodukční medicínu, Tomáš Ouhel je zoolog a Stephan Kotas především fotograf. Všem jim je ale kolem čtyřiceti let a všechny baví surfování. A také jihovýchodní Asie, kde těch padesát hektarů ráje omývaných oceánem leží.
Kdybychom měli být přesnější, jde o Indonésii, konkrétně oblast jihozápadní Sumatry. Pinang byl donedávna neobydlený ostrůvek patřící dvěma místním rodinám z provincie Aceh, které ho využívaly jako zemědělskou půdu. Výsledkem jsou do nebe se tyčící kokosové palmy a stromy plodící hřebíček.
Čtyři otcové zakladatelé. Foto Pinang Island.“Jenže hřebíčkové stromy už jsou staré a tolik neplodí a kokosy jsou byznys, kterému se někdy daří, někdy zase ne, takže ostrov poslední roky ztrácel využití. Občas na něm v jedné chatrči přenocovali jen rybáři,” říká Richard Kvěch, jeden z české čtyřky, k níž se ještě vrátíme.
Češi se krátce před covidem stali pány ostrůvku, kam se cesta z Prahy zabere dva dny. Typicky jde o let se dvěma až třemi přestupy, pár hodin cesty autem a dvouhodinovou plavbu rychlou lodí.
Na konci cesty je ostrov měřící zhruba kilometr na šířku a půl kilometru na délku se zdrojem sladké vody, pěticí chatek pro dvanáct hostů a společenskou budovou navíc. O to vše se stará také patnáctičlenný personál, mezi který patří například i kapitán lodi, zahradník, elektrikář a „kokoslezec“, který pro osazenstvo resortu sklízí čerstvé kokosy.
Byl přitom problém v tom, že cizinci nesmí v Indonésii vlastnit nemovitosti. Bylo proto potřeba najít místní firmu, která celý ostrůvek od původních majitelů pronajala na pětadvacet let s opcí na stejně dlouhou dobu. Platili ovšem Češi. Kolik, to přesně neříkají, ale podle Kvěcha šlo o osmimístnou sumu odpovídající lepšímu pražskému bytu.
“Nejsme úplně pro backpackery, ale nejsme ani pětihvězdičkový resort,” popisuje úroveň ubytování Kvěch s tím, že jde o dřevěné chatky s interiérovými prvky z Bali bez klimatizace. Elektřinu zajišťují solární panely a naftový generátor, internet satelitní připojení přes Skylink. S tím vším souvisí i cena. Ostrov se totiž až na výjimky pronajímá jen celý. Platí se tisíc dolarů za noc, v přepočtu necelých 25 tisíc korun.
Typickými hosty jsou nyní menší dvanáctičlenné skupiny, které na Pinang jezdí za takzvanými retreaty zaměřenými na jógu, surfování, bojová umění a další aktivity. “Příští rok máme předběžné rezervace na šedesát až sedmdesát procent termínů,” dodává Kvěch.
Zmíněných tisíc dolarů za ostrov kromě dopravy z pevniny na ostrov zahrnuje také veškeré jídlo. “Je to hlavně indonéská kuchyně – čerstvé grilované ryby, rýže, zelenina. Máme banány, kokosy nebo papáju, ze stromů, které rostou přímo na ostrově, máme vejce od vlastních slepic, částečně i si vystačíme i s vlastní zeleninou,” popisuje Kvěch.
Pronájem celého ostrova je navíc podle Kvěcha asi jediný koncept, který je dlouhodobě ekonomicky rentabilní. Donedávna si za 150 dolarů šlo za noc pronajímat i samotné chatky, ale oslovování jednotlivých turistů vychází oproti skupinám příliš draho. Složitější je i logistika obvykle párů spojená například s dopravou na ostrov.
„Najít podobné blázny“
Martin Mrázek před čtrnácti lety založil agenturu Medical Travel, která do Česka vozila zájemce především o umělé oplodnění. Přibral do ní i kamaráda Richarda Kvěcha. “Jde hlavně o lidi z Anglie, Německa nebo USA a já jsem měl za úkol být s nimi v kontaktu a po příletu se o ně starat. Postupně jsem si postavil tým a mně zůstalo jen jeho řízení a komunikace, což jsem mohl dělat dálku,” říká Richard Kvěch, kterému se tím otevřela možnost při práci cestovat a … hlavně surfovat.
Kvěch okolo roku 2011 poprvé přiletěl na Bali. Na místo, kde oceánské vlny vlny a tropické podnebí vytváří jednu z nejoblíbenějších surfařských destinací na světě. Poprvé na měsíc, ale tím to rozhodně neskončilo, takže se pak na Bali pravidelně vracel. Stephan Kotas se tam dokonce rovnou usadil a podobně to má s Indonésií i Tomáš Ouhel, který se v jihovýchodní Asii podílel na několika environmentálních projektech.
A byl to právě Ouhel, kdo Pinang v roce 2019 během budování organizace zaměřené na ochranu mořských želv a želvích vajec objevil. “Přistál na Pinangu na té nejhezčí pláži zrovna v době, kdy ho oslovila nějaká cestovka, která po něm chtěla, jestli by pro ni nenašel pozemek, kde by šel postavit resort. Jenže Tomáš se rozhodl, že do toho nepůjde s cestovkou, ale zkusí najít podobné blázny, kteří s do toho půjdou s ním,” popisuje začátek podnikání na Pinangu Kvěch.
Co ale na Pinangu dělat? Třeba si ráno si zacvičit, zaplavat v moři, dát si snídani a číst. Potom si zahrát volejbal, jezdit na paddleboardu, šnorchlovat, potápět se ke korálovým útesům, surfovat, objevovat bambusový háj i krásné pláže.
“Dají se pozorovat mořské želvy, občas jsou k vidění velryby. Je možné zajet na nedaleký chráněný ostrov Bangkaru, kde jeden z posledních primárních pralesů této části Indonésie, kde v noci na pláži pozorujeme želvy kladoucí vejce…,” vyjmenovává Richard Kvěch, podle kterého je ale ze všeho nejdůležitější na Pinangu “nespěchat a prostě vypnout”.
